„Bylo to večer Dole pode mnou zářila Praha
Bylo mi úzko z tolika světel Tak jsem se díval na oblohu
Jestli nebude padat aspoň jediná hvězda
pošetilá zbytečná plavá a nahá
Když v tom jsem ze tmy uslyšel hrát blues
na památku velkého sebevraha…“

Kdo nikdy tyto verše nečetl nebo neslyšel, nejspíše nežil před rokem 1989. Jestli totiž bylo tehdy mezi kulturní obcí cosi, co by se dalo nazvat dnes módním slovem „kultovní“, byla to nesporně tvorba Václava Hraběte. 13. června 1940 se narodil a 5. března 1965 zemřel. Bylo mu dáno žít pouhých pětadvacet let, jen o málo víc než Jiřímu Wolkerovi, Josefu Kocourkovi či Jiřímu Haussmannovi, a přece je právem považován za jeden ze stylotvorných hlasů české poesie 20. století.

Pár encyklopedických dat: Václav Hrabě se narodil v Příbrami jako syn železničáře Jana Hraběte a Magdaleny Kalinové. Měl o jedenáct let starší sestru Jarmilu. Dětství prožil v Lochovicích poblíž Berouna. Na gymnázium chodil v Hořovicích, maturoval v roce 1957. Poté studoval český jazyk a dějepis na Pedagogickém institutu v Praze, který absolvoval v roce 1961. Po absolutoriu nastoupil základní vojenskou službu v Horšovském Týně. Protože po odchodu do civilu nemohl sehnat v Praze zaměstnání (odmítl umístěnku na učitelské místo do pohraničních Kraslic), pracoval jako pomocný dělník, vychovatel v učňovském internátě, knihovník v Městské lidové knihovně v Praze a také jako lektor poezie v časopise Tvář. Teprve v říjnu 1964 našel Hrabě uplatnění ve vystudovaném oboru, a to jako zastupující učitel na ZDŠ v Košířích. V roce 1960 se seznámil se svou budoucí manželkou Olgou, v únoru 1962 se vzali a v srpnu se jim narodil syn Jan. V roce 1964 se však manželé rozvedli. Onen syn, Jan Miškovský, se počátkem 80. let začal zabývat pátráním po otcově díle, jehož část vyšla v exilových nakladatelstvích. K literární pozůstalosti v jakž takž ucelené podobě se dostal až roku 1986.

Jediný český beatnik

„Začal to klavír Hluboko v basech blouznilo v horečce zelené moře
a pak jsem zaslech trubku jak chraptí hořce a choře
Krásná absolutně nerozumná a nerentabilní hudba“

Hrabětova poesie (i jediná dochovaná próza Horečka z roku 1962) je prošpikována odkazy na jazz, hudbu, které začala v té době vytlačovat z médií, divadel, malých klubů a především estetických představ mladých lidí ještě nedávno povinné častušky a budovatelské kantáty. Jazz byl symbolem nespoutanosti, svobody, kreativity. Vždyť co je vlastně podstata jazzu? Improvizace jako tvůrčí čin hudebníka, jenž na kostru dané harmonické a rytmické struktury navléká korálky tónů vypadávající z jeho fantasie. Platí to hlavně pro jazz Hrabětovy doby, počátku 60. let. O generaci starší jazzový básník, Josef Kainar (1917-1971), vycházel ještě z rafinovaných, ale ustálených aranží doby swingové, předválečné a krátce poválečné. Hrabě byl už dál.

Není také náhodou, že bývá označován za jediného beatnika české poesie. S oním fenoménem beatnictví, jak jej známe z americké reality té doby (reprezentované jmény Kerouac, Corso, Rexroth, Ferlinghetti či Ginsberg), Hraběte pojil jeho svobodomyslný duch, odpírající přijmout vnucené závazky a s lehkostí hazardního hráče měnící pohodlné ulpívání za nepohodlnou, ale sladkou nevázanost. Za tu se ovšem platí, je třeba to vědět a nebát se. Neboť:

„Jazz je doktor který léčí smutek a strach a jiné řezné rány
horkým železem lihem a solí“

Máš oči jako tabák

Je to zřejmé v Hrabětových básních. Většinou (až na drobné výjimky) psaných volným veršem, někdy až surrealisticky asociujících představy, vzpomínky, vůně a ozvěny. Čas tu neubíhá, nýbrž zní. Někdy v dur, většinou v moll. A vcelku pochopitelně je v ústředním záběru poetického příběhu nějaká ta slečna, dívka, láska, vždy první a vždy věčná.

„Máš oči jako tabák A stromy na podolském hřbitově jsou cypřiše a stříbrné štiky Jednou jsi řekla: Já si tě najdu?
Je noc Modrá a bílá Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce“

V Hrabětově poesii se prolínají tři paralelní pásma: hudba, láska a odpor ke všemu, co ty prvé dvě ruší nebo kazí. Vyřizuje si to se všemi usedlými, ujařmenými, uvyklými, zírajícími z oken na noční stíny dvojic jdoucích prožít své první a věčné přibližování, obvykle za zvuků brumlajícího či jak sopka vybuchujícího jazzu z poškrábaných desek kdesi v podnájemní špeluňce. Dvacetiletému se každá stopa nepochopení od těch „předchozích“ zdá nejapná, nemístná, nesmyslná. Dvacetiletí neškemrají, nevprošují se, nikomu. Objevují, usilují, tvoří. Alespoň v Hrabětově světě.

Fenoménu Václava Hraběte by zřejmě nebylo, kdyby nebylo fenoménu první půle 60. let. Generační válka mezi častuškovou a montérkovou dekádou a nastupující dekádou uvolněné hudby, vizáže, literatury, umění, filmu, to byla možná vůbec nejkreativnější doba od války. Vzniklo víc dobrého a dosud živého umění, než třeba v samotném, politicky už hodně vyfrézovaném období kolem srpna 1968 a po něm. Abych užil příklad odjinud: porovnejte si Kachyňovy filmy Ať žije republika (1965) a Ucho (1970), a hned víte, o čem je řeč. V té velké půldekádě předcházející Pražskému jaru, se umění dělalo z potřeby vyjádřit emoci. Poté spíše (samozřejmě nikoli paušálně) především z potřeby vyjádřit názor.

Hrabětův Kovářík a Kováříkův Hrabě

„Dobrou noc Jsi krásná i když spíš Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí ulicemi kolem hospod a chrámů Teď zívá Zastavil se na rohu
Spi Já nemohu“

Václava Hraběte potkalo, bohužel in memoriam, nesmírné štěstí. Pro své Docela malé divadlo v Litvínově jej objevil Mirek Kovářík. Tento neobyčejný přednašeč – příčí se mi užít otřepaného a v daném kontextu nepadnoucího slova recitátor - zemřel v březnu 2020 v pětaosmdesáti letech, ale vstoupil do nesmrtelnosti, neboť několika generacím svým přednesem objevil nejen Hraběte, ale i Kainara, Zahradníčka, Blatného a dokonce i Cvetajevovou či Máchu. Kovářík tehdy inscenoval divadelní pásmo z Hrabětových veršů pod názvem Stop Time, a co víc, vydal namísto programu k představení rovnou celou sbírku veršů V.H. Byla to nadlouho poslední knížka nesoucí jeho jméno. Jeho básnický odkaz oživil až o dlouho později v Melantrichu editor Jaromír Pelc (Blues v modré a bílé, 1977) a nejúplnější vydání známých Hrabětových textů pak vyšlo až roku 1990 péčí opět Pelce a navíc i Kováříka a Hrabětova syna Jana Miškovského. Ta knížka měla příhodný název: Blues pro bláznivou holku. Neboť Hrabě byl básník patřící tak trochu bláznivé době, o níž ovšem platí ono Holanovo „Krása přišla už šílená“.

Kromě Kováříkovy interpretace byl Hrabě ovšem předmětem mnoha dalších scénických úprav. Asi nejúspěšněji a také nejdéle se hrálo představení Hledám tě v tomto městě (přednes Jan Potměšil, klavír Karel Růžička, režie Irena Žantovská, vyšlo i na zvukových nosičích), které proputovalo skoro dvacet let od pražské Violy přes řadu dalších štací a až do smrti jednoho z protagonistů, jazzmana Karla Růžičky (2016), bylo k vidění v Divadle v Celetné.

Hrabě zemřel počátkem března 1965 na otravu svítiplynem. Občas se spekulovalo, zda šlo o náhodu či nějaký úradek shůry – Hrabě musel být solí v očích mnoha kulturních dohlížitelů, byl třeba také jedním z těch, kdo realizoval velký rozhovor s Allenem Ginsbergem při jeho pobytu v Praze - později, jak víme, byl Ginsberg vyhoštěn jako nežádoucí, protože měl „neblahý“ vliv na socialistickou mládež. Nespekulujme. Neštěstí je vždy strašné a většinou zbytečné. Ale je fakt, že tato osudovost provázela Hraběte v nejlepších básních vlastně po celý ten čas. Jako v té, kterou bychom mohli nazvat svým způsobem erbovní: Blues na památku Vladimíra Majakovského.

„Je to vždycky taková malá chvíle Tak akorát na jeden tulipán
Takové sólo ve vytřískané hospodě o čtvrté k ránu
Sólo pro život obehraný ze všech stran
Smutný gladiátor šel po Něvském a naposled ho urazil měšťák
Všichni přátelé měli v tu chvíli něco na práci
Bylo to v dubnu Po nábřeží se točil vítr jako štěstí
S nelidskou upřímností koktaly svoji soustrast ubrečené dlažební kostky
Ten den šel naposled po bulváru v dešti Vladimír Majakovskij.“