„Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt.

A přece z jeho nebezpečného bytí zůstává vždy ještě jaksi navíc

několik jeho znamení

a v nich věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj,

nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo“

(Vladimír Holan - Na postupu)

Posledního března 1980 odešel z tohoto podivuhodně pomíjivého světa básník, o němž mnozí tvrdívají, že byl největším českým poetou století dvacátého, stejně jako Mácha století devatenáctého. A protože básnictví, podobně jako filosofie, je na světě od toho, aby zpochybňovala všechny absolutní soudy a nahrazovala je jinými, mnohem méně jistými, mám za to, že by Holan, jako básník a filosof v jednom, byl celou svojí bytostí proti tomuto hodnocení. A přesto je s největší pravděpodobností pravdivé.

Vladimír Holan (narozen 1905) byl završitelem jedné mohutné a podstatné větve českého písemnictví, té obtížené nekonečným spiritualismem, snahou nacházet nové významy ve slovech a nová slova pro nečekané významy a souvislosti. Holan byl novátorský lexikálně, gramaticky, ale především všudypřítomnou provázaností autorských asociací – ať už na myslitele, umělce, myšlenky a činy minulosti, či na skutečnost pro něj tehdy (zejména v 50. a 70. letech) velmi živou a velmi bolestnou. V jedné z nejdůležitějších básní své tvorby (Smrt si jde pro básníka, 1952, z níž v textu několikrát citujeme), píše prostě, oznamovacím způsobem:

„Jen se narodil, už bylo rozhodnuto… A ten, kdo rozhodl, pocítil radost.

Takové dítě celou svojí bytostí může pak žíti jenom skrze svobodu a pro svobodu. Jako by se řeklo: skrze radost pro bolest, kterou nezměříš.“

Osud zakletý do slov

Očima dnešních generací se Holanův životopis zdá být neuvěřitelným, stejně jako se téže generaci zdají povětšinou zcela nepochopitelné Holanovy verše – zpravidla proto, že jim chybí vzdělanost a zkušenost generace Holanovy. Vladimír Holan se sice narodil v Praze, ale skoro celé dětství a rané mládí strávil pod Bezdězem, v Máchově kraji. Že by to bylo znamení? Těžko říci. Do Prahy se vrátil vystudovat gymnázium, nastoupit jakési tuctové úřednické povolání a jak jen to šlo (asi po osmi letech) z něj zběhnout, aby se mohl až do konce svých dní věnovat té jediné činnosti, pro kterou se cítil být disponován a určen, totiž poesii, literatuře. Kdesi poznamenal: „Kdo sestoupil do poesie, už z ní nevystoupí“. Je to velice přesná věta. Poesie jako diagnóza, jako celoživotní nemoc, dávající básníkovi moc vyrovnat se se světem v sobě a se sebou ve světě kolem sebe. Jinými slovy: poesie se nedá dělat na poloviční úvazek.

Debutoval krátce po své dvacítce sbírkou Blouznivý vějíř, sepsanou pod vlivem poetismu; později ji označil za hřích mládí. Jeho skutečným vstupem do literatury byla kniha Triumf smrti (poprvé vyšla1930, poté v dalších vydáních výrazně přepracovávána). Na první pohled bychom mohli podlehnout dojmu, že Holan je potomkem rozkladné dekadence a záliby v jisté morbiditě karáskovského ražení. Nic není takové domněnce vzdálenější. Holan jen prostě vždy psal, jak chtěl ten nad ním, kdo mu verše do pera diktoval.

Nepochybně byl v tomto ohledu ovlivněn i autory, jež četl a namnoze překládal. K těm, které miloval nejvíc a překládal nejraději, patřil Rainer Maria Rilke, byť důslední germanisté říkají, že jde ve výsledku zase spíše o Holana, než o převod původního autora. A to je myslím také velmi podstatný postřeh, který nám pomáhá Holana pochopit. On nebyl schopen, natož ochoten, sloužit. Do té míry byl sám sebou a nedokázal ze sebe vystoupit.

Svět (ne)jsem já

Holan se vlastně celý život stranil onoho světa kolem sebe. Jen několikrát učinil výjimku, a bylo to vždy pod dojmem nějaké opravdu dramatické události. Po skončení 2. světové války a nacistické okupace vystoupil z církve a vstoupil do KSČ, tak jako mnozí jeho souputníci (třeba i nezvladatelný samorost Jiří Kolář). Uvědomme si, že to byla doba, kdy na ministerstvech nové republiky zasedali lidé jako František Halas (Holanův největší přímluvce) nebo Konstantin Biebl (oba pak za tuto krátkou mesalianci s novým režimem zaplatili životem). Krátce poté však, roku 1950, došlo k přestupu  přesně opačnému: Holan se vrátil do církve a bylo mu zrušeno členství v KSČ. Spolu s tím byl ovšem vyslán na výhost ze všech edičních plánů a publikačních možností. V již svrchu citovaném textu Smrt si jde pro básníka (pocházejícího právě z této doby) Holan píše:

„Věrný nestálosti života, nikde nevydrží, všude se pod ním třese země.

To neznamená, že vámi pohrdá, ale je to s ním jako s plamenem ohně: hřeje vás tím, že od vás prchá…“

A protože ono „prchání“ bral autor celoživotně smrtelně vážně, nedokázal ustoupit a prožil dekádu sice méně krvavou, než jeho kolegové Rotrekl či Zahradníček (oba a mnozí další katoličtí básnící okusili dlouholeté žaláře v ozdravovnách typu Jáchymov či Bytíz), přesto byl exulantem ve své vlastní zemi, a co hůře: v její slovesnosti. Byl to až další Holanův přímluvce Vítězslav Nezval, který na 2. sjezdu československých spisovatelů v roce 1956 vystoupil s vášnivou obhajobou zakazovaných a ostrakizovaných autorů – Seiferta, Bednáře, Biebla, Halase – a Holana.

Říkávalo se tehdy, za oněch temných časů, že Holan je básníkem nesrozumitelným a do sebe uzavřeným. Říkalo se tak i v letech sedmdesátých, kde sice už byl obsažen v čítankách, ale v podstatě jen dobově poplatným Poděkováním Sovětskému svazu. Básnické monumenty zejména z 50. let nás povinně musely míjet skoro až do konce normalizace. A po ní nás míjejí znovu, Už sice nepovinně, ale dobrovolně. Kdo by se dnes luštil s metaforou na tři řádky, když přece americký akčňák nebo Vieweghova kalendářová selanka jsou tak bezbolestné!

Mimochodem. Jedno z hodnocení, které o něm zaznělo ve šťastnějších 60. letech, kdy Holanovi mohly konečně začít vycházet verše z let poúnorového zákazu, říkalo, že jen málokterý český básník v sobě dokázal tak pevně skloubit složitost a prostotu, a též často pesimistickou metafyziku – a čistou milostnou lyriku. Kdo nevěří, ať si přečte fascinující básnickou skladbu Terezka Planetová, hned bude vědět, o čem je řeč.

Byl vždycky s vámi, ačkoli neslyšitelně

„To neznamená, že by vás nedbal, že by nedbal vašeho strachu před utrpením, kterému je stále na ráně… I když máte i v duši chlupy,

on vždycky trpěl za jiné duše a někdy za ně i mluví,

on, který má vždycky vyjít ze sebe, a přece milovat,

on, který není vždycky přítomný.“

V sedmdesátých letech Holan už skoro nevycházel z bytu. Po roce 1977, kdy zemřela jeho dcera s Downovým syndromem, přestal úplně psát. O tři roky později zemřel, zdánlivě zapomenutý. A jak už to tak v tehdejším táboře míru chodilo, mrtvý básník – dobrý básník. Najednou se vyrojilo několik výborů, znovu vyšel jeho opus magnum Noc s Hamletem. Až po převratu roku 1989 se ze šuplíku vynořila více než hodinová nahrávka Holanovy autorské interpretace „Noci“ – měl jsem tu čest být u toho, tu nahrávku jsem tehdy vydal a dodnes ji střežím co poklad z nezapomenutelných. Ale když chci znovu potkat Vladimíra Holana, tak, jak jej potkávaly „jeho“ generace v malinkém sále pražské Violy, poslechnu si tehdejší kongeniální přednes Holanových veršů v podání Radovana Lukavského. Byli si čímsi podobni. Jistě, Lukavský byl obdivuhodný asketa, což o Holanovi říci jistě nelze. Ale básník byl sám na sebe autorsky podobně přísný, jako jeho interpret. Pokud se vám někdy dostane do rukou deska Portrét básníka Vladimíra Holana, kterou vydal Supraphon v roce 1967, opatrujte ji s velkou vážností a poslouchejte s nekonečnou pokorou. Nic lepšího poradit neumím.

P.S.

Autor Holanovy velikosti samozřejmě nemůže nezanechat stopu na těch, kteří přišli po něm. A tak se mi závěrem vybavuje verš z písně Vladimíra Merty Na kávu, likér a kousek slova z roku 1977. K jeho slovům není co dodat:

„Ještě tak sedět s knihou ve vaně

nad jeho básní Smrt si jde pro básníka

Psal jenom vleže s lahví vína po straně

jen v první osobě

a zatím je o všech

vše co říká“.