Le Bon se zabýval antropologií, procestoval Evropu, Asii a Severní Afriku. Protože byl ovlivněn Charlesem Darwinem, Herbertem Spencerem a Ernstem Haeckelem, podporoval biologický determinismus. Po rozsáhlém výzkumu uvedl vztah mezi kapacitou lebky a inteligencí člověka (Recherches anatomiques et mathématiques sur les variations de volume du cerveau et sur leurs relations avec l'intelligence – 1879). Za toto dílo získal cenu od Francouzské akademie věd. V osmdesátých letech devatenáctého století se začal zabývat studiem moderní společnosti a jejímu vývoji věnoval knihu Člověk a společnost, jejich původ a dějiny, 1881.

Mezi jeho nejznámější práce patří kniha Psychologie davu, která poprvé vyšla v roce 1895 ve francouzštině a o dva roky později byla přeložena do češtiny. Svou koncepci v ní vypracoval v souvislosti s chováním davu během francouzské revoluce. Dav je podle něj soubor individuí, jež jsou sjednocena iracionální připraveností k činnosti, která vyplývá z faktu rozplynutí individua v mase a jeho rezignace na sebekontrolu. Je to shromáždění, které podléhá snadno davové sugesci a není schopno si utvořit vlastní názor na nic, protože každý názor je davu imputován zvnějšku. Velký význam mají vůdci davů, kteří s davovou sugescí dokáží pracovat – vnutí myšlenku tak, že ji ostatní pojmou za svou.

Dav aktivuje spící či utlumené instinkty - ten, kdo je obklopen davem, se chová jinak (hůř); nechá v sobě probudit nízké pudy a špatné vlastnosti, které nedává v běžném životě najevo. Člověk se v davu chová jinak, než když jedná jako individuum. Klesá na pomyslném civilizačním žebříčku níž, než by stál jako jedinec. Le Bon v knize dochází k závěru, že každá lidská skupina je davem – když se člověk dostane do skupiny, mění se jeho chování a chová se jako příslušníci davu. Tvrdil, že věk, do kterého se společnost dostává (20. století) je věkem davů – dostává se do nebezpečného století, kde budou rozhodovat davy a jejich vůdci.

Při pohledu skrze propast více než celého století můžeme směle konstatovat, že Le Bonovy prognózy se – ke škodě lidstva – vrchovatě naplnily. Prožili jsme dvě světové války, dvě totalitní diktatury, a dnes – v éře nové studené války – začínáme prožívat velmi podobné situace, o nichž teoretizoval už Le Bon. Davové či skupinové fascinace ikonami, „vůdci“, chcete-li, tedy těmi, kteří zvou nerozhodnuté a váhající do zástupu proti společnému nepříteli. A že tím nepřítelem je svoboda, to předvídal v závěru svého díla i sám Le Bon. On ale za nepřítele svobody považoval nekritickou snaživost „parlamentního davu“, vydávajícího horu zbytečných zákonů na usměrnění (rozuměj omezení) individuálních svobod. Dnes jsme však dále. Naše svobody určuje (tedy opět omezuje) zájmová skupina definovaná už ne parlamentně (tedy de facto demokratickou volbou), nýbrž jakýmsi svévolným prohlášením se za lídry dějin. Ať už jsou to byrokraté na všech stupních škály, nebo na ně navázané „neformální“ organizace typu NGO. Vždy se jedná o svévoli a násilí skupinové (davové) mentality na jedinci.

Někdy mě kacířsky napadá, jak by Le Bon se svou jasnozřivostí a chirurgickou přesností popsal náš chmurný dnešek.

Pro tuto příležitost jsem vybral podstatné pasáže z Le Bonovy knihy s důrazem na to, aby jejich vyznění bylo i přes věky aktuální.

OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů. Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí. Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění.

Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory. Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace. Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu „věkem davů“.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy. Davy mají pouze ničivou moc.

Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

DUŠE DAVŮ

V běžném smyslu znamená slovo „dav“ shromáždění jakýchkoliv jedinců bez ohledu na jejich národnost, povolání nebo pohlaví a bez ohledu na náhodu, která je svedla dohromady.

Z psychologického hlediska nabývá však slovo dav zcela jiného významu. Za jistých daných okolností – ale jenom v nich – má shromáždění lidí nové vlastnosti, které se značně liší od vlastností jedinců, kteří je skládají. Vědomá osobnost tu mizí a city i myšlenky všech jednotek jsou zaměřeny týmž směrem. Tvoří se kolektivní duše beze vší pochybnosti přechodná, která však má velmi určité vlastnosti. Z pouhého seskupení se stalo to, čemu z nedostatku dokonalejšího pojmenování říkám dav organizovaný nebo chcete-li, dav psychologický. Ten pak tvoří jedinou bytost a je podroben „zákonu duševní jednoty davů“.

Ztráta uvědomělé osobnosti a zaměření citů a myšlenek týmž směrem, což jsou charakteristické známky davu, který se organizuje, nevyžadují vždy současnou přítomnost mnoha jedinců na témže místě. I tisíce oddělených jednotlivců mohou – v daném okamžiku a pod vlivem určitých, prudkých dojmů, např. veliké národní události – nabýt vlastností psychologického davu. Stačí tedy, aby je nějaká náhoda spojila, a jejich chování nabývá ihned formy, charakteristické pro činy davů. V určitých okamžicích dějin může půl tuctu lidí tvořit psychologický dav, zatím co ho netvoří stovky náhodou se shromáždivších lidí. Na druhé straně se může celý národ působením určitého vlivu i bez viditelného seskupení stát někdy davem.

Nejnápadnější jev, kterým se projevuje psychologický dav, je tento: ať jsou jedinci, ze kterých se skládá, jacíkoliv, ať jejich způsob života, jejich zaměstnání, jejich povahy nebo inteligence se jakkoliv shodují nebo liší, nabývají prostě tím faktem, že jsou přetvořeni v dav, jakousi kolektivní duši. Tato duše způsobuje, že cítí, myslí a jednají naprosto odlišně než by každý z nich cítil, myslil a jednal, kdyby byl sám. Určité myšlenky a určité city vznikají nebo se přetvářejí v činy pouze u jednotlivců v davu. Psychologický dav je chvilkovou bytostí složenou z různorodých živlů, které se na okamžik sloučily právě tak jako buňky tvořící živé tělo, jež tvoří svým sloučením novou bytost s vlastnostmi velmi odlišnými od těch, které má každá z nich.

Vznik zvláštních vlastností davů určují různé příčiny. První příčinou je, že jedinec nabývá v davu již pouhou skutečností, že je součástí většího počtu lidí, pocit nepřekonatelné moci, která mu dovoluje povolit pudům, jež by osamocen nezbytně potlačil. Jelikož je dav anonymní, a proto nezodpovědný, ustoupí jedinec těmto instinktům tím spíše, že mizí úplně pocit zodpovědnosti, který ho jinak vždy zdržuje.

Druhou příčinou je duševní nákaza, jež rovněž podmiňuje u davů projev zvláštních vlastností a určuje zároveň i jejich směr. Nákaza je snadno zjistitelný, ale dosud nevysvětlený jev, který lze přičíst k jevům povahy hypnotické, jež budeme studovat dále. V davu je každý čin a cit nakažlivý, a to do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj osobní zájem zájmu kolektivnímu. Je to vlastnost, která je přímo protichůdná jeho přirozené povaze, a člověk je jí schopen výhradně jako součást davu.

Třetí příčina je zdaleka nejdůležitější, poněvadž podmiňuje v davovém jedinci zvláštní vlastnosti, naprosto odporující vlastnostem osamoceného jedince. Míním tím sugestibilitu, jejímž následkem je ostatně i výše uvedená nákaza.

Jedinec, který je nějakou dobu uprostřed jednajícího davu, je brzo přiveden – působením proudění, které z davu vychází nebo z jakékoliv jiné nám neznámé příčiny – do zvláštního stavu, který je podoben onomu, do něhož se dostane hypnotizovaný v rukou hypnotizéra. Jelikož život mozku je u hypnotizovaného paralyzován, stává se tento otrokem všech svých nevědomých činností, které hypnotizér ovládá podle své libosti. Vědomá osobnost zmizela a vůle a úsudek jsou ztraceny. City a myšlenky jsou zaměřeny směrem, určeným hypnotizérem. Takový je asi stav jednotlivce, který je částí davu. Není si již vědom svých činů, jako u hypnotizovaného, jsou i u něho zároveň jisté schopnosti vyřazeny a jiné vypjaty až do krajnosti.

Jen tím, že je částí davu, sestupuje člověk na žebříku civilizace o několik stupňů níže. Osamocen byl snad vzdělaným člověkem, v davu je bytostí pudovou, a proto barbarem. Má bezděčnost, prudkost, divokost a také nadšení a hrdinství primitivních bytostí. A blíží se jim dále i snadností, s jakou na sebe nechá působit slovy a představami, a jak se dává svést k činům, poškozujícím jeho nejvlastnější zájmy. Jedinec v davu je zrnko písku obklopené jinými zrnky, kterými zmítá vítr podle libosti. Tak se stává, že poroty vynášejí rozsudky, které by každý jednotlivý porotce sám o sobě jistě neschválil a že parlamenty přijímají zákony a opatření, jež by každý jejich člen o samotě rozhodně zamítl.

CITY A MRAVNOST DAVU

1. Popudlivost, proměnlivost a dráždivost davů

Jak jsme již řekli při studiu základních vlastností davu, je dav veden téměř výhradně nevědomím. Jeho činy jsou mnohem více pod vlivem míchy než mozku. Jím uskutečněná jednání mohou být dokonalá co do svého provedení, ale poněvadž nejsou řízena mozkem, jedná zde jedinec podle nahodilého podráždění. Dav je hříčkou všech vnějších podnětů, odráží jejich stálé obměny a proto je otrokem popudů, které přijímá. Na osamoceného jedince mohou působit tytéž podněty jako na člověka v davu, ale nepovolí jim, říká-li rozum, že je nevhodné jim ustupovat. Fyziologicky můžeme to vyjádřit tak, že jedinec je schopen ovládat své reflexy, kdežto dav nikoliv.

2. Lehkověrnost davů a snadnost, s jakou podléhají sugesci

Pravidelně bývá dav, i kdyby se nám zdál jakkoliv lhostejný, ve stavu očekávání a napětí, jež usnadňuje sugesci. První jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny mozky a vyvolává ihned určité zaměření. U bytostí ovlivněných sugescí směřuje fixní idea k tomu, aby se proměnila v čin. Ať jde o vypálení paláce nebo o projev oddanosti, propůjčí se k tomu dav stejně snadno. Vše bude záviset na povaze podnětu a ne na vztahu mezi činem a rozumovou úvahou, která se může u jedince postavit proti provedení.

3. Přehnanost a zjednodušení citů u davů

Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti: jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. I v tomto směru jako v tolika jiných, blíží se jedinec v davu bytostem primitivním. Neschopen odstupňování vidí věci jenom v hrubých rysech a nezná mezistupně. Přehánění citů v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit se pomocí sugesce a nákazy velmi rychle šíří a tak zjevný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.

Jednoduchost a přehnanost citů působí, že davy neznají pochybnosti ani nejistotu. Jednou vyslovené podezření se stává okamžitě nepopiratelnou pravdou. Počínající antipatie nebo odpor, které by si osamocený jedinec téměř neuvědomil, mění se u jedince v davu ihned v divokou nenávist. Prudkost citů u davů, hlavně u davů různorodých, je ještě zvyšována tím, že nemají pocit odpovědnosti. Vědomí naprosté beztrestnosti – a to tím silnější, čím je dav početnější – a vědomí značné okamžité moci, způsobené množstvím, dovolují skupině city a činy, jež jsou nepředstavitelné u osamoceného jedince. Hlupák, nevzdělanec a závistivec jsou v davech zbaveni své bezvýznamnosti i bezmocnosti a nabývají vědomí brutální, pomíjivé, ale nesmírné síly.

4. Nesnášenlivost, autoritativnost a konzervativnost davů

Davy znají pouze prosté a výstřední city: názory, myšlenky a víry, jež jsou jim vsugerovány, jsou přijímány nebo odmítány jako uzavřený celek a jsou pokládány buď za absolutní pravdy, nebo za absolutní omyly. Tak je tomu vždy s vírami, které byly vsugerovány, místo aby byly vštěpovány pouhým rozumovým výkladem. Každý ví, jak nesnášenlivé jsou víry náboženské a jak despoticky vládnou duším.

Dav je právě tak autoritativní jako nesnášenlivý, jelikož nemá pochybnosti o tom, co má pokládat za pravdu a co za lež, a má na druhé straně velmi určité vědomí síly. Jedinec snese nesouhlas a připustí diskusi – dav nikdy. Sebenepatrnější nesouhlas některého řečníka na veřejných schůzích je ihned přijímán divokým křikem a prudkými útoky, po nichž brzo následuje násilí a vyhození, neustoupí-li řečník od svého tvrzení.

IDEJE, ZPŮSOB UVAŽOVÁNÍ A OBRAZOTVORNOST DAVŮ

Každá civilizace pochází z malého počtu základních idejí, které jsou zřídka obnovovány. Omezím se již jen na několik poznámek o idejích davům přístupných a o tom, v jaké formě jsou jimi chápány.

Můžeme je rozdělit na dvě třídy: do první zařadíme náhodné a pomíjivé ideje, které vzniknou pod vlivem okamžiku např. nadšení pro nějakou osobu nebo nauku. Do druhé třídy náležejí základní ideje, kterým prostředí, dědičnost a veřejné mínění dodávají velkou stálost – jako byly kdysi náboženské víry a dnes to jsou demokratické a sociální ideje.

Davům vsugerované ideje jakéhokoliv druhu mohou nabýt převahy jenom tehdy, mají-li velmi prostou podobu a mohou-li si je lidé obrazně představit. Tyto obrazné ideje nespojuje mezi sebou žádné logické pouto analogie nebo posloupnosti. O davu lze proto pozorovat, že nejprotichůdnější ideje následují těsně za sebou. V důsledku toho může se dav dopustit sobě naprosto si odporujících činů, octne-li se náhodně pod vlivem některé z různých, v jeho mysli uložených idejí. Naprostý nedostatek kritičnosti mu nedovolí, aby postřehl, jak si odporují.

Ideje potřebují mnoho času k tomu, aby se v duši davu ustálily, právě tak jako k tomu, aby z ní byly vypuzeny. Proto jsou davy z hlediska idejí vždy o několik generací pozadu za vědci a filozofy. Všichni státníci jsou si dnes dobře vědomi, jaké omyly obsahují svrchu uvedené základní ideje, ale jelikož jejich vliv je dosud velmi silný, musí vládnout podle zásad, v jejichž pravdu již sami nevěří.

Způsoby uvažování davů

Charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů. Právě asociace tohoto druhu jsou vždy davům předkládány řečníky, kteří s nimi umějí zacházet. Jen takové asociace mohou ovlivnit davy. Řetězec přísně rozumových úvah by byl davům naprosto nepochopitelný, a proto můžeme říci, že neuvažují nebo uvažují chybně a že na ně úvaha nemá vliv. Při četbě některých proslovů užasneme, že přes to, že byly tak slabé, měly tak ohromný vliv na posluchače; přitom ovšem zapomínáme, že byly sestaveny pro uchvácení davů a ne jako četba pro filozofy.

Je zbytečné upozorňovat, že neschopnost davů správně uvažovat zbavuje je kritického ducha, tj. schopnosti rozlišovat pravdu a lež a utvořit si přesný úsudek. Soudy, které davy přijímají, jsou vždy jen vnucené a nikdy věcně prodiskutované. Z tohoto hlediska je mnoho lidí, kteří se nad davy nepovznesli. Snadnost, s jakou některé názory nabývají všeobecné platnosti, souvisí hlavně s neschopností většiny lidí utvořit si odlišné mínění, založené na vlastních úvahách.

Obrazotvornost davů

Podobně jako u všech bytostí, u nichž rozum nezasahuje, je obrazotvornost davů hluboce ovlivnitelná. Představy vyvolané v jejich mysli nějakou osobou, událostí nebo náhodou, mají téměř životnost skutečných věcí. V tomto směru jsou davy tak trochu v situaci spáče, u něhož je rozum na nějakou dobu vyřazen a tak se dostavují velice intenzívní představy, které by se ihned rozptýlily, kdyby se dostaly do styku s přemýšlením. Davy neznají pojem nepravděpodobnosti, poněvadž jsou neschopny úvahy a logického myšlení; vždyť právě věci nejnepravděpodobnější budí pravidelně největší pozornost. Davy dovedou myslit pouze v obrazných představách a dávají také na sebe působit jenom jimi. Jedině obrazné představy je děsí a lákají a jedině ty se stávají pohnutkami jejich jednání.

Všechno, co působí na obrazotvornost davů, projevuje se v uchvacující a jasné představě, prosté veškerého vedlejšího výkladu nebo provázené jen některými zázračnými fakty: velikým vítězstvím, velikým zázrakem, velikým zločinem, velikou nadějí. Je třeba ukázat věci najednou a nikdy nepopisovat jejich vznik. Sto malých zločinů nebo příhod nikdy nevzbudí pozornost davů, ale jediný veliký zločin nebo katastrofa je hluboce rozruší, třebaže by následek byl daleko méně škodlivý, než stovky malých příhod dohromady.

NÁBOŽENSKÁ FORMA VŠECH DAVOVÝCH PŘESVĚDČENÍ

Viděli jsme, že davy neuvažují; že buď přijímají nebo odmítají ideje jakožto celek, že nesnesou diskusi ani odpor a že sugesce, které na ně působí, opanují zcela jejich mysli a mají snahu přetvořit se ihned ve skutky. Ukázali jsme, že davy, na které bylo vhodným způsobem působeno, jsou ochotny obětovat se za vnuknutý ideál. Viděli jsme konečně, že znají jen prudké a výstřední city, že se u nich sympatie mění rychle ve zbožňování, a antipatie, sotva vznikla, přetváří se ihned v nenávist. Tyto obecné údaje dovolují nám již tušit, jaké povahy je jejich přesvědčení.

Nesnášenlivost a fanatismus obvykle provázejí náboženský cit a jsou nevyhnutelné u těch, kteří věří, že vlastní klíče k pozemskému nebo věčnému štěstí. Přesvědčení davů nabývá rázu slepé oddanosti, divoké nesnášenlivosti a potřebuje násilnou propagandu, která tkví v podstatě každého náboženského citu, a proto můžeme říci, že všechny víry davů mají náboženskou formu. Hrdina, kterému dav tleská, je opravdu pro něj bohem.

NÁZORY A PŘESVĚDČENÍ DAVŮ

Faktory, které určují toto přesvědčení a názory, jsou dvojího druhu: faktory nepřímé a faktory bezprostřední.

Faktory nepřímé jsou ty, které způsobují, že davy jsou schopny přijmout určitá přesvědčení a neschopny dát se proniknout jinými. Tyto faktory připravují půdu, na které náhle vzklíčí nové myšlenky, jejichž síla a následky překvapují, jejichž spontánnost je však pouze zdánlivá. Náhlý vznik a uskutečnění jistých idejí u davů mají někdy rychlost blesku. To je však pouze povrchní výsledek, pod kterým je obyčejně třeba hledat dlouhou předchozí přípravu.

Mezi nepřímými faktory jsou některé všeobecné, které lze nalézt v kořenech všech davových přesvědčení a názorů; jsou to rasa, tradice, doba, instituce a výchova.

Bezprostřední faktory jsou ty, které budují na této předchozí přípravě, bez které by nemohly působit a vdechují určitému přesvědčení davů život, tj. odívají ideu formou a rozpoutávají ji se všemi jejími důsledky. Pod vlivem těchto bezprostředních faktorů vznikají rozhodnutí, která náhle rozbouří život skupin.

FAKTORY PŮSOBÍCÍ BEZPROSTŘEDNĚ NA NÁZORY DAVŮ

1. Obrazy, slova a formule

Studujíce obrazotvornost davů, viděli jsme, že na ně působí především obrazné představy. Nemáme ovšem vždy tyto obrazné představy po ruce, je však možno je vyvolat správným užitím slov a formulí. Moc slov je těsně spjata s představami, jež slova vyvolávají, a je úplně nezávislá na jejich skutečném významu. Obyčejně jsou nejpůsobivější právě ta slova, jejichž smysl je nejméně vymezený. Takové jsou např. výrazy: demokracie, socialismus, rovnost, svoboda apod., jejichž smysl je tak nejasný, že k jeho přesnému vymezení by nestačily ani objemné knihy. A přece je jisto, že se k jejich krátkým slabikám pojí síla opravdu magická, jako kdyby obsahovaly rozřešení všech problémů.

2. Iluze

Již od dob vzniku civilizací podléhaly davy vždy vlivu iluzí. Nejvíce chrámů, soch a oltářů bylo postaveno právě tvůrcům iluzi. Ať jsou to náboženské iluze kdysi a filozofické a sociální dnes, nalézáme vždy tyto strašlivé vládce v čele všech civilizací, které postupně vznikly na naší planetě. Přes všechny své pokroky nemohla dosud filozofie poskytnout davům žádný ideál, který by je mohl okouzlit; poněvadž však potřebují iluze za každou cenu, obracejí se pudově, tak jako hmyz, jdoucí za světlem, k davovým řečníkům, kteří jim je poskytují. Hlavním faktorem ve vývoji národů nebyla nikdy pravda, nýbrž klam.

3. Zkušenost

Jedině zkušenost má dost moci, aby ustálila pravdu v duši davů a zničila iluze, které se staly příliš nebezpečnými. A i zde je nutné, aby byla zbudována na široké základně a aby byla často opakována. Zkušenosti, nabyté jednou generací, jsou obyčejně bez užitku pro generaci následující: proto nemohou historická fakta sloužit za důkaz. Jediný prospěch, který přinášejí, spočívá v tom, že dokazují, jak často se musí zkušenosti v každé době opakovat, mají-li nabýt nějakého vlivu a zviklat jen jediný omyl, který je pevně zakořeněn.

4. Rozum

Při vyjmenování faktorů, které dovedou působit na duši davů, mohli bychom rozum úplně vynechat, kdyby nebylo nutno ocenit alespoň negativní stránku jeho vlivu. Ukázali jsme již, že na davy nelze působit logickými úvahami a že chápou pouze hrubé asociace idejí. Proto také řečníci, kteří je dovedou ovlivnit, odvolávají se vždy jen na jejich city a nikdy na jejich rozum. Zákony rozumové logiky na ně vůbec nepůsobí.

Chceme-li davy přesvědčit, je nejprve třeba dobře si uvědomit city, jimiž jsou ovládány, tvářit se, jako bychom je sdíleli a potom se pokusit o jejich změnu vyvoláním určitých sugestivních představ pomocí primitivních asociací; musíme umět vrátit se v případě potřeby zpět a zvláště uhodnout v každém okamžiku city, které vzbuzujeme. Tato nutnost měnit řeč stále podle účinku, vzbuzeného v okamžiku, kdy se mluví, láme předem hrot působivosti každé nastudované a připravené řeči; řečník tu sleduje svou myšlenku a ne myšlenku svých posluchačů a již tou skutečností ztrácí jeho vliv jakýkoliv význam.

VŮDCOVÉ DAVU A PROSTŘEDKY, JIMIŽ PŘESVĚDČUJÍ

1. Vůdcové davů

Jakmile je shromážděn určitý počet živých bytostí, ať jde o dav lidí nebo stádo zvířat, počnou pudově podléhat autoritě určitého náčelníka, tj. svého vůdce. V lidských davech hraje vůdce značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Dav je stádo, jež se nemůže obejít bez pána.

Vůdce sám bývá obyčejně z počátku jedním z vedených, z těch, kteří byli hypnotizováni ideou, jejímž apoštolem se později stane. Ovládla ho tou měrou, že vše mimo ni v něm mizí a že každý opačný náhled se mu zdá klamem a pověrou.

Vůdcové nebývají zpravidla muži myšlenky, ale činu. Jsou málo prozíraví a nemohou ani jinak, poněvadž prozíravost vede obyčejně k pochybnostem a nečinnosti. Vycházejí z lidí nervózních, podrážděných a polopomatených, kteří se pohybují na hranici šílenství. Ať je idea, kterou hájí, nebo cíl, který sledují, sebenesmyslnější, rozbíjí se každá rozumová úvaha o jejich přesvědčení. Pohrdání a pronásledování je pouze ještě více popudí. Osobní zájem, rodina a vše ostatní je obětováno. I sám pud sebezáchovy je u nich potlačen do té míry, že jediná odměna, po které často touží, je mučednictví. Síla jejich víry dodává jejich slovům velikou sugestivní moc. Množství lidí poslouchá vždy člověka, obdařeného silnou vůlí. Lidé shromáždění v davu ztrácejí veškerou svou vůli a instinktivně se obracejí k tomu, kdo ji má.

2. Prostředky, jimiž vůdcové působí: tvrzení opakování, nákaza

Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, např. vyplenil palác nebo se dal pobít při obraně barikády, je třeba působit naň rychlou sugescí. Nejúčinnější je zajisté jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl vlastnost, kterou dále popíši pod jménem prestiž.

Čisté a prosté tvrzení bez uvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších prostředků, jde-li o to, aby se nějaká idea ujala v mysli davů. Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoliv důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy.

3. Prestiž

Nabývají-li názory, propagované tvrzením, opakováním a nákazou velké moci, je to proto, že nakonec získají tajemnou sílu, zvanou prestiž. Prestiž je ve skutečnosti jakási fascinace, kterou náš duch pociťuje před určitým jedincem, dílem nebo ideou. Tato fascinace ochromuje všechny naše kritické schopnosti a naplňuje naši duši úžasem a úctou. City, jež pak vyvolává, jsou nevysvětlitelné jako všechny city, patří však asi do téže třídy jako sugesce, které podléhá hypnotizovaný.

Prestiž mizí vždy s neúspěchem. Hrdina, kterého dav včera vítal, bude jím zítra popliván, potká-li ho nezdar. Reakce bude tím větší, čím větší byla prestiž. Lid pak pohlíží na padlého hrdinu jako na sobě rovného a mstí se na něm za to, že se sklonil před nadřazeností, kterou již neuznává. Robespierre měl nesmírnou prestiž, když dal popravovat své kolegy a veliký počet současníků; když však byl jednou nepatrnou většinou přehlasován, ztratil okamžitě prestiž a byl veden na popraviště s týmž proklínáním, jako před nedávnem jeho oběti. Věřící vždy rozbíjejí sochy svých starých bohů s velkou zuřivostí.

HRANICE PROMĚNLIVOSTI PŘESVĚDČENÍ A NÁZORŮ DAVŮ

1. Pevné přesvědčení

Přesvědčení a názory davů tvoří tedy dvě od sebe velmi odlišné třídy. Na jedné straně jsou veliké a trvalé víry, které se udržují po několik staletí a na kterých spočívá celá civilizace, jako kdysi feudální myšlenka, křesťanské a reformační ideje, a dnes národnostní princip, ideje demokratické a sociální. Na druhé straně jsou to okamžité a proměnlivé názory, které vyplývají obyčejně z obecných pojetí a jež se rodí a zanikají v každém věku; sem náleží teorie, jež ovládají na chvíli umění a literaturu, např. teorie, které přinesly romantismus, naturalismus atd. Jsou stejně povrchní jako móda a mění se jako malé vlnky, které neustále vznikají a rozplývají se na povrchu hlubokého jezera.

Je velmi snadné vzbudit v duši davů pomíjivý názor, je však velmi obtížné vštípit jí trvalé přesvědčení. Stejně nesnadné je však opět je odstranit, když už se jednou zakořenilo. Obyčejně je lze změnit jen za cenu prudkých revolucí a jen definitivně odklidí, co již bylo téměř opuštěno, co však držela jen síla zvyku. Počátek revolucí je tedy vlastně koncem určitého odumírajícího přesvědčení.

Den, kdy určité velké přesvědčení je určeno k záhubě, je ten, kdy se počíná jeho cena kriticky rozebírat. Jelikož každé obecné přesvědčení je vlastně pouhou fikcí, může žít jen pod tou podmínkou, že nebude podrobováno žádnému zkoumání.

2. Proměnlivé názory davů

Nad pevnými vírami, jejichž moc jsme právě ukázali, existuje vrstva názorů, idejí a myšlenek, které se neustále rodí a umírají. Některé z nich mají jen jepičí život. ale i ty nejdůležitější stěží přežijí jednu generaci.

Dnes je počet proměnlivých názorů davů větší než kdy předtím, a to ze tří různých příčin.

První je ta, že staré víry ztrácejí stále více svoji moc a tudíž nepůsobí již tak jako dříve na pomíjivé názory, aby jim daly určitý směr. Zmizení obecných přesvědčení uvolňuje místo pro množství názorů soukromých, které nemají minulost ani budoucnost.

Druhá příčina je ta, že moc davů stále roste, má tudíž stále méně a méně protiváhy, a proto se může volněji projevovat proměnlivost idejí, kterou jsme u nich zjistili.

Třetí důvod je konečně nedávný rozmach tisku, který neustále předkládá davům zcela protichůdné názory. Dojmy, které by každý z nich mohl zanechat, jsou ihned zničeny dojmy protichůdnými. Z toho plyne, že se žádný názor nerozšíří a nemá dlouhého trvání. Zanikne dříve, než se může tak rozšířit, aby se stal obecným.

Diskusí a analýzou ztrácí dnes každý názor svou prestiž: jeho vnadidla se rychle opotřebují a zbude málo idejí, které by nás mohly ještě nadchnout. Moderní člověk propadá stále více lhostejnosti.

ROZTŘÍDĚNÍ DAVŮ

Různé kategorie davů, jež můžeme pozorovat u každého národa, mohou být rozděleny takto:

A. Davy různorodé:

1. Anonymní (např. davy pouliční)
2. Neanonymní (poroty, parlamenty, atd.)

B. Davy stejnorodé:

1. Sekty (sekty politické, náboženské atd.).
2. Kasty (kasta vojenská, kněžská, dělnická atd.).
3. Třídy (třída měšťanská, selská atd.).

Davy různorodé

Davy různorodé jsou ty, jejichž vlastnosti jsme studovali v předcházejících kapitolách; tyto skupiny se skládají z libovolného počtu jedinců bez ohledu na jejich zaměstnání a vzdělání.

Davy stejnorodé

„Sekta“ je prvním stupněm v organizaci stejnorodých davů a zahrnuje v sobě jednotlivce, kteří se od sebe často velmi liší výchovou, zaměstnáním i prostředím, ale mají jedno společné pouto, a to přesvědčení. Takové jsou např. sekty náboženské a politické.

„Kasta“ představuje vyšší stupeň organizace, které je dav schopen. Kdežto sekta obsahuje jedince, kteří se od sebe obyčejně liší zaměstnáním, výchovou i prostředím a kteří jsou spojeni jenom společným přesvědčením, zahrnuje kasta pouze individua téhož zaměstnání, u kterých jsou výchova i prostředí téměř stejné. Taková je např. kasta vojenská nebo kněžská.

„Třída“ se skládá z jedinců různého původu, kteří však nejsou spojeni společným přesvědčením, jako je tomu u členů nějaké sekty, ani stejným zaměstnáním, jako členové kasty, ale jistými zájmy, jistými životními zvyky a podobnou výchovou. Jsou to např.: třída měšťanská, selská apod.

DAVY VOLIČSKÉ

Davy voličské, tj. skupiny, které jsou svolávány, aby volily osoby, jež mají zastávat určité funkce, jsou davy různorodými. Protože však mohou jednat pouze jedním určitým způsobem, tj. provést volbu mezi různými kandidáty, můžeme u nich pozorovat jenom některé z dříve popsaných vlastností. Vlastnosti, které se u nich především projevují, jsou: slabá schopnost uvažovat, nedostatek kritického ducha, dráždivost, lehkověrnost a prostomyslnost. V jejich rozhodování pak nalézáme vliv vůdců a působení faktorů, které jsme již vyjmenovali: tvrzení, opakování, prestiže a nákazy.

"V dobách rovnosti," píše správně Tocqueville, "si lidé nedůvěřují, protože jsou si navzájem podobni; ale táž podobnost dává jim skoro bezmeznou důvěru v soud veřejnosti. Zdá se jim nepravděpodobné, aby pravda nebyla na straně většiny, když jsou všichni do věci stejně zasvěceni."

SHROMÁŽDĚNÍ PARLAMENTNÍ

Shromáždění parlamentní jsou neanonymními různorodými davy. Přesto, že se jejich složení mění podle dob a národů, jsou si přece svými vlastnostmi podobná.

U parlamentních shromáždění nalézáme všechny obecné vlastnosti davů: zjednodušování idejí, sugestibilitu, dráždivost, přehánění citů, převažující vliv vůdců. Zjednodušování názorů je jednou z jejich hlavních vlastností. Ve všech politických stranách, zvláště u latinských národů, nalézáme nezměnitelnou tendenci vyřešit nejsložitější sociální problémy pomocí nejprostších abstraktních principů a obecných zákonů, které lze použít ve všech případech. Tyto principy se přirozeně mění podle politických stran; ale jen proto, že jedinci jsou v davu, snaží se vždy přehánět jejich cenu a hnát je až do nejkrajnějších důsledků. Proto také parlamenty jsou především představiteli krajně vyhrocených názorů.

Všechna parlamentní shromáždění, jsou-li dostatečně podrážděna a zhypnotizována, projevují tytéž vlastnosti. Jsou jako proměnlivé stádo, které je poslušno všech podnětů. Následující popis Národního shromáždění z r. 1848, který napsal politik, jehož demokratické smýšlení je nade vší pochybnost, totiž E. Spuller, a který uvádím podle Revue littéraire, je velmi typický. Nalezneme zde všechny přehnané city, které jsem u davu popsal a rovněž i onu neobyčejnou proměnlivost, která jim umožňuje projít v krátké době celou stupnicí zcela protichůdných citů.

"Nesvornost, žárlení, podezřívání a střídavě slepá důvěra a bezmezná naděje přivedly republikánskou stranu do záhuby. Její naivnost a prostota mohly se měřit jen s její všeobecnou nedůvěřivostí. Žádný smysl pro zákonnost, žádný pojem o kázni: obavy a iluze bez hranic; sedlák a dítě jsou si v tomto směru rovní. Jejich klid soupeří s jejich netrpělivostí a jejich divokost se rovná jejich poddajnosti. Je to známka nezralého temperamentu a nedostatku výchovy. Nic je nepřekvapuje, ale vše je rozladí. Chvějíce se bázlivě, vrhnou se neohroženě a hrdinně do plamenů a ustoupí před stínem.

Neznají vztahy mezi věcmi a jejich účinky. Jsou stejně náchylní chvět se strachem jako horovat nadšením, podléhají každé panice a stojí vždy příliš vysoko nebo příliš nízko, nikdy však na příslušném stupni a v patřičné míře. Pohyblivější než voda, odrážejí všechny barvy a berou na sebe všechny podoby. Jakou základnu pro vládu můžeme od nich očekávat?"

(Gustave Le Bon: Psychologie davu. Překlad L. K. Hofman, Z. Ullrich. Praha: Portál 2016. ISBN 978-80-262-1028-3)