Narodil se uprostřed vinic nedaleko Mondovi v departementu Constantine v Alžírsku. Jeho otec byl smrtelně zraněn v bitvě na Marně v roce 1914. Ubohé dětství v Alžíru, kde učitel M. Germain a pak profesor Jean Grenier rozpoznali jeho nadání: záhy se projevivší tuberkulóza, která spolu s tragickým pocitem, jemuž říkal absurdno, ho naplnila zoufalou touhou žít — to jsou prvky, které utvářely jeho osobnost. Psal, stal se novinářem, řídil divadelní společnosti a dům kultury, dal se na politiku. Za války se ve Francii stal jedním z hlavních organizátorů ilegálních novin Combat. Po osvobození se z Combat stal deník a Camus jeho šéfredaktorem. Pro svůj tón a náročnost znamenaly tyto noviny předěl v dějinách tisku.

Omylem přiřazován k existencialistickému hnutí, které dosáhlo svého vrcholu ihned po válce, vytvořil Camus dílo zabývající se absurdnem a vzpourou. Obecný smysl tohoto díla patrně nejlépe shrnul Faulkner: „Camus tvrdil, že jedinou skutečnou úlohou člověka, zrozeného do absurdního světa, je žít, uvědomovat si vlastní život, vlastní vzpouru, vlastní svobodu.“

V roce 1951 v eseji Vzbouřený člověk Camus píše: „Chtěl jsem povědět pravdu, aniž bych přestal být velkorysý.“ Rovněž prohlásil o tomto eseji, který mu přivodil mnoho nepřátelství a rozkmotřil ho především se surrealisty a se Sartrem: „Jakmile se zločin začne honosit pozůstatky nevinnosti, pak podivným zvratem, charakteristickým pro naši dobu, se žádá na nevinnosti, aby se ospravedlnila. Ctižádostí tohoto eseje je přijmout tuto podivnou výzvu a zkoumat ji.“

V roce 1957 byla Camusovi udělena Nobelova cena za literaturu.

Pro dnešní čtení jsme vybrali několik pasáží z knihy Mýtus o Sisyfovi z roku 1942 (autorské úvodní slovo, esej Absurdní zdi a titulní Mýtus o Sisyfovi) nikoli náhodně. Navzdory tomu, že Camusovo psaní je plné odkazů, filosofujících úvah a popisujíce absurditu je samo též trochu absurdní, to, co je v něm živé pro naše (a možná všechny časy), je popis člověka v bludišti. A co jiného než právě bludnou pouť bez záchranné niti dnes prožíváme? Možná, že v Camusově textu najdete mnohá pojmenování a vysvětlení svých vlastních pocitů.

ABSURDNÍ UVAŽOVÁNÍ

Následující stránky se zabývají absurdní senzibilitou, která je tak trochu roztroušena po našem století — nikoliv absurdní filozofií, kterou po pravdě řečeno naše doba nikdy nepoznala. Proto patří k základní poctivosti uvést hned na začátku, za co tyto stránky vděčí některým současným duchům. Čtenář záhy zjistí, že nemám nejmenší úmysl to skrývat, protože je v celém díle cituji a komentuji.

Zároveň je však užitečné připomenout, že absurdno, až dosud chápané jako závěr, je v tomto eseji pokládáno za výchozí bod. V tomto smyslu lze říci, že v mém komentáři je ledacos provizorní: nelze tedy předvídat, jaký postoj zaujme. Čtenář tu najde pouze popis chorobného ducha, a to v čistém stavu. Prozatím do toho nevstupuje žádná metafyzika, žádná víra. To jsou meze a jediná předpojatost této knihy.

ABSURDNÍ ZDI

Obdobně jako velká díla, i hluboké myšlenky vždycky znamenají víc, než vědomě vyjadřují. Vytrvalý pohyb nebo odpor v duši se rozpozná v navyklém způsobu chování nebo myšlení a pokračuje v důsledcích, které duše ani netuší. Velké city si s sebou vodí svůj svět, ať již nádherný nebo ubohý. Svou vášní ozařují výlučný svět, v němž nacházejí své klima. Existuje svět žárlivosti, ctižádosti, sobectví nebo velkorysosti. Svět, to je metafyzika a duševní postoj. Co platí o specifických citech, platí ještě mnohem víc o emocích, které jsou v podstatě stejně zmatené a „určité“, stejně vzdálené i „přítomné“, jako emoce vzbuzené krásnem nebo vyvolané absurdnem.

Pocit absurdity, který se může vynořit na nároží kdejaké ulice, dokáže zalomcovat každým. Jako takový je tento pocit ve své zoufalé nahotě, ve svém nevyzařujícím světle, nepostižitelný. Tato potíž si zaslouží, abychom o ní uvažovali. Je patrně pravda, že lidé pro nás zůstávají provždy neznámí, že je v nich vždycky cosi nezlomného, co nám uniká. Ale prakticky lidi znám a rozpoznávám je podle jejich chování, podle veškerých jejich činů, podle toho, jaké důsledky má jejich cesta životem. Obdobně dokáži prakticky definovat veškeré iracionální city, které se zcela vymykají analýze, dokáži je prakticky ocenit, sečíst veškeré jejich důsledky podle stupně inteligence, zachytit a zaznamenat veškeré jejich podoby a vypodobnit jejich svět. Nepochybně asi nepoznám herce lépe jen proto, že jsem ho stokrát viděl. Sečtu-li však všechny hrdiny, které ztvárnil, a řeknu-li, že ho znám o trošku lépe po posouzení sté postavy, pak všichni cítí, že je na tom něco pravdy. Tento zdánlivý paradox je zároveň apologií. Má morální poučení. Vštěpuje nám, že člověka definují právě tak jeho komedie jako upřímné pohnutky. Obdobně je tomu, byť o tón níže, s city, které jsou v srdci nepřístupné, ale zčásti je zrazují činy, k nimž vedou, a předpokládané duševní postoje. Je přece zřejmé, že takto definuji metodu. Ale je rovněž zřejmé, že tato metoda se týká analýzy, nikoliv poznání. Metody totiž znamenají metafyziku, nevědomky prozrazují závěry, o nichž občas předstírají, že je ještě neznají. Poslední stránky knihy jsou tak již obsaženy v prvních. Tato vazba je nevyhnutelná. Zde definovaná metoda prohlašuje, že skutečné poznání není možné. Pouze lze vyčíslit zdání a vycítit ovzduší.

Tento nepostižitelný pocit absurdity bychom možná mohli zachytit v odlišných, byť bratrských světech inteligence, umění žít nebo prostě umění. Ovzduší absurdity stojí na začátku. Na konci je absurdní svět a duševní postoj, který osvětluje svět jemu vlastním světlem, aby dal zazářit výsadní, nesmiřitelné tváři, kterou v něm konec dokáže rozpoznat.

Veškeré velké činy a veškeré velké myšlenky mají směšný začátek. Velká díla se mnohdy rodí kolem nějakého nároží nebo v otáčivých dveřích nějaké restaurace. Tak je tomu i s absurditou. Víc než kterýkoliv jiný svět odvozuje absurdní svět svou urozenost z takového ubohého zrození. Jestliže za jistých okolností člověk odpovídá „nic“, když se ho někdo ptá na povahu jeho myšlenek, může to být pouhá finta. Milované bytosti to velmi dobře vědí. Pokud je však taková odpověď upřímná, jestliže ztělesňuje onen podivuhodný stav duše, kdy prázdnota se stává výřečnou, kdy je přerušen řetěz každodenních gest, kdy srdce se marně pídí po článku, který by tento řetěz obnovil, pak je vlastně prvním znakem absurdity.

Stává se, že se kulisy zbortí. Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jídlo, spánek, a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu, většinu doby se tomu lidé snadno podřizují. Ale stačí, aby se jednoho dne ozvalo „proč“ a začíná ono znechucení poznamenané údivem. „Začíná“, to je důležité. Znechucení přichází na konci činů mechanického života, zároveň však zahajuje pohyb vědomí. Probouzí je a vyvolává pokračování. Pokračování, to je nevědomý návrat do řetězu nebo definitivní probuzení. Na konci probuzení se časem objevuje důsledek: sebevražda nebo zotavení. Samo o sobě má v sobě znechucení cosi odporného. Teď však musím dospět k závěru, že je dobré. Neboť vše začíná vědomím a má cenu jen díky jemu. Tyto poznámky nejsou nijak původní. Jsou však evidentní: na určitou dobu to stačí, když jde o souhrnné probádání počátků absurdna. Prostá „starost“ je původcem všeho.

Obdobně, a to po všechny dny nepozoruhodného života, nás unáší čas. Vždycky však se dostaví okamžik, kdy je třeba čas nést. Žijeme se zaměřením na budoucnost: „zítra“, „později“, „až budeš mít místo“, „pochopíš to, až budeš starší“. Tyto nedůslednosti jsou obdivuhodné, protože koneckonců jde o smrt. Pak však přijde den, kdy člověk konstatuje nebo prohlašuje, že mu je třicet let. Tím stvrzuje své mládí. Zároveň se však definuje ve vztahu k času. Zaujímá v něm své místo. Uznává, že se ocitl v určitém bodu křivky, kterou musí, jak přiznává, projít. Patří času a podle hrůzy, jež se ho zmocňuje, rozpoznává v čase svého nejhoršího nepřítele. Zítra, touží po zítřku, ačkoliv by ho měl celou svou bytostí odmítnout. Tato vzpoura těla, to je absurdno. [Nikoliv v pravém smyslu toho slova. Nejde o definici, ale o vypočítávání citů, které mohou zahrnovat absurdno. Ani po dokončeném výčtu jsme ještě zdaleka nevyčerpali absurdno.]

O stupeň níž a už tu je podivnost: postřehneme, že svět je „hutný“, zahlédneme, do jaké míry je nám kámen cizí a ve vztahu k nám nesmiřitelný, s jakou intenzitou nás příroda, krajina dokáže popírat.

V hloubi každé krásy spočívá cosi nelidského a ty kopce, něžné nebe, kresba stromů, to vše během jediné minuty ztrácí svůj iluzorní smysl, do něhož jsme je zahalili, a je náhle vzdálenější než ztracený ráj. Základní nepřátelství světa postupuje tisíciletími až k nám. Na vteřinu ho přestaneme chápat, protože po staletí jsme z něho rozuměli pouze postojům a úmyslům, které jsme do něho předem vložili, a protože nyní už se nám nedostává sil, abychom použili tohoto úskoku. Svět nám uniká, protože se stává sebou samým. Tyto kulisy maskované zvykem se stávají tím, čím jsou. Obdobně jsou dny, kdy za důvěrně známým obličejem ženy nacházíme jakoby cizinku, ženu, kterou jsme před mnoha měsíci nebo roky milovali, a snad zatoužíme i po tom, co náhle přivádí naši osamocenost. Ale ten čas ještě nenastal. Je tu jen jedno: ta hutnost a podivnost světa, to je absurdno.

I lidé vylučují nelidskost. V jistých jasnozřivých hodinách se v důsledku mechanické podoby jejich gest a jejich nesmyslné pantomimy stává hloupým vše, co je obklopuje. Nějaký člověk telefonuje za skleněnou stěnou; neslyšíme ho, vidíme však jeho nedůležitou mimiku: klademe si otázku, proč vlastně žije. Tento tíživý pocit při pohledu na nelidskost člověka, tento nevypočitatelný pád před obrazem toho, čím jsme, tato „nevolnost“, jak to nazval jeden současný autor, to je také absurdno. Obdobně jako cizinec, který v jistých okamžicích nám jde v ústrety v zrcadle, ten důvěrně známý, a přece zneklidňující bratr, kterého nacházíme ve vlastních fotografiích, to je rovněž absurdno.

Konečně se dostávám ke smrti a k pocitům, které v nás vyvolává. O tom již bylo vše řečeno a je skutečně věcí slušnosti vyhnout se veškeré patetičnosti. Nicméně člověk se nikdy nepřestane divit, že všichni žijí, jako kdyby nikdo „nevěděl“. To proto, že ve skutečnosti nikdo nemá zkušenost se smrtí. Ve vlastním slova smyslu se stává zkušeností jen to, co člověk prožil a co se stalo vědomým. V tomto ohledu lze tedy v nejlepším případě hovořit o zkušenosti se smrtí jiných lidí. Je to náhražka, pohled ducha, a nikdy nás tak docela nepřesvědčí. Tato melancholická konvence nedokáže být přesvědčivá. Ve skutečnosti pramení veškerá hrůza z matematické stránky té události. Pokud nás čas děsí, tak proto, že podává důkaz, řešení přichází později. Všechny krásné řeči o duši zde narazí, alespoň dočasně, na devítkový důkaz svého opaku. Duše zmizela z těla, na němž už ani políček nezanechává stopu. Tato definitivní a elementární stránka této příhody je obsahem absurdního pocitu. V mrtvolném světle tohoto osudu se objevuje zbytečnost. Žádnou morálku, žádné úsilí nelze a priori ospravedlnit tváří v tvář té krvavé matematice, která pořádá náš úděl.

Tedy ještě jednou, to vše už bylo řečeno, a opakovaně. Omezím se proto pouze na rychlou klasifikaci a uvedu evidentní témata. Najdeme je v každé literatuře a v každé filozofii. Vyživují každodenní konverzaci. Nelze je znovu vynalézat. Je však třeba se ujistit o těchto zřejmostech, abychom se pak mohli zaměřit na nejpodstatnější otázku. Mne ani tak nezajímají, to znovu opakuji, absurdní objevy. Ale jejich důsledky. Ujistíme-li se těmito fakty, jaký závěr z toho učinit, kam až zajít a nic nestudovat? Máme dobrovolně zemřít, nebo navzdory všemu doufat? Nejdříve však musíme provést onen rychlý přehled v oblasti inteligence.

Prvním činem ducha je rozlišit pravé od falešného. Ovšem jakmile začne myšlenka uvažovat sama o sobě, ze všeho nejdřív objeví protiklad. Již po staletí to nikdo tak jasně a elegantně neprokázal jako Aristoteles: „Často zesměšňovaný důsledek těchto názorů je, že samy sebe ničí. Neboť když tvrdíme, že vše je pravdivé, potvrzujeme pravdu opačného tvrzení, a tudíž falešnost naší vlastní teze (opačné tvrzení totiž nepřipouští, že by mohlo být pravdivé). A pokud řekneme, že vše je falešné, pak je toto tvrzení rovněž falešné. Jestliže prohlásíme, že falešné je jedině tvrzení opačné našemu nebo že jedině naše tvrzení není falešné, musíme nicméně připustit nekonečné množství pravdivých i falešných úsudků. Neboť člověk, vyslovující pravdivé tvrzení, zároveň prohlašuje, že je pravdivé a tak dále až do nekonečna.“

Tento začarovaný kruh je pouze prvním z celé řady, kdy duch se v závratném víření zamýšlí sám nad sebou. Právě pro svou prostotu jsou tyto paradoxy nepřekonatelné. Bez ohledu na hry slov a logickou akrobacii, chápat znamená především sjednocovat. Hluboké přání ducha i při jeho nejsložitějších činech se podobá podvědomému pocitu člověka tváří v tvář jeho vesmíru: je to požadavek důvěrné známosti a touha po jasnosti. Pochopit svět znamená pro člověka zredukovat ho na lidskou dimenzi a vtisknout mu svou pečeť. Vesmír kočky není vesmír mravence. Truismus, že „každá myšlenka je antropomorfní“, neznamená nic jiného. Obdobně duch snažící se pochopit realitu nemůže být spokojen, pokud ji nezredukuje na termíny myšlenky. Kdyby člověk zjistil, že i vesmír může milovat a trpět, byl by usmířen. Kdyby myšlenka objevila v neustále se měnících zrcadlech jevů věčné vztahy, které je dokáží shrnout a zároveň i shrnout samy sebe, mohli bychom mluvit o štěstí ducha, jehož mýtus o blahoslavených by byl pouze směšnou napodobeninou. Tato nostalgická touha po jednotě, tato žádostivost absolutna ilustruje základní pohyb lidského dramatu. I když je tato nostalgie skutečná, neznamená to, že je třeba ji okamžitě ukojit. Jestliže při překlenutí propasti oddělující touhu od dobytí vyhlašujeme spolu s Parmenidem realitu Jednoho (jakéhokoliv), upadáme do směšného protimluvu ducha, který vyhlašuje úplnou jednotu a už svým tvrzením dokazuje svou vlastní odlišnost a rozmanitost, kterou údajně vyřešil. Tento druhý začarovaný kruh plně stačí na potlačení našich nadějí.

To je rovněž zřejmé. Znovu opakuji, že tyto zřejmosti nejsou samy o sobě zajímavé, pouze v důsledcích, jež z nich lze vyvodit. Znám další zřejmost: ta mi říká, že člověk je smrtelný. Můžeme spočítat duchy, kteří z toho vyvodili krajní důsledek. V tomto eseji bychom měli pokládat za trvalou referenci nepomíjející rozpor mezi tím, co si myslíme, že víme, a tím, co skutečně víme, mezi praktickým souhlasem a simulovanou neznalostí — díky tomu žijeme s myšlenkami, které by musely zpřevracet náš život, pokud bychom je skutečně sdíleli. Tváří v tvář tomuto nesmírně spletitému rozporu ducha si plně uvědomujeme, jaká vzdálenost nás dělí od našich vlastních výtvorů. Pokud duch mlčí v nehybném světě svých nadějí, vše se odráží a pořádá v jednotě jeho nostalgie. Ale při prvním pohybu tento svět padá a kácí se: našemu poznání se nabízí nepřeberné množství třpytivých záblesků. Nelze doufat, že se nám kdy podaří obnovit onen důvěrně známý a klidný povrch, který by vnesl do srdce klid. Po tolika stoletích hledání, po odstoupeních myslitelů dobře víme, že to plně platí pro veškeré naše poznání. S výjimkou profesionálních racionalistů již nikdo nedoufá ve skutečné poznání. Kdyby bylo třeba sepsat jediné významné dějiny lidského myšlení, bylo by třeba sepsat dějiny jeho neustálé lítosti a nemohoucnosti.

O kom a o čem mohu skutečně prohlásit: „To znám!“ Cítím srdce, které je ve mně, a soudím, že existuje. Tohoto světa se mohu dotknout, a tak rovněž soudím, že existuje. Tady však končí veškeré mé vědění, vše ostatní jsou konstrukce. Pokud se totiž pokusím zmocnit se onoho já, jímž si jsem jist, pokud se pokusím je definovat a shrnout, bude to jen voda protékající mi mezi prsty. Mohu postupně nakreslit veškeré podoby, které toto já je schopno na sebe vzít, i veškeré podoby, jež mu byly dány, to vzdělání, ten původ, tu horlivost nebo ta mlčení, tu velikost či tu podlost. Podoby však nelze sčítat. I to moje srdce bude pro mne provždy nedefinovatelné. Propast mezi jistotou o mé existenci a obsahem, který se tomuto ujištění snažím dát, nebude nikdy překlenuta. Provždy zůstanu sám sobě cizí. V psychologii stejně jako v logice existují pravdy, rozhodně však ne pravda. Sokratovo „poznej sám sebe“ má touž cenu jako ono „buď ctnostný“ našich zpovědnic. Odhalují nostalgii a zároveň i neznalost. Jsou to plytké hry s velkými náměty. Jsou ospravedlnitelné, jedině pokud zůstávají přibližné.

A tady jsou stromy, znám jejich hrbolatost, tu je voda, pociťuji její chuť. Ty vůně trávy a hvězd v noci a za večerů, kdy se srdce uvolňuje, jak bych mohl popírat tento svět, jehož moc a sílu pociťuji? Avšak veškeré vědění této země mi neposkytne nic, co by mě ujistilo, že tento svět je můj. Popíšete mi ho a naučíte mě ho zařadit. Vypočítáte jeho zákony a protože žízním po vědění, připustím, že jsou pravdivé. Ukážete mi jeho mechaniku a moje naděje vzroste. Zcela nakonec mě poučíte, že tento přenádherný a rozmanitý vesmír lze zredukovat na atom a že atom se dále redukuje na elektron. To všechno je v pořádku a čekám, že budete pokračovat. Vy ale začnete vykládat o neviditelném planetárním systému, v němž elektrony obíhají kolem jádra. Vysvětlíte mi ten svět pomocí obrazu. Pochopím, že jste se dostali k poezii: nikdy se už nic nedovím. Mám čas se nad tím pohoršovat? Mezitím jste už změnili teorii. A tak věda, která mě měla poučit o všem, končí v hypotéze, jasnozřivost se ztrácí v metafoře, nejistota se změní v umělecké dílo. K čemu bylo všechno to úsilí? Jemné linie těchto kopců a ruka večera na vzrušeném srdci mi povědí mnohem víc. Vrátil jsem se na začátek. Poznal jsem, že i když díky vědě dokážu pochopit jevy a vyčíslit je, nemohu se zmocnit světa. I kdybych prstem objel celý jeho reliéf, nevěděl bych o něm nic víc. A vy chcete, abych volil mezi popisem, který je zcela jistý, leč nic nového mi nesděluje, a hypotézami, které předstírají, že mě poučí, leč vůbec nejsou jisté. Cizí sám sobě i tomuto světu, jako jedinou pomocí vyzbrojen myšlenkou, jež sama sebe popírá, sotva se projeví, co je to za stav, v němž mohu dosáhnout klidu, jedině pokud odmítnu vědět a žít, v němž touha po dobytí naráží na zdi, vzdorující jejímu náporu? Chtít znamená vyvolat paradoxy. Vše je tak uspořádáno, aby se zrodil otrávený klid, který poskytuje bezstarostnost, dřímota srdce nebo smrtelné odříkání.

Inteligence mi tedy rovněž, po svém, říká, že tento svět je absurdní. Její opak, což je slepý rozum, může nakrásně tvrdit, že vše je jasné, leč já jsem očekával důkazy a doufal jsem, že rozum bude mít pravdu. Navzdory tolika domýšlivým stoletím a přes všechny ty výmluvné a přesvědčivé lidi vím, že to je falešné. Rozhodně alespoň na této rovině není štěstí možné, pokud nemám možnost vědět. Ten univerzální rozum, praktický nebo morální, ten determinismus, ty kategorie, které vše vysvětlují, ty všechny jsou slušnému člověku k smíchu. Nemají nic společného s duchem.

V podstatě popírají jeho hlubokou pravdu, že jsme totiž spoutáni. V tomto nerozluštitelném a omezeném vesmíru osud člověka postupně nabývá smyslu. Povstal národ iracionálních lidí a obklopuje ho až do úplného konce. V navrácené a nyní sladěné jasnozřivosti se pocit absurdna osvětluje a upřesňuje. Prohlásil jsem, že svět je absurdní, a postupoval jsem příliš rychle. Tento svět jako takový není rozumný, to je vše, co lze říci. Ale absurdní je konfrontace tohoto iracionálna a oné zoufalé touhy po jasnosti, jejíž volání nalézá odezvu hluboko v člověku. Absurdno závisí touž měrou na člověku jako na světě. Zatím to je jediné spojení. Stmeluje je k sobě tak, jak pouze nenávist dokáže připoutat bytosti. To je vše, co dokáži jasně rozeznat v tomto nezměrném vesmíru, kde pokračuje mé dobrodružství. Na okamžik se zastavme. Pokud pokládám za pravdivou onu absurditu, jež řídí mé vztahy s životem, pokud jsem prostoupen pocitem, který se mne zmocňuje při pohledu na spektákl světa, pokud jsem prostoupen jasnozřivostí, již mi vnucuje hledání vědy, pak musím těmto jistotám vše obětovat a pohledět jim do tváře, abych je dokázal udržet. Především musím podle nich řídit své chování a sledovat je do všech jejich důsledků. Hovořím nyní o poctivosti. Ale nejdříve chci vědět, zda může myšlenka žít v takových pustinách.

Vím již, že myšlenka už do těchto pustin vstoupila. Tam našla svou obživu. Tam pochopila, že až do té doby se živila přeludy. Poskytla záminku pro několik nesmírně naléhavých témat lidské reflexe.

Jakmile absurditu rozpoznáme, stává se vášní, tou nejdrásavější ze všech. Avšak zjistit, zda můžeme žít se svými vášněmi, zda můžeme přijmout jejich prvotní zákon, znamenající spálit srdce, které tyto vášně zároveň opěvují, to je otázka. Ale zatím si tuto otázku nepoložíme. Stojí ve středu celé této zkušenosti. Budeme mít čas vrátit se k ní. Měli bychom raději rozpoznat témata a rozlety zrozené z pustiny. Postačí je vyjmenovat. I ty dnes každý zná. Vždycky se našli lidé obhajující práva iracionality. Tradice toho, co lze nazvat pokořená myšlenka, nikdy nepřestala být živou. Racionalismus byl tolikrát kritizován, že by se mohlo zdát, že jej už není nutné kritizovat. Přesto v naší době pozorujeme renesanci oněch paradoxních systémů, které si usmyslely, že rozkymácí rozum, jako kdyby byl vždycky šel přímo vpřed. To však není ani tak důkaz účinnosti rozumu, jako spíše prudkosti jeho nadějí. V oblasti historie ilustruje tato stálost dvou postojů základní vášeň člověka rozpolceného mezi voláním po jednotě a jasnou představou, již má o zdech, do nichž je sevřen.

Možná že ještě nikdy, v žádné jiné době, nebyl útok na rozum tak prudký jako v době naší. Počínaje mohutným zvoláním Zarathustrovým: „Zcela náhodou jde o nejstarší ušlechtilost světa. Tou jsem obdařil veškeré věci, když jsem prohlásil, že nad ni žádná věčná vůle nemůže chtít,“ a po Kierkegaardově smrtelné nemoci, „té chorobě, jež ústí ve smrt, aniž by po ní něco bylo“, přišla významná a trýznivá témata absurdního myšlení. Nebo přinejmenším, a tato nuance má klíčový význam, iracionálního a náboženského myšlení. Od Jasperse k Heideggerovi, od Kierkegaarda k Šestovovi, od fenomenologů k Schelerovi, v oblasti logiky stejně jako v oblasti morálky, celá rodina duchů spřízněných vlastní nostalgií, avšak stojících proti sobě, pokud jde o metody nebo cíle, se zuřivě snažila zatarasit královskou cestu rozumu a najít přímé cesty pravdy. Předpokládám, že tyto myšlenky jsou známé a zažité. Ať již jsou nebo byly jejich ambice jakékoliv, všichni vyšli z onoho nepopsatelného světa, v němž vládne protiklad, antinomie, úzkost nebo nemohoucnost. A společné mají právě ta témata, která se nám až dosud podařilo vystopovat.

V tomto případě je opět třeba říci, že nejdůležitější jsou závěry, které případně vyvodili ze svých objevů. Je to tak důležité, že bude třeba je zkoumat zvlášť. Zatím však jde jen o jejich počáteční objevy a zkušenosti. Je pouze třeba konstatovat jejich shodu. Zatímco by bylo domýšlivostí chtít pojednávat o jejich filozofii, je možné a rozhodně zcela dostatečné vycítit klima, jež je jim společné.

Heidegger posuzuje lidský úděl chladně a oznamuje, že tato existence byla pokořena. Jedinou realitou je „starost“ po celé škále lidských bytostí. Pro člověka ztraceného ve světě a jeho zábavách znamená tato starost krátký a pomíjivý strach. Leč jakmile si ten strach začne uvědomovat sám sebe, stává se z něho úzkost, trvalé prostředí lucidního člověka, „v němž se nachází existence“. Tento profesor filozofie napsal bez zachvění a nesmírně abstraktním jazykem, že „konečná a omezená povaha lidské existence je prvotnější než sám člověk“. Zajímá se o Kanta, leč pouze aby si uvědomil omezenou povahu jeho „Čistého rozumu“. Závěrem jeho analýz je, že „svět již nemůže úzkostnému člověku nic nabídnout“. Domnívá se, že ta starost v podstatě přesahuje kategorie rozumového uvažování do té míry, že už myslí jen na ni a hovoří jen o ní. Vypočítává její podoby: nudu, když obyčejný člověk se snaží ji v sobě vyrovnat a omráčit, hrůzu, když duch uvažuje o smrti. Ani on neodděluje vědomí od absurdna. Vědomí smrti je voláním starosti a „pak existence apeluje sama na sebe prostřednictvím vědomí“. Je přímo hlasem úzkosti a zapřísahá existenci, „aby se sama vyprostila z toho, jak se ztratila v anomymním Ono“. Ani podle Heideggera nelze spát, je třeba bdít až do dovršení. Drží se v tomto absurdním světě a prozrazuje jeho pomíjivou povahu. Hledá cestu uprostřed trosek.

Jaspers si zoufá nad veškerou ontologií, protože chce, abychom ztratili svou „naivnost“. Ví, že nedokážeme dospět k ničemu, co přesahuje smrtelnou hru zdání. Ví, že koncem ducha je selhání. Neustále se zastavuje u duchovních dobrodružství, jež nám předkládají dějiny, a nelítostně odhaluje v každém systému trhliny, iluzi, která vše zachránila, kázání, které nic nezakrylo.

V tomto zpustošeném světě, v němž je prokázána nemožnost znát, v němž jedinou realitou se zdá být nicota, jediným postojem beznadějné zoufalství, se pokouší najít Ariadninu nit vedoucí k božským tajemstvím.

Šestov v celém obdivuhodně monotónním díle, zaměřeném neustále na obdobné pravdy, bez oddechu dokazuje, že nejsevřenější systém, nejuniverzálnější racionalismus nakonec vždycky narazí na iracionální stránku lidského myšlení. Neujde mu jediná ironická zřejmost, jediný směšný protiklad, znevažující rozum. Zajímá ho jen jedno, a to je výjimka, ať již se týká záležitostí srdce nebo ducha. Dokázal vystopovat, osvětlit a zvětšit lidskou vzpouru proti nenapravitelnému jak ve zkušenostech odsouzeného na smrt v duchu Dostojevského, tak v zoufalých dobrodružstvích nietzscheovského ducha, v Hamletových kletbách i v Ibsenově hořké aristokratičnosti. Odmítal důvody rozumu a začal s poněkud větší rozhodností zaměřovat své kroky teprve uprostřed této bezbarvé pustiny, kde všechny jistoty se proměnily v kámen.

Kierkegaard, snad z nich ze všech nejpřitažlivější, alespoň částí své existence, dokázal víc než objevit absurdno, on je žil. Člověk, který napsal: „Nejzarputilejší němota neznamená mlčet, ale mluvit,“ se nejdříve ujistil, že žádná pravda není absolutní a nemůže uspokojit sama o sobě nemožnou existenci. Tento Don Juan vědomostí rozhojnil pseudonymy a protiklady, napsal Vzdělavatelné řeči zároveň s příručkou cynického spiritualismu, jíž je Svůdcův deník. Odmítal veškeré utěšování, morálku a uklidňující zásady. Nijak se nesnaží zmírnit bolest trnu, který cítí v srdci. Naopak tu bolest probouzí a v zoufalé radosti ukřižovaného, který je s ukřižováním spokojen, vytváří kousek po kousku, z jasnozřivosti, odmítání a komedie, určitou démonickou kategorii. Ta zároveň něžná i posměvačná tvář, ty soustavné piruety výkřiku vycházejícího z hloubi duše, to je samotný absurdní duch zápolící s realitou, která ho přesahuje. A to duchovní dobrodružství, jež přivádí Kierkegaarda k jeho milovaným skandálům, rovněž začíná ve zmatku soukromé zkušenosti jeho dekorací a je navráceno počáteční inkoherenci.

Ve zcela jiné oblasti, v oblasti metody, Husserl a fenomenologové již svými přehnanostmi obnovili svět v celé jeho rozmanitosti a popírali transcendentní moc rozumu. U nich se duchovní svět obohacuje zcela nevypočitatelným způsobem. Korunní plátek růže, patník při cestě nebo lidská ruka jsou stejně významné jako láska, touha nebo zákony o zemské přitažlivosti. Myslet již neznamená sjednocovat, přiblížit zdání v podobě významného principu. Myslet znamená znovu se naučit vidět, být pozorný, znamená to řídit vlastní svědomí, učinit z každé myšlenky a z každého obrazu po Proustově vzoru zcela výsadní místo. Paradoxně je všechno výsadní. Myšlenku ospravedlňuje jen její krajní svědomitost.

I když je Husserlův postup pozitivnější, než je tomu u Kierkegaarda či Šestova, zpočátku popíral klasickou rozumovou metodu, zklamal naději a otevřel intuici i srdci bohatou proliferaci jevů, na jejichž bohatosti je cosi nelidského. Tyto cesty vedou zároveň ke všem vědám nebo k žádné. To znamená, že prostředek je důležitější než účel. Jde pouze „o to, abychom věděli“, nikoliv o útěchu. A zase, alespoň na začátku.

Jak nepocítit hlubokou spřízněnost těchto duchů? Jak nevidět, že se seskupují kolem výsadního a hořkého bodu, kde už není místo pro naději? Chci, aby mi bylo vysvětleno všechno nebo nic. A rozum je bezmocný tváří v tvář tomuto výkřiku srdce. Duch vyburcovaný tímto požadavkem hledá a nachází pouze rozpory a pošetilosti. Čemu nerozumím, nemá smysl. Svět je zalidněn těmito iracionalitami. Sám tento svět, jehož význam nechápu, je jediným nesmírným iracionálnem. Kdyby člověk mohl jedinkrát říci: „je to jasné“, všechno by bylo zachráněno. Avšak tito lidé jeden přes druhého vyhlašují, že nic není jasné, že všechno je chaos, že člověk si zachovává jasnozřivost a přesné znalosti jedině o zdech, jež ho obklopují.

Všechny tyto zkušenosti spolu ladí a překrývají se. Duch, který došel až na samý kraj, musí vynést soud a zvolit si závěry. Sem patří sebevražda a odpověď. Chci však zvrátit pořadí výzkumu a začít inteligentním dobrodružstvím, abych se pak vrátil ke každodenním gestům. Zkušenosti, o nichž jsem se zmínil, se zrodily v pustině, kterou by nikdy neměly opustit. Měli bychom však vědět, kam až dospěly. V tomto bodě svého úsilí stojí člověk před iracionálnem. Cítí v sobě touhu po štěstí a rozumu. Absurdno se rodí z tohoto rozporu mezi lidským voláním a nerozumným mlčením světa. Na to nesmíme nikdy zapomínat. Toho se musíme úzkostlivě držet, protože z toho se může zrodit veškerá významnost nějakého života. Iracionálno, lidská nostalgie a absurdno, které se vynořuje z jejich důvěrného setkání, to jsou tři postavy dramatu, které musí nezbytně skončit s veškerou logikou, jíž je nějaká existence schopna.

MÝTUS O SISYFOVI

Potom zůstává jedině osud, jehož vyústění je fatální. Mimo tuto jedinou fatalitu smrti znamená všechno, radost nebo štěstí, svobodu. Zůstává svět, jehož jediným pánem je člověk. Byl spoután pouze iluzí onoho světa. Údělem jeho myšlení již není popřít se, ale rozhojnit se v obrazech. Myšlení se odehrává — nepochybně — v mýtech, ovšem v mýtech, jejichž jedinou hloubkou je lidská bolest a které jsou právě tak jako ona nevyčerpatelné. Nikoliv božská bajka, která baví a zaslepuje, ale pozemská tvář, gesto a drama, v nichž je shrnuta svízelná moudrost a vášeň bez zítřka.

Bohové Sisyfa odsoudili, aby bez ustání valil balvan na vrcholek hory, odkud pak kámen spadl vlastní silou. Domnívali se, ne zcela bezdůvodně, že neexistuje strašlivější trest než zbytečná a beznadějná práce.

Máme-li věřit Homérovi, byl Sisyfos nesmírně moudrý a uvážlivý smrtelník. Ovšem podle jiné tradice spíše tíhnul k loupežnictví. Nevidím v tom žádný protiklad. Na důvody, proč se stal neužitečným dělníkem v podsvětí, se názory liší. Především se mu vyčítá, že měl poněkud lehkovážný postoj k bohům. Prozradil jejich tajemství. Zeus unesl dceru Asópa Aigínu. Otce zmizení dcery překvapilo a postěžoval si Sisyfovi. Ten o únosu věděl a nabídl Asópovi, že mu o tom poví, pokud Asópos dodá korinthské pevnosti vodu. Před nebeskými blesky dal přednost vodě. Proto byl v podsvětí potrestán. Homér rovněž líčí, jak Sisyfos spoutal Smrt. Plútos nesnesl pohled na své opuštěné a tiché panství. Vyslal boha války, který vysvobodil Smrt z rukou jejího přemožitele.

Rovněž se vypráví, že když byl Sisyfos na prahu smrti, chtěl zcela nerozumně prověřit lásku své ženy. Nařídil jí, aby pohodila jeho tělo bez rakve uprostřed veřejného prostranství. Sisyfos se ocitl v podsvětí. A tam, podrážděn poslušností zcela odporující lidské lásce, si na Plútovi vymohl svolení vrátit se na zemi a ženu potrestat. Když však znovu spatřil podobu tohoto světa, vychutnal vodu a slunce, teplé kameny a moře, nechtěl se znovu vrátit do stínů podsvětí. Výzvy k návratu, zloba a varování nic nezmohly. Ještě po mnoha letech žil s pohledem na zátočinu, zářivé moře a úsměvy země. Bohové museli zakročit výnosem. Hermes ho popadl za límec, odtrhl ho od jeho radovánek a násilím ho odvedl do podsvětí, kde na něho už čekal jeho balvan.

Čtenář už jistě pochopil, že Sisyfos je absurdní hrdina. A to jak pro své vášně, tak pro svá muka. Jeho pohrdání bohy, nenávist vůči smrti a vášnivé zaujetí pro život mu vynesly strašlivé zatracení, kdy veškeré bytosti se soustřeďují na to, aby ničeho nedosáhly. To je cena, již je třeba zaplatit za vášně tohoto světa. O Sisyfovi v podsvětí se nedovídáme nic. Mýty jsou utvářeny, aby je představivost oživila. Tady vidíme pouze strašlivé úsilí těla namáhajícího se zvednout obrovitý balvan, valit ho a pomáhat mu zvládnout už stokrát zmáhaný svah; představujeme si stažený obličej, tvář přitisknutou k balvanu, pomoc ramene, které podporuje hmotu pokrytou hlínou, nohu, jež balvan podkládá, pokračování s vyčerpanýma pažema, zcela lidskou jistotu dvou rukou plných hlíny. Teprve až docela na konci tohoto dlouhého úsilí vyznačeného prostorem bez nebe a odměřovaného časem postrádajícím hloubku je cíle dosaženo. Sisyfos se dívá, jak během krátkého okamžiku balvan sklouzne do dolního světa, odkud bude třeba ho opět vynést na vrchol. Znovu sestupuje na planinu.

Mě Sisyfos zajímá právě během toho návratu, té přestávky. Tvář, jež se lopotí s kameny, se už sama stala kamenem! Představuji si toho člověka, jak těžkým, leč vyrovnaným krokem sestupuje k mukám, jejichž konce nedohlédne. Ta hodina, která je jako dýchání a jež se vrací právě tak bezpečně jako jeho neštěstí, to je hodina vědomí. Po opuštění vrcholu a během postupného pronikání do samoty bohů je v každém okamžiku svému osudu nadřazen. Je silnější než jeho balvan.

Tento mýtus je tragický jedině proto, že jeho hrdina je vědomý. Jak by to vlastně bylo s jeho trestem, kdyby ho na každém kroku povzbuzovala naděje? Dnešní dělník vykonává po všechny dny života stejné úkoly a tento osud je stejně absurdní. Je však tragický pouze ve vzácných chvílích, kdy dělník je vědomý. Sisyfos, proletář bohů, bezmocný a vzbouřený, zná plný rozsah svého ubohého údělu: a právě na ten myslí během sestupování. Jasnozřivost, která měla být jeho utrpením, zároveň dovršuje jeho vítězství. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.

Byť v některých dnech sestup probíhá v bolesti, je ovšem také možný v radosti. To není přehnané slovo. Znovu si představuji Sisyfa, jak se vrací ke svému balvanu, — bolest byla na začátku. Jestliže se obrazy země příliš drží vzpomínek, pokud se volání štěstí stává příliš tíživým, může smutek zaplavit lidské srdce: to je vítězství balvanu, to je sám balvan. Obrovský žal je tak těžký, že se nedá unést. To jsou naše noci v Getsemane. Ovšem drtivé pravdy zanikají, jakmile je rozpoznáme. Tak Oidipus je zpočátku poslušen osudu, aniž ho zná. Jeho tragédie začíná ve chvíli, kdy ví. Ale v témž okamžiku pozná, byť slepý a zoufalý, že jeho jediným poutem, spojujícím ho se světem, je chladná dívčí ruka. To se pak ozvou nadnesená slova: „Navzdory tolika zkouškám, díky svému pokročilému věku a duševní velikosti soudím, že vše je v pořádku.“ Sofoklův Oidipus, obdobně jako Dostojevského Kirilov, tedy formuluje absurdní vítězství. Antická moudrost se spájí s moderním hrdinstvím. Člověk neodhaluje absurdno, aniž by upadl v pokušení sepsat nějakou příručku štěstí. „Ale tak úzkými cestami...?“ Existuje však pouze jeden svět. Štěstí a absurdno jsou dvě děti téže země. Jsou neoddělitelné. Byla by chyba tvrdit, že štěstí se nutně rodí z objevu absurdna. Občas se dokonce stává, že pocit absurdna se zrodí ze štěstí. „Soudím, že vše je v pořádku,“ prohlašuje Oidipus a tato slova jsou posvátná. Zaznívají v drsném a omezeném lidském světě. Učí nás, že všechno nebylo, že všechno není vyčerpáno. Vyhánějí z tohoto světa boha, který do něho vstoupil s nespokojeností a zálibou ve zbytečných bolestech. Tato slova činí z osudu lidskou záležitost, kterou musí vyřešit lidé.

V tom spočívá veškerá tichá Sisyfova radost. Jeho osud mu patří. Jeho balvan je jeho věcí. Obdobně absurdní člověk posuzující své utrpení umlčuje veškeré modly. Ve vesmíru, jemuž se náhle vrací jeho ticho, zaznívají tisíce okouzlených hlásků země. Jsou to nevědomá a tajná volání, pozvání všech tváří, jsou nezbytným rubem a cenou vítězství. Neexistuje slunce bez stínu, je třeba poznat noc. Absurdní člověk říká ano a jeho úsilí pak už neustane. Pokud existuje nějaký osobní úděl, neexistuje žádný vyšší osud leda takový, který absurdnímu člověku připadá fatální a jímž pohrdá. Jinak samozřejmě ví, že je pánem svého života. V onom pronikavém okamžiku, kdy se člověk obrací ke svému životu, Sisyfos vracející se ke svému balvanu uvažuje o této řadě nijak nesouvisejících akcí, jež se stává jeho osudem, vytvořeným jím samým, propojeným před zraky jeho paměti a vbrzku zpečetěným jeho smrtí. A tak, přesvědčen o lidském původu všeho lidského, slepec, který chce vidět a který ví, že noc nemá konce, je neustále na pochodu. Balvan se neustále valí.

Opouštím Sisyfa na úpatí hory! Člověk vždycky nachází své břímě. Avšak Sisyfos nám vštěpuje vyšší věrnost, jež popírá bohy a zvedá balvany. I on soudí, že vše je v pořádku. Ten vesmír, jenž napříště už nemá žádného pána, mu nepřipadá ani neplodný, ani marný. Každé zrnko toho kamene, každý nerostný záblesk hory zahlcené nocí samy o sobě vytvářejí nějaký svět. Samo snažení dostat se na vrchol stačí zaplnit lidské srdce. Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten.

(Albert Camus – Mýtus o Sisyfovi. Překlad Dagmar Steinová. Praha: Svoboda 1995. ISBN 80-205-0477-X)