Jeho šedesátitisícová armáda byla dokonce první, co stála po boku Hitlera! Na východ se vydaly dvě slovenské divize. Následně se k východnímu tažení připojily Maďarsko, Finsko, Itálie, Rumunsko a další legie ze Španělska, Chorvatska, Belgie, Norska… a z dalších evropských porobených států. Jejich zapojení mělo vyvolat dojem, že jde o celoevropské tažení proti „bolševismu“. Dle Adolfa Hitlera měl SSSR padnout do šesti týdnů. „Stačí kopnout do dveří a celá ta prohnilá ruská stavba se zřítí.“ Jak lákavá to byla představa, rozsáhlé území, obrovské surovinové zdroje, laciná otrocká pracovní síla. Jak lákavý to byl podíl na kořisti.

V den útoku pronesl slovenský prezident Josef Tiso projev k národu. Až mrazivě zní: „ … v plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury. Zvolili jsme, a to ne náhodně, velmi úzkou spolupráci s Velkoněmeckou říší, pod vedením Adolfa Hitlera. S Adolfem Hitlerem vydržíme až do konce! Jako první jdeme po boku Němců proti Sovětům.“

Politici Slovenska se hájili tažením proti bolševismu, osvobozením evropských národů, vytvářeli sny o „Nové Evropě“. Slovensko sice bylo vtaženo do této agrese, ale souhlasilo s politikou Německa, chtělo si zajistit místo v Nové Evropě. Těšili se na podíl z kořisti. Slovenská armáda dokonce došla až pod Kavkaz. Z historie víme, že ta slovenská euforie netrvala dlouho, od roku 1943 jejich cesta vedla již opačným směrem…

V roce 2008 vyšla v Ottově nakladatelství publikace „Slovenský štát v obrazech“ od autora Ivana Kamence. Projevy slovenských politiků byly tehdy plné obdivu k nacismu a nenávisti vůči SSSR. Řízená propaganda i účelové fotografie měly před veřejností obhájit slovenskou účast ve válce proti SSSR. Doprovodné texty válečných fotografií to dokazují: „Slovenští vojáci na břehu Azovského moře, slovenští vojáci odvádějí zajaté sovětské vojáky, slovenští vojáci rozdávají potraviny ukrajinským dětem, bojové přátelství slovenských a německých vojáků...“ Vidíme také fotografie z výstavy ukořistěné vojenské techniky. Účast škol byla povinná, účast veřejnosti hojná. Cílená propaganda byla zaměřena zejména na mládež.

V mohutných východních prostorách našly svůj hrob, vedle milionů německých, italských, maďarských, rumunských… i tisíce „našich“ slovenských vojáků. Dnes leží zapomenuti daleko od domova. Tisíce těch, co prozřeli, následně vstoupily do 1. Československého armádního sboru. Za agresí Německa a jeho spojenců zůstaly tisíce vypálených vesnic, měst, padlo 26 milionů sovětských občanů, 14 procent obyvatel tehdejšího SSSR. Co ví dnes náš student o této kruté válce s miliony zavražděných, padlých, zmrzačených?

Dnes se o tomto historickém škraloupu Slovenska příliš nemluví. Neslyším omluvu od představitelů Slovenska, zejména od paní Čaputové. Slovenskou agresi proti SSSR nám připomene snad jen ten dějinami zmatený major Haluška z Černých baronů, zvaný Terazky, a jeho „čo bolo to bolo, terazky som majorom“. Politici se dnes již ani nečervenají, opět slyšíme kolem sebe slova o ruské hrozbě. Na východ Evropy směřují vlaky s vojenskou technikou. To, co stavěly generace, je zničeno ve vteřině. Atomová hrozba je realitou. Umírají ženy, děti... Slované zase bojují proti Slovanům.

Platí to známé „Cui bono? Komu ku prospěchu? Slovo mír se stává slovem zapovězeným. Válka, agrese, smrt se staly součástí našeho všedního dne. Jiný názor je nevhodný, zase ve společnosti šeptáme, ohlížíme se a doma ke školáčkovi: „Pepíčku, neříkej ve škole to, co si říkáme doma!“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele