Jeho šedesátitisícová armáda byla dokonce první, co stála po boku Hitlera! Na východ se vydaly dvě slovenské divize. Následně se k východnímu tažení připojily Maďarsko, Finsko, Itálie, Rumunsko a další legie ze Španělska, Chorvatska, Belgie, Norska… a z dalších evropských porobených států. Jejich zapojení mělo vyvolat dojem, že jde o celoevropské tažení proti „bolševismu“. Dle Adolfa Hitlera měl SSSR padnout do šesti týdnů. „Stačí kopnout do dveří a celá ta prohnilá ruská stavba se zřítí.“ Jak lákavá to byla představa, rozsáhlé území, obrovské surovinové zdroje, laciná otrocká pracovní síla. Jak lákavý to byl podíl na kořisti.

V den útoku pronesl slovenský prezident Josef Tiso projev k národu. Až mrazivě zní: „ … v plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury. Zvolili jsme, a to ne náhodně, velmi úzkou spolupráci s Velkoněmeckou říší, pod vedením Adolfa Hitlera. S Adolfem Hitlerem vydržíme až do konce! Jako první jdeme po boku Němců proti Sovětům.“

Politici Slovenska se hájili tažením proti bolševismu, osvobozením evropských národů, vytvářeli sny o „Nové Evropě“. Slovensko sice bylo vtaženo do této agrese, ale souhlasilo s politikou Německa, chtělo si zajistit místo v Nové Evropě. Těšili se na podíl z kořisti. Slovenská armáda dokonce došla až pod Kavkaz. Z historie víme, že ta slovenská euforie netrvala dlouho, od roku 1943 jejich cesta vedla již opačným směrem…