Impozantní na Viktoru Dykovi bylo třeba i to, že se dokázal víceméně do krve pohádat o nezadatelné principy s dobovou modlou, T. G. Masarykem. I to svědčí o mimořádné pevnosti charakteru našeho autora.

„Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, / Vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. / Při kterémkoliv nás tak vidím díle: / Ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed. // Vábeni věčně vším, co pro nás cizí, / Jdem šumařiti v chladný pro nás svět. / Na půli cesty tato náhle zmizí. / - Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed. // Zvedneme ruku. Potom zase klesne. / Dnes oheň v nás. A zítra zase led. / Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne. / - Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.“

Úvodní báseň nese ironický název Smutná píseň vesnického šprýmaře (1910) a pro poznání básníka Viktora Dyka je, myslím, velmi návodná. Jistý ironický škleb, který v ní provází charakteristiku jedné nemilé národní vlastnosti, totiž nestálosti a nepevnosti v názorech a činech, byl pro Dyka příznačný a vyskytuje se v řadě dalších jeho děl.

Sám Viktor Dyk byl osobností mnoha rolí, zájmů, podob, barev a valér, ale poté, co se oprostil od mladických anarchistických sklonů, stal se skálopevnou oporou české literatury, a dodejme též jako u mnohých dalších tehdejších literátů (Čapci, Poláček, Bass, Těsnohlídek atd.), také žurnalistiky.

Narodil se na Silvestra 1877 v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec Václav Dyk (v úředních záznamech psáno Dick) byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože kromě ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho národní smýšlení. S tím souvisí i další životopisný údaj: V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen (dokonce uvažoval o studiu historie). I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli.

Dyk kontra Masaryk

V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatýkáni omladináři. Tou dobou vznikají také jeho první básnické pokusy, které jsou dochované v rukopisných sešitech: Proudy a protiproudy, Dušičková elegie, Z básní zemřelého, Lyrika. Zatýkání v roce 1893–1894 se dotklo i gymnázií. Viktor Dyk toto dění pozoroval s velkým zaujetím, jelikož již tehdy patřil k radikálním studentům, kteří chtěli skoncovat s monarchií. Po úspěšně složené maturitě v roce 1896 se zapsal na právnickou fakultu c. k. české univerzity Karlo-Ferdinandské v Praze, kde mj. poslouchal přednášky prof. Masaryka. Dyk byl nejprve Masarykem velmi osloven, ale jakmile se s ním osobně setkal na jedné přednášce, nadšení uvadlo. Masarykův realismus byl pro něj příliš racionální a bez emocí. Tak to aspoň popsal literární historik Jaroslav Med ve své, v našem kontextu ojedinělé, dykovské monografii z roku 1988.

Dyk vytýkal Masarykovi především jeho odpor vůči radikalismu tam, kde byl jedině namístě, jeho „kladení dobra lidského nad dobro národní“, „pověrečnou bázeň před šovinismem“ i tam, kde šlo pouze o nacionalismus, běžný u všech evropských národů, a „utopii možného smíru s Němci“. Dyk se nikdy, ani ve svém „realistickém“ mezidobí, nestal Masarykovým stoupencem. Ideovému sporu s TGM dokonce věnoval samostatnou publikaci Ad usum pana presidenta republiky (1929). Masaryk pak na ni neméně ironicky odpověděl a nepomohly ani opakované přímluvy Karla Čapka, vyzývající oba muže ke smíření. Historik Petr Zídek s jistou neurvalostí, ale asi pravdivě vyjádřil postoj obou slovy: „Zatímco pro Viktora Dyka představoval T. G. Masaryk celoživotní problém, Masaryk Dyka vnímal jen jako vynechatelnou poznámku pod čarou.“

Úhelným kamenem onoho nesouladu byl názor na češství a národovectví. Historik Josef Tomeš napsal, že Masarykovo češství bylo „pevně provázáno s duchovně fundovanými humanitními hodnotami, se sociálním reformismem, s kulturním internacionalismem, s otevřeností vůči Evropě i světu“. Dykovo češství naopak charakterizuje jako „obranné a bojovné, více opřené o domácí tradice“, které neustále reflektovalo „obavy z ohrožení, především ze strany Němců“. My s dnešní historickou pamětí, zahrnující události předcházející druhé světové válce, zradě „spojeneckých“ mocností v Mnichově a následnému vpádu německých nacistů do okleštěné vlasti můžeme Tomešovům slovům rozumět docela živě.

Dykův prazákladní postoj k vlasti a národu je vyjádřen v erbovní a mnohokrát citované básni Země mluví (ze sbírky Okno, 1921). Připomeňme si ji aspoň výňatkem:

„Neoslyš slova varující: / Neprodej úděl za čočovici. / Třeba mne opustíš, / nezahynu. / Ale víš, / kolik sem přijde stínů? / Kolikrát pěst bude potomek zatínat / a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat? // Nezahynu, věčna jsem, / ale žít budu s trapným úžasem: / kterak jsi zapomněl dědičný na díl? / Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil? / Jak možno kletý čin provésti vědomky? / Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? / Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal? / Čeho ses bál? / Co je to smrt? / Smrt znamená jít ke mně. / Tvá matka země / otvírá náruč: možno bys jí zhrd? / Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká / pro toho, který splnil, co čeká. / Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu! / Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. / Opustíš-li mne, nezahynu. / Opustíš-li mne, zahyneš!“

Dyk politik

Dykův život si nelze představit bez politických aktivit. Už roku 1911, kdy se stal členem Státoprávně pokrokové strany a neúspěšně za tuto stranu kandidoval ve vinohradském volebním okrese do Říšské rady. Roku 1918 se podílel na založení Československé národní demokracie. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokracii poslanecké křeslo v Národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1925 se pak za tuto stranu dostal do Senátu. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1929. V Senátu setrval do své smrti roku 1931. S politickou činností šla ruku v ruce i jeho tvorba literární, nejmarkantnější příklad lze nalézt v knize Prohrané kampaně (1914), v níž shrnuje svou prozaickou a lyrickou předvolební a povolební činnost v období parlamentních voleb roku 1911 nebo v poválečném období, kdy se jeho lyrika zaměřovala především na útoky proti politickým oponentům. Zneužívání veršů k potírání oponentů Dykovi vytýkal i F. X. Šalda. Podle něj Dyk utvořil z poezie služku politiky a divil se tomu, že jako nacionalista tělem a duší nedokázal svou básnickou činnost adresovat především národu, ale že jí především vracel rány politickým protivníkům. Jenomže to právě bylo pro Dyka nezaměnitelné plus jako – v silné nadsázce – třeba pro Karla Kryla. Také jemu mnozí vytýkali adresnou političnost. Jenomže jsou okamžiky, kdy se ani poezie bez ní neobejde. Jako třeba v básni Odpověď ze sbírky Lehké a těžké kroky (1927):

„Kde resignace k všemu hotová / mdle říkávala: včerejšek svůj zapru, / my byli strašák vrabců domova, / my byli štiky v oblasti té kaprů./ Ta úloha nám dlouho zůstala. / Boj nebyl hladký, časem šlo to z tuha. / Když řinčela zbraň, vřava vzrůstala, / co na tom, druh že časem ranil druha? / My klnuli, kde jiný neklne, / co jiným svato, bylo pro nás plano. / Lid řekl ano, kde jsme řekli: Ne. / Lid řekl ne, kde říkali jsme ano. / My doufali, kde jiný nedoufá. / My věřili, kdy skepse jiné jímá. / Cíl, který nikdo snít si netroufá, / my měli jasně před očima svýma... / – Než, dneska, dnes, kdy hoří vlasti krov, / kdo vzpomene si uplynulých věcí? / Kdo při požáru, v ohni katastrof / chce pokoušet se sobě oběd péci? / Když řádí smrt a zeje tolik ran, / kdo samolibý bude tak a pustý, / by bojů vzpomněl včerejších a stran? / Kdo mluví přes to? / Muž to zlatoústý.“