Chudák pan docent, dříve myslím profesí politruk (pro mladšího čtenáře: to byla zkratka ruských slov „političeskij rukovoditěl“, politický vedoucí, prostě lampasák určený k tomu, aby vojáky správně poučil, jak vidět svět, rozdělený na dobré - „my“, a zlé – „oni“) – obvykle otázku přešel mlčením a věnoval se dál úmornému meldování frází z brožurek s obálkou stejné barvy, jakou měly ty transparenty se závěry, které je nutno naplnit. Připomínám to zde jako exemplární příklad toho, jak se vyprazdňují slova. Jak ztrácejí význam, až jej zcela pozbudou a stanou se jen jakýmsi akustickým smogem, poškozujícím uši i duši.

Jedním z nejvyprázdněnějších výrazů je sousloví „lidská práva“. Bezmála každý, kdo má v hlavě zepředu pod nosem otvor a používá jej i k něčemu jinému, než příjmu potravy, se jimi ohání. Všichni, zejména ti, kdo již jsou či se rozhodli vbrzku být v politice, požadují lidská práva, bojují za ně, prokládají jimi všechny své projevy o čemkoli, byť na hony vzdáleném. Malý příklad z aktuální přítomnosti:  Chceme začít obchodovat se vzdálenou, historicky, mentálně, politicky i nábožensky odlišnou, avšak po obchodu s námi bažící zemí? Nu, proč ne, musíme prý ale nejprve zjistit, zda ta země, kde většina z nás nikdy nebyla, nebude a snad ani nechce být, dbá na dodržování lidských práv lidí, kteří se v ní narodili, a pokud se nic nestane, tak v ní i zemřou. Lidská práva jsou skvělým klackem na politického protivníka: Nedokážu proti tobě najít žádné opravdové věcné argumenty? Nevadí, od toho jsou lidská práva. Stačí je umně vložit do projevu, a vítězství je naše. Nesouhlasíš s námi? Tedy tě nařkneme z vyvrhelství, podpory porušování lidských práv, egoismu či z nějakých dalších ještě mnohem horších  –ismů, jimiž se to v politické hantýrce jen hemží. Neboť přece platí: kdo nejde s námi, jde proti nám.

Je mi moc líto, kam to ta lidská práva dopracovala – bez vlastního přičinění, jen úradkem těch, kdo je zneužívají. A dost by mě zajímalo, kdo z těch všech velkoústých někdy četl onu tenoučkou knížečku nazvanou Všeobecná deklarace lidských práv, která přišla na svět dnem svého schválení Valným shromážděním Organizace spojených národů právě před devětašedesáti lety dne 10. prosince 1948. Tato deklarace je sice formálně nezávazný dokument, ale neformálně je považována za jakýsi nejobecnější katalog lidských práv. Podle některých teoretiků nabylo toto prohlášení právní závaznosti tím, že roku 1975 konaná helsinská Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě do soupisu principů, jimiž se mají řídit vztahy mezi signatářskými státy, včlenila odkaz právě na dodržování lidských práv dle výše řečené deklarace. Výslovně šlo „respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení“.

Pro úplnost dodejme, že hlasování o původní deklaraci OSN se naše země (tehdy Československá republika) zdržela (na rozdíl třeba od Barmy, Číny, Haiti či Turecka, tedy zemí, kde lidská práva, jak jim rozumíme my, asi nekvetou tak, jak by měla či mohla), druhý dokument, závěrečný akt z Helsinek už naše (tehdy komunistická) vláda přijala a podepsala (o důsledném dodržování však opět spíše decentně pomlčme).

Nu a zde je ten problém. Každá historická, geografická, politická či kulturní topografie dává mnoha pojmům různé obsahy. Lidských práv se to týká přednostně. Pak tedy zbývá jediné, a to přijmout nějaký etalon, vzor jakéhosi společně přijatelného chápání obsahu toho pojmu. A to se v globálním světě nedaří a dařit nemůže, už pro ty všechny odlišnosti, dané právě minulostí, kulturou a společenskou formací toho kterého regionu. Proto se také různí „lidskoprávníci“ nikdy nezatěžují nějakým obšírnějším výkladem toho, oč vlastně bojují. Protože by se mohlo stát, že při aplikaci historické zkušenosti naší křesťansko-židovsko-helénské tradice starého kontinentu třeba na Barmu, nebo i tu zpropadenou Čínu, chcete-li, zákonitě narazí a jen se zesměšní.