Systém párování v přírodě kolísá mezi dvěma extrémy. Na jedné straně je to shromáždění co největšího počtu příslušníků opačného pohlaví a po spárování jejich okamžité opuštění. Tímto způsobem se páruje například rypouš sloní. Druhý extrém představují například albatrosové s trvalým výběrem jediného partnera a rovným dílem uspořádanými všemi rodičovskými povinnostmi.

Člověk se pohybuje někde uprostřed mezi oběma těmito extrémy. Existují samozřejmě celoživotní monogamní svazky, na druhé straně však v dějinách vidíme četné příklady, že zejména bohatí muži shromažďovali své sexuální partnerky často v ohromných harémech. Monogamie a polygamie samozřejmě kolísá v průběhu vývoje lidské společnosti, záleží často na tradici a na panujícím náboženství.

Někteří zoologové kladou stupeň monogamie a polygamie do souvislosti s velikostí samčích varlat, respektive do rozdílu mezi tělesnou stavbou samce a samice. Velikost varlat je přímo úměrná stupni promiskuitního chování a tendenci ke střídání partnerek. Z antropoidních opic ve velikosti varlata promiskuitě vedou šimpanzi, zatímco nespolečenští a pro věrnost předurčení giboni mají varlata podstatně menší. Člověk se nalézá někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy. Přestože muži jsou nadáni oproti ženám větší silou a pevnější tělesnou konstitucí, nedosahuje náš živočišný druh takového stupně pohlavní rozdílnosti jako např. gorila – druh typický pro harémovou polygamii. U živočichů existuje totiž silný vztah mezi harémovou polygamií a velikými rozdíly ve velikosti těl samců a samic. Skutečnost, že muži nejsou o mnoho větší než ženy, ve skutečnosti systém harémové polygamie znemožňuje. Nejsme tudíž tak promiskuitní jako šimpanzi a k harémovému životu předurčení jako gorily, ale ani tak věrní jako giboni. Nalézáme se prostě někde uprostřed těchto extrémů.

Mnoho biologů si lámalo hlavu nad otázkou, proč jsou některé lidské společnosti polygamní, a naopak, v zemích našeho kulturního okruhu, je mnohoženství trestným činem. Někteří sociologové nacházejí vysvětlení tohoto jevu v teorii her, která je vypůjčena z ekonomické vědy. Ve zvířecích společenstvích, ve kterých samci ztrácejí všechnu energii ve vzájemných soubojích, mají samice nezáviděníhodnou roli. Musí se předem vzdát jakékoli pomoci, kterou by otcové přispívali k výchově svých mláďat. Když se ovšem nějaký samec na takové souboje vykašle a spokojí se s jednou samicí, může jí s výchovou potomků lépe pomáhat. Zvýší tak šance na jejich prosperitu a přežití.

Obě situace můžeme uplatnit i na člověka. Monogamie zvítězí, když se vyplatí otcovská péče i nízko společensky postaveného otce. Zisky z takové péče musí převážit nad výhodami, které by žena získala třeba poměrem s jeho bohatým nadřízeným.