Láska k vlasti, tedy vlastenectví, se dnes příliš nenosí, vlastenectví je dokonce odsuzováno, v médiích posměšně nacionalizmem nazýváno. Vlajkou máváme jen při sportovních kláních… A naši hymnu pořádně neznáme.
Jedním z těch nehodících se hrdinů je Julius Fučík, dnes si připomínáme 75. výročí jeho popravy. Média mlčí, není to ten správný hrdina.

Před 75 lety, 8. září 1943, stanul na nacistickém popravišti Plotzensee v Berlíně. Bylo mu 40 let, tedy nejkrásnější léta života. Postavil se nacismu na odpor, bojoval, nakonec prohrál, padl v boji… Jeho nesmrtelná Reportáž psaná na oprátce jej proslavila doma i ve světě. Byla přeložena do 90 jazyků světa. Stala se dokonce naší nejvíce překládanou knihou. Kdo to dnes z mladých ví…? Kdo z polistopadové generace zná jeho jméno, nebo jeho Reportáž… Po válce byl oslavován, stal se ikonou hrdinství. Možná že byl až příliš idealizován. Za to ale Fučík již nemůže.

Kdo z nové generace ví, že J. Fučík byl významný prvorepublikový novinář, spisovatel, divadelní kritik, ale i vlastenec, hrdina protifašistického odboje. Jeho „škraloupem“ u tvůrců nových dějin je, že byl komunista, a to je ten „škraloup“, pro který je dnes kádrován. Julius Fučík, tak jako další hrdinové odboje, mají být po listopadu 1989 vymazáni z naší paměti. Proto mizí odkazy a památky na jejich hrdinství z období nacistické okupace. Kácejí se jejich sochy, odstraňují se jejich památky.

Fučík byl komunistou, věřil této myšlence. Tak jako řada představitelů české inteligence, připomínám jména Vančura, Seifert, Nezval, Neumann… Mnozí z nich položili své životy za svobodu své vlasti.
Julius Fučík patřil k významným členům předválečné komunistické strany Československa, byl redaktorem Rudého práva a šéfredaktorem Tvorby. V období nacistické okupace byl Julius Fučík představitelem komunistického odboje. A to jsou nejspíš další „škraloupy“ Fučíka.