Vidím plná náměstí jeho obdivovatelů. Také v pražské kavárně se už připravuje šampaňské. Po 20 letech Václava Klause a Miloše Zemana na Pražském hradě s generálem prý přichází nová naděje i nový Řád. Pokud se volba povede, nad Hradem snad dokonce „vyjde“ i slunce. Kolikrát jsme už to nadšení viděli a s ním i ty zářící oči obdivovatelů.

Za komunistů se chodilo volit manifestačně, někde dokonce šli k urnám zvesela i s harmonikou. Plenty nebyly třeba, hlasovalo se veřejně. Opozice se nepřipouštěla, z voleb se tak stávala fraška. Jak jsme se od té doby změnili? Je připouštěn jiný názor? Nedochází k diskriminaci, či dokonce k fyzickým útokům na opoziční kandidáty? Probíhá volební kampaň důstojně? Mají ostatní kandidáti stejné podmínky ve veřejnoprávních médiích jako provládní kandidáti? Nehrubne naše společnost? Těch otázek je celá řada...

V duchu polistopadové politické kultury na prezidentský stolec by měl usednout ten nejlepší z kandidátů. Tedy ten s čistým štítem, neposkvrněným letitou kolaborací s minulým komunistickým režimem. Jistě nepožadujeme, aby prezidentem byl signatář Charty 77, či trávil roky v komunistickém vězení, jsme skromní, stačí jen, aby ctil určité morální zásady. Aby nebyl jen korouhvičkou na Pražském hradě. Tedy kandidát, který bude prezentovat náš návrat k demokratickým kořenům naší novodobé státnosti z roku 1918, který bude hájit české národní zájmy tak, jak to činil v minulosti TGM.

Prezidentský úřad, to není jen vojenský krok a parádní uniforma. Úcta k hlavě státu se získává zcela jinak. Většina z nás ani nepožaduje bělouše k dokonalé podobě s „Tatíčkem“ Masarykem. Rovněž svět zbystří nad novou hlavou našeho státu, na společných bruselských fotografiích bude nepřehlédnutelný. Také poštovní známky s prezidentem půjdou na dračku... Prezident se bude usmívat na děti a studenty ve škole, dokonce i tam, kde mají po prezidentovi již deset let jen hřebíček ve zdi.

Přesto se může stát, že určité pochybnosti se mohou vloudit do těch našich českých hlaviček. Kolikrát již v minulosti bylo těch zářivých očí, transparentů i vlajek, také náměstí byla plná. Z tribun zněla slova o šťastných zítřcích, nad hlavami letěly nekonečné sliby, plnily se závazky. Za jásotu davu padaly staré pořádky s heslem „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Jiný názor byl ukřičen. Oponenti i hrdinové odboje mizeli, kotelny se staly ostrovem svobody. Snad se ty doby už nevrátí...

Koncem ledna uplyne 90 let od nástupu Adolfa Hitlera k moci. Kdo si na tyto události v Německu dnes vzpomene? 30. ledna 1933 německý prezident Hindenburg jmenoval Hitlera kancléřem. Oponenti nového režimu mizeli v koncentračních táborech, na popravištích... Mizeli sousedé, hořely synagogy, cesta na východ se stala Hitlerovým programem. Události staré již dlouhých 90 let. Přejme si, aby slovo mír se zase vrátilo mezi nás občany. Moc si to přeji.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele