Jde o úvahy ze 30. let, kdy se nad demokracií první republiky zatahovaly hnědé záclony, čehož byl Čapek sám symbolicky předběžnou obětí. Vracejme se k němu, je pro to mnoho dobrých důvodů. A možná i jen proto, že Čapek se tu na mnoha místech jeví být velmi optimistickým, ba naivním autorem, který raději píše o tom, co by být mělo, než o tom, co jest. Jako by chtěl zapomenout na ošklivost, která překáží kráse. Není v tom taky kus naděje? Ale je zatraceně pracná.

Toho času

Dalo se čekat, že hojnými škrty ve státním rozpočtu bude ublíženo mnohým veřejným věcem a zájmům; přesto překvapuje, že některým oborům veřejného života bylo ublíženo tak neúměrně a bezohledně. Snad nejtíž postižena v rozpočtových úsporách byla lidovýchova, na kterou bylo brevi manu (krátce, bez okolků. Pozn. red.) škrtnuto šedesát procent státní podpory. Místo pěti a půl miliónu korun dostane 2,2 miliónu (budou-li vůbec vyplaceny). To znamená cosi jako pravděpodobnost, že většina lidovýchovných organizací bude muset zavřít krám; neboť i když lidovýchovné podniky jsou v zásadě hmotně soběstačné, administrativa činnosti, která pořádá do roka přes padesát tisíc přednášek a přes půldruhého tisíce kursů pro půlpáta miliónu posluchačů, která udržuje jedenadvacet lidových vysokých škol a má co jednat s šestnácti tisíci obecními knihovnami, tato administrativa se nedá pořídit holýma rukama.

Tady by se mohla povídat pohádka o jednom státě, který jediný na světě učinil lidovýchovu předmětem státní péče; byl to náš stát, ale ta pohádka už dávno není pravdou, jako ledacos jiného. Nebo mohlo by se tu názorně vypočítávat, nač přijde státu jeden státní jelen či hřebec ve srovnání s jistými úkoly kulturními. A mohlo by se přitom vhodně vykládat, že kulturní péče je jedinou rozumnou reprezentací demokratického státu, a mnoho podobného; ale nebylo by to asi nic platno. Sebedelší kázání by patrně nezpůsobilo, aby byly revotovány úsporné škrty už schválené; ale jde přece jen o to, hledat prostředky, aby lidovýchova v našem státě nepřišla vepsí a aby se nesesula organizace vlastně už hotová.

Při dobré vůli by to nepochybně šlo. Šlo by řekněme uložit obecním nebo politickým úřadům, aby vybíraly k lidovýchovným účelům 10 Kč za každou povolenou politickou schůzi. Je to maličkost, a dokumentoval by se tím vztah politické demokracie k demokracii kulturní. Šlo by vybírat 20 až 50 Kč za každou úředně povolenou veřejnou zábavu; jistě by pro těch pár korun zábav neubylo a byl by tu nějaký zdroj příjmu. Takových pramenů, které by nezatížily státní pokladnu, je snad víc – soukromé mecenášství k nim u nás ovšem nepatří. A co stát vzal lidovýchovným organizacím na pomoci hmotné, mohl by jim nahradit aspoň pomocí morální; má přece dosti vlivu na obce, školy i úřady, aby skrze ně upozorňoval na důležitost osvětových akcí. Šlo by učinit ledacos, aby ten hrubý škrt přes dobrovolnou činnost osvětovou nebyl tak bolestný a nespravedlivý.

Na můj božíhodový článek o dnešní tísni reagovaly některé noviny a hlavně čtenáři. Dostalo se mi výtek za slova, že nemáme koho určitého vinit za mizérii, která nás užírá. To prý je zbabělost, prý chudí lidé vědí, kdo je vysává a vyhazuje z práce a tak dále. Inu přátelé, nebylo by ode mne žádnou statečností, kdybych prohlásil, že tou bídou je vinen kapitalismus; nic by se mi za to nestalo. Bohužel se mi zdá, že věc není tak jednoduchá; ptám-li se národních hospodářů, shledávám, že to nevědí o mnoho lépe než já. Zajisté je vinen kapitalismus už proto, že nese největší kus odpovědnosti za dnešní stav věcí tohoto světa; ale jsou vinny také válečné dluhy a mezinárodní nedůvěra a špatné státní hospodaření a ideál autarkie (soběstačnost, pozn. red.) a výrobní racionalizace a celní přehrady a mnoho jiných věcí, které jsou nad můj laický pochop; vina nepadá jen na hospodářské činitele, ale také na politické a technické – vybrat si z toho jen jednu provinilou stranu je sice lehké, ale nepřivede nás to k lepšímu poznání světového dramatu.

Stejně si to drobet nepřípustně zjednodušují ti druzí, kdo vidí celou vinu jen na špatných správcích státu, na těch, kdož „zavinili dnešní takřka katastrofální situaci státu a přesto v něm stále zaujímají vedoucí „místa“. Nerad bych ulehčoval komukoli, kdo sobecky hospodařil s chrámovými hřivnami národa a státu; ale daleko větší jejich vina je v tom, že zlikvidovali důvěru ve stát, než v tom, co fakticky prohospodařili; to je jen pakatel proti ztracené hodnotě důvěry. „Kdybychom věděli,“ píše jeden čtenář, „že dnešní stav našeho státu je zaviněn jediné hospodářskou krizí zachvátivší celý svět, ani by nás nenapadlo skuhrat a nadávat.“ Pohříchu nežijeme ve světě jediných příčin; ale ničím si člověk tak neodvykne skuhrat a nadávat jako právě tím, že se snaží přihlížet k mnohosti a složitosti příčin, které hýbou světem. Neboť pak přestává hlasitě vinit a počíná se spíš ohlížet po mnohých nápravách Svět mnohonásobných příčin je demokratičtější než svět úporného a nekritického vinění.

(Lidové noviny 8. 1. 1933)

Na karlovarském letišti

Letos v září sebou toho, s kým si chtěl pohovořit, na náhorní planinu u karlovarského letiště. Tam, na vysoké rovině věnčené lesy a dalekými horami, v tiché a přísné krajině, sleduje očima vzlétající a přistávající letadla, putoval Švehla polními cestami a hovořil, stále se zastavuje a rýsuje holí na zemi diagramy a geometrické obrazce, kterými znázorňoval logickou kostru svých výkladů. Pravda, chodil pomalu, neboť rychlejší chůze mu působila srdeční palpitace; ale jeho mozek pracoval bez únavy a přímo s rozkoší, tu písmáckým rozvíjením teze opřené příklady a dějinami, tu sršící jiskrou, tu energickými údery rvavého přesvědčení. Kdyby autor tohoto zápisu mohl tušit, že hovory, jimž naslouchal, byly ze Švehlových posledních, byl by se ještě usilovněji snažil vtisknout je ve svou paměť. Ale tehdy se zdálo, že se mezi nás vrací Švehla redivivus; nyní paměť, sklíčená zármutkem, nalézá mnohdy jen úlomky toho, co před málo měsíci bylo vyznání muže a státníka.

„Říkáte dnešní boj diktatury a demokracie. Jako by diktatura a demokracie byly teprve od včerejška! V podstatě byla odjakživa buď diktatura, nebo demokracie; buď někdo vládl lidem, nebo si lidé vládli sami, ale vždycky se muselo vládnout. To se rozumí, byly různé diktatury, byly i různé demokracie; může být dobrá diktatura i špatná demokracie. My se musíme a budeme ještě mnoho učit od starých demokracií; ale můžeme a máme se učit také od diktatur. Vždyť někdejší pětka měla něco z diktatury, ale zůstala orgánem demokracie. Co je lepší systém, zda diktatura, nebo demokracie? Člověče, o tom si nebudeme povídat, tím se nic nedokáže. Já se nejdřív ptám, co je u nás možné; nevycházím od toho, co by mělo být a co je lepší, ale od toho, co je, jaký jsme národ a k čemu se hodíme. Pro nás přece není žádná jiná možnost než demokracie. Koukejte se, nemáme šlechtu, neměli jsme po staletí svou dynastii ani byrokracii ani společenskou hierarchii; byli jsme jenom lid a udrželi jsme se jenom jako lid. Naše politika byla od národního probuzení demokratická, protože nemohla být jiná. Bílá hora, konec našeho starého státu, to bylo vítězství císařské autokracie; když jsme nechtěli Rakousko, nechtěli jsme ani ten jeho nedemokratický režim. Naše dějiny i naše nátura nám nedávají jinou možnost než demokracii.

Podívejte se, třicetiletá válka; to byla válka evropská, a když k tomu připočtete americké zlato, válka světová. Náš stát zaniknul v evropském a vlastně světovém konfliktu; tehdy šlo o úpravu Evropy na staletí. Pak na naši věc došlo, až když vzplanula nová světová válka, která zase má rozhodnout o politické mapě Evropy na několik věků. Tahleta válka přece není skončena; trvá dál, i když se zrovna nestřílí. Musíme si uvědomiti, že teď jsme asi tak v první polovině toho světového konfliktu, a musíme vydržet, aby se na nás zase nezapomnělo, jako se na nás zapomnělo roku 1648. Tehdy se o nás na mírové konferenci v Osnabrücku ani nemluvilo. Nevím, bude-li se ještě střílet; i kdyby ne, počítám s těžkými otřesy; to jsou a budou porodní bolesti pro několik století míru.

Musíme vydržet, musíme dát hlavy dohromady. Byly hádky, kdo nás víc osvobodil, zda ti venku, nebo my doma. Mně připadá daleko důležitější to: že mezi námi nebyl jediný zrádce. Říkám, nikdo neselhal, ani dělník, ani sedlák, ani měšťák. Měl jsem co dělat s policajty, s rakouskými soudci a kdekým; my jsme si neřekli ani slovo, jenom jsme na sebe mrkli a už jsme věděli, aha, můžeme se na sebe spolehnout. Podívejte se, jak v Německu všichni zalezli, když přišel hákový kříž; u nás bylo stanné právo, u nás byly vojenské soudy, a já vám říkám, že nevím o jediném člověku, který by byl zklamal v tom, co se od něho čekalo.

Ten boj není skončen, my jsme ještě nesložili poslední zkoušku svobody, a přece už nejsme tak silně zajedno, jak jsme byli. To mně dělá tu největší starost. Musíme se znovu připravit, musíme dát znovu hlavy dohromady. Za války jsem se nestaral, co dělá Masaryk, a Masaryk se nestaral, co děláme my; měli jsme jistotu, že každý na svém místě dělá, co může a musí. O to jde. O tu jistotu, že se dělá všecko, co se má dělat, a že to dělá každý. Dát hlavy dohromady, ano, ale všichni. Nevím jak dlouho budu živ; ale tomu bych chtěl sloužit… do posledního dechu.

Já říkám dát hlavy dohromady, a vy namítáte, to že by se muselo dřív překonat naše stranictví. Vy jste taky jeden z těch intelektuálů, kteří kážou o svobodě a demokracii a přitom by chtěli vyhodit strany! Jak si tedy představujete tu demokracii? Odstranit strany, to je právě zásada diktatury; ale demokracie znamená strany, znamená, že lidé mají právo na různé zájmy, zásady a ideály a že se musejí dohodnout. Strany znamenají kontrolu; každá se dívá té druhé pod pokličku, co vaří ve svém hrnci. Říkáte, že nejste proti stranám, ale že byste chtěl, aby byly lepší. Tak vidíte, pořád vykládáte, jak by věci měly být; já beru věci, jak jsou, beru i strany, jak jsou. Když si nemohu ušít košili z hedvábí, ušiju si  ji z cajku, ale musím mít košili; jen abych ji dobře střihl a sešil! Řeknu vám, já mám všechny strany rád, ať jsou v koalici, nebo v opozici; kdyby se některá ztratila, skoro by mně chyběla. Člověče, já měl rád socialisty, když šli do opozice! Já je měl tak rád, že jsem to ani nemohl před svými ukázat, aby nežárlili. Dobrá opozice, to je stejně důležitá záruka demokracie jako dobrá většina. Opozice je kontrola, to je soutěž; bez boje by nebyl život. Už v tom je demokracie živější než co jiného, že musí počítat s opozicí.

A když myslím dát hlavy dohromady, tak vidím ty strany jako divize, jako armádní sbory; všech je potřeba v poli. Říkáte, záleží na výběru vůdců. Vůdcové se nevybírají, vůdcové se stávají; musím je brát, jak jsou. Byl Joffre, byl Nivelle, byl Pétain a teprve pak přišel Foch. Otázka osob je druhá; první je věc, o kterou jde. Osoby se mohou měnit, ale věc trvá. Osoby se opotřebují, ale dějiny ne.

Politika, to je pro mne něco jako veliké, úžasné drama. V dramatu musíte mít konflikt, musíte mít síly a osoby, které se střetají, musíte mít hrdiny i podlce; ale přitom tu musí být jedna vůdčí idea, která se rodí z toho utkání. Básníkem toho dramatu není žádný lidský mozek; ale politik, pravý politik v něm není jenom hercem, je režisérem, pro kterého i ten konflikt je souhra a který při všem a pořád musí mít na mysli tu vůdčí ideu, aby všichni chápali souvislost a prožili to silné a krásné, co v tom dramatu je. Politika je umění, nejkrásnější ze všech umění, protože jeho materiálem je sám život. Neznám nic krásnějšího, než je politika.

Přemýšlejte o tom, proč to tak hrozně prohrála inteligence. Máme dnes tři diktatury: ruskou, italskou, německou; to znamená slovanskou, románskou a germánskou diktaturu. Každá má jiné příčiny a jiné cíle, ale všechny tři mají něco společného: že zakroutily krk inteligenci. Buď si z ní udělaly holku pro všechno, nebo ji vyhodily. Každý konec demokracie je zároveň porážka inteligence. Inteligence to musí prohrát, když nemá schopnost vést. Kdybyste zavolal k nemocnému tři doktory a oni se jenom hádali mezi sebou, tak je pošlete domů a zavoláte bábu  kořenářku. Musí se jednat, a nemůžeme jednat bez jistot; když selhává rozum a vědění, musí nastoupit poroučení nebo slepá víra. Vy intelektuálové mluvíte pořád o krizích a problémech; ale skutečnost netápá ani nebloudí, to jenom tápá a bloudí vaše filozofie. Rozum se může mýlit, ale nesmí lhát; lež víc podvrací autoritu ducha než omyl. Nesmíme si lhát. Nesmíme si lhát o svých dějinách, o sobě ani o svém postavení; má-li se něco dělat, nesmíme si předem skutečnost zfalšovat. Je-li u nás tolik nejistot a nekritičnosti, koho chcete vinit? Jenom intelekt, který selhává ve vedení lidských myslí. Když říkám dát hlavy dohromady, myslím hlavně na to, dát si v těch kotrbách do pořádku myšlenky. Řeknu vám, já bych chtěl s intelektuály pracovat.

Politika je krásná, ale ze všech nejkrásnější, člověče, je politika Československá. Protože je tak těžká. Malý stát, nehotový a politicky nezkušeny národ. Silné menšiny, to znamená mezinárodní a světová politika na vlastním gruntě ve vlastním dvoře. Kolem nás cizí rasy a státy, které myslí jen na to, jak zvrátit dnešní stav.

A my, my jsme uprostřed Evropy ta nejzazší bašta západní demokracie, jsme jak první hlídka v poli. Říci tomu našemu člověku, jsi forpost (přední stráž, pozn. red.) a stojíš ve zbrani; ať jsi kdo jsi a ze kterého regimentu jsi, jsi voják ve veliké frontě, a ukaž, že jsi muž. Stojíš na nebezpečném místě, tu čest ti přikázaly dějiny a půda. My všichni tady jsme ve službě; úkol, který nám je uložen osudem, je věc světová a věc pro věky. Jediné heslo a jediná jistota je, že musíme vydržet.

A já vím, že náš člověk neselže a nezradí.“

(Lidové noviny 17. 12. 1933)

Kousek režie

Tož pravda: proti jinému panování je demokracie střízlivá a šedivá; netřpytí se řády a uniformami ani jinakým postrojem, je od nátury občanská a nepotrpí si na okázalost. Ale na druhé straně demokracie je lidová a kolektivní, a nic není lidovějšího a kolektivnějšího než jistá obřadnost a dokonce okázalost. I demokracie musí být pro oči, aby byla blízká lidu. Budiž řečeno, že na to naši demokraté hodně zapomínali. Nebožtík Švehla kladl nemalou váhu na umění režie v politice; politika, říkal, je veliké drama, které se odehrává před našima očima; musí mít svou režii, aby lidé byli s to pochopit smysl toho, co se děje.

Zakládáme dosud a ještě dlouho budeme zakládat tradice své demokracie. Zaznamenejme s povděkem přínos, který letošní prezidentská volba snad natrvalo připojí k našim politickým tradicím. Už to, že se volba hlavy státu koná na Hradě pražském, starém symbolu našeho královského státu; že se koná na památné půdě, jež uchovala památky celého tisíciletí, dob slávy i ponížení; že se koná v nejkrásněji utvářeném prostoru naší země, který nám až dotud byl jen dějinnou památkou a nyní se opět stává síní živých dějinných událostí. Tím se demokracie symbolicky staví na půdu dějin; pochopte, že se tím vyjadřuje její důstojnost.

Tentokrát cítíme řídící ruku v celé úpravě volebního aktu, který by měl zůstat vzorem pro budoucnost. Zvolený prezident přijde nejprve složit ústavní slib Národnímu shromáždění, jež z moci lidu a jeho jménem vykonalo volbu. Potom pojede položit věnec na hrob Neznámého vojína; to už není předepsáno ústavou, ale zahrnuje to akt slavný a symbolický: tichý dík a příslib mrtvým, těm, kteří pro státní svobodu padli, těm, kteří se nedožili; první návštěvu zvoleného nejvyššího velitele u vojáků, jejichž poslání symbolizuje právě ten neznámý padlý; a zároveň první a slavnostní návštěvu prezidenta u lidu, u těch občanů na ulici, neboť jejich jménem a z jejich svrchovanosti bylo voleno, a je jen v pořádku, že první věcí hlavy státu bude pozdravit se s nimi.

Jen si dobře uvědomit význam těch aktů, jež se bohdá stanou trvalými tradicemi!

A když už jsme u toho kousku režie v politice: Jak známo, politická svrchovanost občanů v demokracii se vyjadřuje volbami. Ještě nikoho u nás nenapadlo, že by volební místnosti měly být ozdobeny státními vlajkami, na znamení toho, že se v nich koná akt demokratické suverenity. Pro občana nemá být volba zatracenou a nevlídnou povinností, nýbrž výkonem jeho moci a svátkem jeho občanské slávy. Podobných příležitostí, ve kterých by demokracie vytvořila sama ze svých ideálů své symboly a svátky, by se našlo víc. Proč by se v každé obci nesvolali rok co rok noví plnoletí občané, aby složili svůj občanský slib a slyšeli pár slov o svých občanských povinnostech, načež by hrála hudba a tancovalo se na ulici jako 14. července ve Francii? Zdá se, že režimy nedemokratické mají víc smyslu pro to, dělat se populární; i v tom by byl kus demokratické sebeobrany: ukázat, že demokracie dovede být také lidová.

(Lidové noviny 24. 5. 1934)

My a ti druzí

Upřímně řečeno, mám velmi nerad všechno, čemu se říká propaganda; pokládám za jednu z největších politických ohavností tohoto věku, že k  násilí, jímž byli a jsou lidé a národy ovládáni hmotně, přistoupila jako poslední vymoženost dvacátého století propaganda, která ovládla lidi a národy duševně. Násilí zbavuje lidi svobody vůle; propaganda je zbavuje svobodného úsudku. Není to náhoda, že propagandu jako politickou zbraň objevily právě diktatury; demokracii je propaganda v podstatě něčím stejně cizím jako násilí. Ale jak víte, i demokracie se musí bránit zbraněmi, jde-li se na ni s flintou a kanónem; a musí se bránit slovem a tiskem, je-li jimi ohrožována. Jakmile se v tomto slzavém údolí bojuje propagandou, je ten, kdo váhá dát svému národu jakoukoliv možnost čelit jí, asi tak chytrý jako ten, kdo odmítá vyzbrojit svůj stát ve světě mávajícím zbraněmi. Dnes už si ovšem nedovolí nikdo překážet branné připravenosti národa; ale nelze se zbavit dojmu, že někde, v nějakém úřadě nebo na nějakých odpovědných místech, se vší mocí překáží tomu, aby se náš národ mohl bránit také v boji vedeném propagačními prostředky. Musí tu být někdo nebo něco, kdo tomu klade zuřivý odpor; po dosavadních zkušenostech není přece myslitelno, že by to byla jenom neschopnost.

Uvažuje se dnes hojně o tom, jak by se u nás měla vybavit a soustředit účinná propaganda. Především myslím, že bychom tomu raději neměli vůbec říkat propaganda; dnes už se propagandě celkem nevěří; stala se až příliš velkovýrobou lží, nadsázek, demagogie a hrubého ovlivňování. My nemáme zájmu na tom, abychom někomu sypali písek do očí. Náš zájem je, aby se vidělo nachlup přesně, jací jsme a co u nás je; nám nenáleží mlátit propagandou do jiných národů a států, ale zato nám a jenom nám náleží, aby cizí propagandy nestrkaly na náš národ psí hlavu. Ne propaganda, ale obrana proti propagandám, obrana proti lžím a polopravdám, obrana pravdy – a tahle obrana je zároveň a nutně také obranou té pravé svobody ducha. Na naší straně musí být pravda, ale také naprostá pohotovost ji bránit; jako na svých hranicích, tak i u každého mezníku pravdy musíme stát se zbraní v ruce.

Druhé, co jsme dlužni svému národu a státu a co také není propaganda, je mluvit k těm druhým, hovořit s těmi na druhém břehu; informovat je otevřeně o nás, o tom, jak smýšlíme a co chceme; vytvořit mezi námi a jimi něco jako osobní poznání. Například zbytečně dlouho to trvalo, než jsme postavili německou vysílačku; a teď jako bychom nevěděli, co se z ní má mluvit. Bůhvíjak dlouho ještě budeme takhle utrácet a prohrávat den za dnem; jako by bylo málo toho, co by se mělo říkat o demokracii a míru, o lidské svobodě, o společných evropských ideálech – hlavně těm, kdo toho času jdou za jiným hlasem. Tu a tam by aspoň někdo z nich začal pochybovat a přemýšlet – a už by to byla jedna maličká výhra. Jako demokracie nebudeme a nemáme mluvit jenom s jejich politickými vůdci, nýbrž přímo s nimi; dosud se to nestalo.

Třetí konečně, v čem zůstáváme hodně pozadu, je, aby se taky víc a příměji mluvilo k nám všem; právě proto, že se v nás silněji než kdy jindy zrodil duch společenství a pospolitosti, máme víc zapotřebí, aby se vyjádřil i zevně, slovem, myšlenkou, vírou a společným chováním. Dnes je psychologický okamžik, kdy vše, co je nám společno, je přijímáno hlouběji a uchováváno zbožněji než dosud; v takové chvíli se rozhoduje duševní osud národa na dlouhé věky; ta výjimečná situace se nesmí za žádnou cenu promarnit.

A nyní jaké máme praktické možnosti, aby se v těch věcech konečně dělalo něco kloudného. Máme svobodný, v naprosté většině nezkorumpovaný tisk; máme vysílačky zeměpisně umístěné co nejpříznivěji; cizina se o nás a naše záležitosti zajímá jako nikdy. Teď jen – já opravdu už nevím co; zdá se, jako by nějaká mrtvá ruka ležela na našich intelektuálních zbraních. Tedy tahle duchovní mobilizace, jíž nám je třeba jako těch druhých zbraní, zatím selhala. Prosím vás, nevíte, čí vinou?

(Lidové noviny 12. 6. 1938)