„Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali

bylo to překrásné a bylo toho dost

Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali

možná že nepřijdem že přijde jiný host.“

Kdo tvrdí, že nikdy nečetl, ať sám pro sebe v přednočním šeru, nebo nějaké té -náctileté věčné první lásce tyto verše, ten si je čítá – ke svému prospěchu – dodnes. Pokud jste si do svého života vpustili onen nepolapitelný živel zvaný poesie, je vysoce pravděpodobné, že právě tyto verše Vítězslava Nezvala byly mezi prvními, o které jste zakopli, šmátrajíce v rodičovské knihovně po nových obzorech. Hned vedle náležitě ohmataného svazku poetického dramatu Manon Lescaut. Bývaly časy, že podobné knihy byly přítomny snad v každé rodině. Věřívalo se totiž, a nikoli jen v nějakých urputně intoušských kruzích, že poesie dává životu vůni a jakýsi hlubší smysl. Těmto časům je odzvoněno. Dnešní čtenářské zážitky se odehrávají povětšinou nad výpisy z bankovních účtů.

Vtělený paradox

"Milenec ticha sluncem okouzlen / Zastavil hodiny na pobřežní věži /

Otevřel sad a loví úsměv žen / Jak vlažným vzduchem běží."

Vítězslav Nezval (26. 5. 1900 – 6. 4. 1958) je bezpochyby jednou z nejrozporuplnějších postav české poesie a kultury vůbec. Na první pohled uhodí do očí jeho nevídaná pracovitost. Během svého nedlouhého života vydal 28 sbírek pod vlastním jménem a tři další pod pseudonymem Robert David, 13 knih prozaických, tři cestopisné. A také osm dramat, nesčíslné množství překladů zejména francouzských básníků, a rovněž řadu písňových textů – od inspirace černým blues ve swingovém čase – až po právem vysmívanou sborovou agitaci Všichni jsme mladí (Pamatujete? „Modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů, mladý je ten, kdo bojuje za šťastný život s armádou míru, mladý je básník, jenž zpívá pro mladé, mladá je píseň - holubička čistá, všichni jsme mladí, měšťácký Západe, mladý je každý komunista"). Tentýž básník prosazoval to nejoriginálnější v meziválečné literatuře (týká se zejména jeho surrealistického období ve 30. letech, ale zdaleka nejen), byl za první republiky všudypřítomným „duchem ve stroji“ dobové kultury, žádná důležitá společenská událost se bez něj neobešla, byl (navzdory v pozdějším věku ne právě fotogenickému zjevu) neuvěřitelně charismatický a navzdory výše zmíněnému handicapu též veleúspěšným lovcem partnerek (od roku 1926 byla jeho doživotní průvodkyní životem  Františka Řepová, ale vedle toho stihl milostný poměr s herečkou Lilly Hodáčovou a roku 1952 poznal Olgu Jungovou, z jejichž milostného vztahu se v roce 1954 narodil syn Robert ).

Vysvětlení těchto podivuhodných úkazů podává například herec František Filipovský: „Zejména večery a noci na zájezdech byly s Nezvalem nezapomenutelné. Veselý až bujarý člověk se sklonem k nostalgii, co chvíli přepadený záchvaty melancholie. Jindy z něj ovšem tryskaly až raplovsky bláznivé nápady. Zpočátku jsem si nemohl zvyknout na jeho způsob vyjadřování. Jako kdyby pořád hovořil v básnických obrazech. I když mluvil o nejprostších věcech normálního života, připadalo mi to nadnesené. Po čase jsem si ho však už jiného neuměl představit. A takový zůstává i v mé vzpomínce. Není to tedy jen jeho poezie a vzpomínky na setkání, co po něm zůstalo. Pro nás, kteří jsme ho znali tak zblízka, se k tomu pojí vždycky ještě něco nezachytitelného, co vyvěralo z jeho osobnosti a co ten, kdo ho nepoznal, nemůže z jeho díla pochopit, přestože se z něj dá pochopit hodně. Napsal, že ,smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kam ho vyvrhla jeho touha.´ Myslím, že Vítězslav Nezval setrval. “

Fantasie i skutečnost

Nezval studoval mimo jiné též knihy o astrologii, předpověděl i vlastní smrt, tvrdil, že zemře o velikonocích. Zájem o astrologii mu vydržel po celý život, v jeho pozůstalosti se nachází 70 stran učebnice astrologie, kterou nedokončil. Encyklopedie uvádějí, že díky své imaginaci měl předpoklady k interpretaci astronomických dat. Báseň Veliký orloj, je údajně popisem Nezvalovy nativity, čili horoskopu zrození. To je další vysvětlení oné výše popsané série paradoxů.

Ačkoli by se asi těžko dalo říci, že politická orientace měla absolutně určující vliv na jeho tvorbu, definoval se v tomto smyslu jednoznačně nalevo, od roku 1924 byl členem KSČ. Ovšem tímto směrem kráčela převážná část meziválečné avantgardy – od poetistů po surrealisty. Přitom ale Nezval stále upřednostňoval imaginaci před agitací, ducha před materií. Jiří Svoboda ve své memoárové knize Přítel Vítězslav Nezval vzpomíná, jak byl svědkem krátké, avšak dramatické debaty mezi Nezvalem a Wolkerem. Šlo o poměr ideje a fantazie v básnickém díle. Wolker tvrdil, že ,báseň je idea', Nezval nesouhlasil: ,Báseň je fantazie.' Asi nejlépe pojmenoval Nezvala jeho největší znalec Milan Blahynka lakonicky – Básník fantazie a skutečnosti.

Po roce 1945 – další paradox, ale jen zdánlivý – stal se Nezval vlivným básnickým funkcionářem. Sepsal horu oslavných tirád na Sovětský svaz a různé dobové ikony, maloval portréty Klementa Gottwalda, a přitom to byl zase právě Nezval, který velmi silně rozproudil debatu o nesmyslném vylučování ideově odlišných autorů z české literatury (a často s tragickým vyústěním -  dlouholetým vězněním, což se týkalo zejména katolických básníků). Už před památným 2. sjezdem Svazu čs. spisovatelů (1956) se Nezval zastal spisovatele Jiřího Weila - za nespravedlivé označil jeho vyloučení ze Svazu spisovatelů v prosinci 1950, a hovořil i o dalších křivdách, které se na přelomu 40. a 50. let staly. Vyjádřil přesvědčení, že „je třeba a že je to věcí spoluodpovědnosti každého spisovatele, aby se všechny tyto věci seriózně projednaly". Nezval doporučil také rehabilitaci Ladislava Novomeského a s úctou hovořil o Jaroslavu Durychovi, jenž požádal v roce 1955 o přijetí do SČSS.  A za velkou statečnost lze považovat to, že vytáhl na světlo jméno Jana Zahradníčka, vynikajícího básníka, uvězněného v procesu s Rotreklem, Křelinou a dalšími. Nezval navrhl, aby se Svaz „zabýval případy lidí, kteří jsou ve vězení nebo kteří byli vyškrtnuti nebo nebyli přijati do Svazu". Na sjezdu samém pak důrazně připomenul ostrakizovaného (ač tou dobou již sedm let nežijícího) Františka Halase. Vedle slavných projevů Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta patřil ten Nezvalův k „nejbuřičtějším“.

Stín a smutek hazardního hráče

 „Usedl jsem za stůl nad kupy svých knih / pozoruje oknem padající sníh

pozoruje vločky jak své věnce vijí / se svou věčně chimérickou nostalgií

piják nezachytitelných odstínu / piják světel potopených do stínu

piják žen jichž poslouchají sny a hadi / piják žen jež pochovávají své mládí

piják krutých hazardních a krásných žen / piják rozkoše a zkrvavělých pěn

piják všeho krutého co štve a drtí / piják hrůz a smutku z života i smrti“

Nezval zemřel jen krátce po onom sjezdu. Odešel v něm na jednu stranu mnohými opovrhovaný apologet dobových politických kánonů, a na druhou stranu vášnivý protivník těch nejhorších politických kulturtrégrů, jako byli Štoll či Taufer. Možná žil ve světě, který si vyfantazíroval, možná přeexponovával své sympatie podle toho, jak sám chtěl. Možná se opravdu pohyboval dva metry nad zemí. Možná byl jakýmsi alter ego stínu toho hráče, o němž pojednává ve svrchu uvedené ukázce z básně Edison. Ale navzdory všemu, co byste proti němu chtěli říci, byl básníkem, který rozdal mnoho radosti. Vždyť jen vzpomeňte:

 „Manon je první a poslední můj hřích / Nepoznat Manon, nemiloval bych

Manon je motýl, Manon je včela / Manon je růže hozená do kostela

Manon, ach Manon, Manon z Arrasu, / Manon je moje umřít pro krásu“