Ona sbírka nesla název Stradivárky na dálnici a vyšla v roce 1980, kdy také dostala cenu Českého literárního fondu. A právě zde se Jaroslav Holoubek představil jako velmi originální básník s lehce surrealistickou, ale stále pevně nohama na zemi stojící poetikou. Literární historik Petr A. Bílek jej ve své velmi cenné knize Generace osamělých běžců (vyšla roku 1991 a shrnovala básnickou historii předchozích dvaceti let, bez ideologických barviček a předsudků, vskutku šlo o poesii, její autory a jejich hodnotu v toku času) zařadil k jakési mezigeneraci autorů narozených někdy kolem roku 1950, jež toho z hlediska literárního mnoho nespojovalo, zato však měli společné jedno: „Vnímají svět jako danost a základní problémovou situací je jim poznání, že jejich subjekt není středobodem tohoto světa (řešením této situace je jim rozhodnutí na „nepřátelský“ svět vyzrát, najít si v něm osobně vyhovující cestu),“ jak napsal Bílek. To je charakteristika velmi dobře padnoucí nejen na Jaroslava Holoubka, ale třeba též Josefa Šimona, Lubomíra Brožka, Aloise Marhoula, Miroslava Huptycha a mnohé další „hledače autenticity“ (opět Bílkův termín).

Hloubka je neslyšitelná

„Pod okny slyším praskání rybích očí / a kdosi vtlouká v mezidní / do štěrbin pláč dřevěných smutků / Patrně v mlhách / myslivce špatně nabili / Hloubka je neslyšitelná“

Těmito verši Jaroslav Holoubek předstoupil před čtenáře už v roce 1968, konkrétně ve třetím čísle časopisu Divoké víno. Zdánlivě nesourodý sled obrazů ale vyjadřuje Holoubkovo básnické jádro: zrcadlení kontrastů, všednosti a neuvěřitelnosti, mystérie a jejího pomíjení.

Trocha suché biografie: Jaroslav Holoubek se narodil 24. 6. 1946 v Nové Vsi u Chotěboře na Českomoravské Vysočině. Po maturitě na Střední všeobecné vzdělávací škole v Chotěboři v roce 1963 pracoval následující rok v jihlavském okresním archivu. Potom odešel studovat do Prahy na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity obor archivnictví. Zde však studium nedokončil a přešel na fakultu sociálních věd a publicistiky, kterou úspěšně absolvoval. Od ukončení studií v roce 1974 pracoval jako novinář v Mladé frontě. V roce 1981 získal titul doktora filozofie. Z Mladé fronty přešel v roce 1987 do redakce časopisu Kmen (literární přílohy týdeníku Tvorba), později krátce působil i v jeho nástupci – Tvaru. V roce 1991 se stal šéfredaktorem filmového časopisu Premiéra. V následujících letech pracoval nejprve jako redaktor a potom jako šéfredaktor deníku Blesk. Dva roky pracoval také jako šéfredaktor Nedělního Blesku. Po roce 1996 působil v redakci deníku Večerní Praha a týdeníku Story. Mezi lety 2002 a 2012 pracoval jako manažer agentury Art Press Image, šéfredaktor časopisu Elixír, zástupce šéfredaktora týdeníku Pestrý svět, šéfredaktor odborných časopisů Hotel Revue a Gastro Magazín.

Čelní náraz

To předchozí líčení jeho spletité profesní kariéry je tichým svědkem jednoho jevu, který se u nás po roce 1990 stal neblahým zvykem. Každý, kdo si „dovolil“ publikovat před rokem 1989, byl vykádrován, a když byl novou cenzurní vrchností, vesměs složenou z autorů odstavených po okupaci v roce 1968, seznán talentovaným, byl zároveň považován za nebezpečného. Ne politicky, literárně. Protože mohl konkurovat, a mnohdy úspěšně, těm, kdo se vrátili do literatury po dvacetileté pauze, často už bohužel znatelné na stavu jejich tvorby. Abychom byli spravedliví: onen výhost mnoha autorů z české literatury po roce 1968 byl obludný. Režim se mstil na těch, kteří přinášeli trochu svobodného vzduchu do totalitní zatuchliny. Když se však dveře otevřely, mělo dojít, jak jsme psali už v kapitole o Josefu Hanzlíkovi, k volnému spojení tří literárních proudů – domácího, exilového a samizdatového, v jeden tok, kde rozhoduje jen kvalita tvorby, a nikoli politické zásluhy autorů. Z toho pohledu byla neúcta a v podstatě cenzura vůči mnoha předlistopadovým autorům neodčinitelným hříchem – nejen na nich, ale na celé české literatuře a jejích čtenářích.

Holoubek však, na rozdíl od řady jiných (třeba Josefa Šimona) dokázal tuto nepřízeň překonat, našel se v oblasti, která mu jako slovutnému bonvivánovi rozhodně nebyla cizí, tedy v gastroprůmyslu a obecně gurmánství. Ostatně když jste ho chtěli v 80. letech někde skoro zaručeně potkat, bylo to ve Vinárně U Piaristů v Panské ulici, pár kroků od tehdejší redakce Mladé fronty; mejdany s Holoubkem byly vskutku opulentní, sršely zábavou a intelektem. Takže z oněch kruhů si Holoubek tu a tam dokázal sehnat sponzory na nové knížky. Jen po roce 1990 jich vyšlo několik: Načasovaná slepice (1990), Hořká komedie (1990), Ponorka v zahradě Čech (1994), Kdybych se nenarodil (1999), Čínské hůlky (2000), Veselý hřbitov (2014) plus dva výbory z díla. Ve sbírce Kdybych se nenarodil najdeme tyto verše:

„Hluboko, hluboko / Žraloci s břichy / plnými náramkových hodinek / a ještě níž / prach hvězdných cest. /Říkáš, že se ti to jen zdálo? / Hledal jsi v lese klíč, / honili tě městští strážníci / a v řece jsi plaval proti proudu. // Listy papíru s básněmi tě pálily do rukou / jak nějaká pradávná smlouva / o demokracii, rodině a lásce / A co ty úskoky, intriky a lsti? / To není úlitba bohům? Jejich mlčení zesílilo.“

Holoubkovu sbírku Čelní náraz z roku 1985 doprovázel doslov generačního kolegy Karla Sýse. Čteme zde: „Holoubkova poezie je už od počátku jeho básnické dráhy provokující, v ironických nadsázkách odhaluje poklidná zákoutí stojatých vod a burcuje proti lidské lhostejnosti a nedostatku lásky. Integrujícím tématem jeho poetiky je láska, milostná závrať, život co nejintenzívnější.“ A sbírku Včelí král (1989) zase doslovem opatřil literární vědec Milan Blahynka: „Síla Holoubkova – jako i jiných básníků jeho typu – je nepochybně v zážitkové plnosti a konkrétnosti. Básník je působivý, nejpůsobivější tam, kde jeho verše žijí lidmi, ne tezemi, a lidskou touhou po srozumění.“ Oba dva „doslovisté“ pochopili Holoubkovu poezii velmi přesně. Jen – jistě trochu i z dobových důvodů, poněkud tiše přešli jednu jeho důležitou vlastnost, a to – dnes by se řeklo informovanou – skepsi. Holoubek nebyl klasický romantik, nýbrž pozorovatel. A jako takový si nemohl dovolit být překvapován. Plul životem tak, jak to šlo, a podával k tomu své básně jako nejintimnější záznamy.

(Ne)veselý hřbitov

Toto jsou verše z Holoubkovy poslední knížky nazvané Veselý hřbitov (2014):

„V zamlženém okně / dřepí tučné podbradky / na krku náhrdelníky z dělových koulí / Roztomilá kašička mlékem a strdím oplývající / krysy zalezlé v děrách /kočičí zuby na procházce jdou jdou jdou /buď křídla nebo zobáky / Přibližná hudba ve starých zdech // Slova vyskakují z úst / a bojí se že nepřeskočí.“

Dovolte opět malý osobní přípodotek. Měl jsem to štěstí znát Holoubka desítky let a být mu kamarádem. Pozval mě tehdy u příležitosti vydání Veselého hřbitova jakožto laudátora na jeho křest (což se už dnes neříká, spíše „prezentaci“, jako by šlo o nový typ tanku nebo erotický časopis). Akce se podařila, víno bylo vypito, knížky rozdány či rozkradeny, a šlo se domů s pocitem, že zas je na světě o něco deka zbytečných, leč strašně důležitých slov víc. Pak jsme se dva roky neviděli – a Holoubek zemřel. 6. 11 2016. Nečekaně, následkem úrazu. Napsal jsem mu tehdy opožděný otevřený dopis, z něhož si dovolím citovat. Nic lepšího bych asi už stejně nevymyslel:

„Milý Jaroslave,

básník má před ostatními jedno veliké štěstí: neodchází, nemizí, zůstává, ačkoli už ho nelze potkat v šenku, zvednout sklenku, ať je to víno, nebo vodka, dokud to bezvědomé mlčení nezalehne nad krajinou… Vidíš, už díky Tobě montuju do tohoto psaní rýmy, ale Ty mi jistě odpustíš.

Když mi dnes ráno napsali, že přišel ten okamžik, kdy Tvoje místo osiřelo, snažil jsem si připomenout si Tě Tvými verši. Ale ouha! Tvá poslední sbírka veršů, tak (ne)příhodně nazvaná Veselý hřbitov, se mi v knihovně někam skryla, při nejlepší vůli dohledat ji neuspěl jsem. Nu dobrá, přičetl jsem to chaosu, o němž vyprávívám, že je to jen specifický druh řádu, a přestal jsem se holedbat, že vždycky o všem vím, kde se to nachází.

Vzdav tuto marnou snahu, jal jsem se propátrat paměť počítače, když ta moje už tak selhává, a najít v ní to laudatio, které jsem Ti vysekl před dvěma lety v jisté galerii, kde jsi knížku uvedl za pomoci přátel do života. A tentýž výsledek: počítač nenašel v své útrobě jediného slova z toho textu, jak si maně připomínám, sepsaného v úctě k básníkovi a jeho dílu a se vzpomínkou na staré časy dávného kamarádství. Prostě jsi mi zmizel ze světa. Veškeré materiálno se odebralo v astrál spolu s Tvou rozkošnickou duší a nechalo jen odlesk vzpomínky. A výčitku: proč jen jsem tak nepořádný? Co už na tom světě zbyde, když lidé odcházejí a slova se vypařují?

Pochopil jsem, že s předurčením nemá smysl vésti spor. Nalil jsem si sklenku dobrého červeného, abych přiťukl na paměť možná poslednímu opravdovému gargantuovci, jehož české básnictví do dneška nosilo. S vědomím, že opravdový básník má před ostatními to veliké štěstí, že neodchází, nemizí, zůstává: v nás, svých čtenářích.“