V devadesátých letech svět ovládnul romantismus. Velmoci si podaly ruce, Sovětský svaz šel dokonce ještě dál, kývnul na sjednocení Německa, rozpustil Varšavskou smlouvu, dokonce rozpustil i sám sebe. I to bylo málo. EP v roce 2019 přijal usnesení „o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy“, hlavním adresátem byla Ruská federace, rusofobie se stala programem. Perličkou tohoto příběhu byl jeden pomatený starosta, který na multikáře s praporem v ruce pohrozil Rusku válkou. Ten starosta po dlouhé týdny byl miláčkem televize. Dnes opět zuří válka, na ty nedávné krvavé války ve Vietnamu, Iráku, Afghánistánu …. se zapomíná.

Nedávno jsme si připomenuli konec II. světové války v Evropě. Ta čísla obětí jsou hrozivá, jen v Československu nalezlo svou smrt na 180 tisíc osvoboditelů, 145 tisíc sovětských vojáků, tisíce československých a rumunských hrdinů, ale i 120 amerických vojáků. Přesto se slavil konec války pouze v Plzni, na ty ostatní se zapomnělo. Účast na pietě za padlé sovětské hrdiny dokonce vyžadovala odvahu. Přesto lidé tu odvahu našli a přišli. Kde zůstala úcta k těm, co zde našli svou smrt? Čím se provinili ti padlí hrdinové?

Je to 81 let co téměř celá Evropa, po boku Velkoněmecké říše, drtila Sovětský svaz. Od června 1941 bojovaly proti SSSR na východní frontě maďarské, rumunské, italské, finské, španělské, belgické, lotyšské… ale i „naše“ slovenské jednotky. Slovenská armáda dokonce již 3. září 1939 vyrazila po boku Říše proti sousednímu Polsku. Naši předkové v Protektorátu se nevydali do tohoto pochybného východního tažení. Svobodova armáda byla naopak tou první zahraniční jednotkou, která bojovala po boku SSSR, bojovala u Sokolova, osvobozovala Kyjev i Slovensko. Současná propaganda tyto skutečnosti zamlčuje, jiný názor trestá. Hrdinství, odvaha nebo kolaborace?