„Bylo to večer Dole pode mnou zářila Praha
Bylo mi úzko z tolika světel Tak jsem se díval na oblohu
Jestli nebude padat aspoň jediná hvězda
pošetilá zbytečná plavá a nahá
Když v tom jsem ze tmy uslyšel hrát blues
na památku velkého sebevraha…“

Kdo nikdy tyto verše nečetl nebo neslyšel, nejspíše nežil před rokem 1989. Jestli totiž bylo tehdy mezi kulturní obcí cosi, co by se dalo nazvat dnes módním slovem „kultovní“, byla to nesporně tvorba Václava Hraběte. 13. června 1940 se narodil a 5. března 1965 zemřel. Bylo mu dáno žít pouhých pětadvacet let, jen o málo víc než Jiřímu Wolkerovi, Josefu Kocourkovi či Jiřímu Haussmannovi, a přece je právem považován za jeden ze stylotvorných hlasů české poesie 20. století.

Pár encyklopedických dat: Václav Hrabě se narodil v Příbrami jako syn železničáře Jana Hraběte a Magdaleny Kalinové. Měl o jedenáct let starší sestru Jarmilu. Dětství prožil v Lochovicích poblíž Berouna. Na gymnázium chodil v Hořovicích, maturoval v roce 1957. Poté studoval český jazyk a dějepis na Pedagogickém institutu v Praze, který absolvoval v roce 1961. Po absolutoriu nastoupil základní vojenskou službu v Horšovském Týně. Protože po odchodu do civilu nemohl sehnat v Praze zaměstnání (odmítl umístěnku na učitelské místo do pohraničních Kraslic), pracoval jako pomocný dělník, vychovatel v učňovském internátě, knihovník v Městské lidové knihovně v Praze a také jako lektor poezie v časopise Tvář. Teprve v říjnu 1964 našel Hrabě uplatnění ve vystudovaném oboru, a to jako zastupující učitel na ZDŠ v Košířích. V roce 1960 se seznámil se svou budoucí manželkou Olgou, v únoru 1962 se vzali a v srpnu se jim narodil syn Jan. V roce 1964 se však manželé rozvedli. Onen syn, Jan Miškovský, se počátkem 80. let začal zabývat pátráním po otcově díle, jehož část vyšla v exilových nakladatelstvích. K literární pozůstalosti v jakž takž ucelené podobě se dostal až roku 1986.