Ona sbírka nesla název Stradivárky na dálnici a vyšla v roce 1980, kdy také dostala cenu Českého literárního fondu. A právě zde se Jaroslav Holoubek představil jako velmi originální básník s lehce surrealistickou, ale stále pevně nohama na zemi stojící poetikou. Literární historik Petr A. Bílek jej ve své velmi cenné knize Generace osamělých běžců (vyšla roku 1991 a shrnovala básnickou historii předchozích dvaceti let, bez ideologických barviček a předsudků, vskutku šlo o poesii, její autory a jejich hodnotu v toku času) zařadil k jakési mezigeneraci autorů narozených někdy kolem roku 1950, jež toho z hlediska literárního mnoho nespojovalo, zato však měli společné jedno: „Vnímají svět jako danost a základní problémovou situací je jim poznání, že jejich subjekt není středobodem tohoto světa (řešením této situace je jim rozhodnutí na „nepřátelský“ svět vyzrát, najít si v něm osobně vyhovující cestu),“ jak napsal Bílek. To je charakteristika velmi dobře padnoucí nejen na Jaroslava Holoubka, ale třeba též Josefa Šimona, Lubomíra Brožka, Aloise Marhoula, Miroslava Huptycha a mnohé další „hledače autenticity“ (opět Bílkův termín).

Hloubka je neslyšitelná

„Pod okny slyším praskání rybích očí / a kdosi vtlouká v mezidní / do štěrbin pláč dřevěných smutků / Patrně v mlhách / myslivce špatně nabili / Hloubka je neslyšitelná“

Těmito verši Jaroslav Holoubek předstoupil před čtenáře už v roce 1968, konkrétně ve třetím čísle časopisu Divoké víno. Zdánlivě nesourodý sled obrazů ale vyjadřuje Holoubkovo básnické jádro: zrcadlení kontrastů, všednosti a neuvěřitelnosti, mystérie a jejího pomíjení.