Ale proč to vlastně píšu? Proč se mi to honí hlavou? Mně, občanovi malé, krásné země uprostřed Evropy? V níž jsem poznal, jak chutná totalita? Co je to okupace? Jak se dělá sametová revoluce? Jak se pod rouškou privatizace rozkrádá státní majetek? I jak se rodí demokracie pod vedením lídrů, vyrůstajících v totalitě?
Měl jsem to štěstí, že jsem na vlastní kůži nepoznal hrůzy skutečné války. Tak jako moji rodiče. Ale tím, co se dnes kolem mne děje, jsem jako mnozí zděšen. Nechci již poslouchat řeči o tom, že jsme ve válce. Či dokonce o tom, že nám hrozí válka jaderná. Nechci se každodenně dívat v televizi na to, jak umírají vojáci, civilisté, děti. Jak dopadají rakety a bomby a hoří budovy a v trosky se mění celá města. Nechci, aby se na to dívaly mé děti. Natož má vnoučata. A už vůbec nechci, aby vyrůstaly ve strachu.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV