Kýčovitě se dotýká řady problémů současné levice, takže při povrchním čtení unikne eklektičnost a neprovázanost dílčích témat i celkové, dosti sporné účelové vyústění. Především se však zpronevěřuje tomu hlavnímu, tomu, co je příčinou umírání levice, takže to, co O. Krejčí navrhuje, by levici spíše dorazilo.

Vycházím z přesvědčení, že bez dobré teorie to nejde (bez revoluční teorie není revoluční hnutí, vědecky poznaná pravda je to jediné, co se nedá koupit a čím lze čelit manipulaci). K tomu budou směřovat i moje poznámky k textu článku.

Začnu s tím, co považují v rozboru O. Krejčího za nosné (cituji):

"V návaznosti na výsledky posledních voleb do Poslanecké sněmovny ukazují trvající pokles relativní váhy obou levicových stran v českém politickém spektru, tedy i skutečnost, že se z minulých neúspěchů nedokázaly poučit."

"Z pasti této etapy nelze vyváznout bez studia. Aktiv levicových politických stran, nemluvě o jejich vůdčích osobnostech, je však povětšině složen z nečtenářů; žijí ze zastaralých poznatků. Na druhé straně příliš velká část levicových intelektuálů nehledá řešení nových problémů a živí se prodejem starých idejí. Programové principy však nelze hledat v zaprášených textech, jsou skryty v pochopení současnosti. To není jen otázka nových nástrojů propagandy, jako je internet či mediální agentury. Základem je porozumění změně terénu politické práce, tedy sociální situace a povahy elektorátu, kterému levice dnes slibuje i nabízí velmi málo." Levice se stala etablovaná, tuctová, nudná. Je flegmatická, melancholická, nostalgická. "Uvězněná v parlamentních kuloárech čeká na zázrak, který nepřijde. Principy byly směněny za kompromisy, taktizování zapudilo strategii. Kdysi se vedl svár o tezi, že "hnutí je vším, cíl je ničím". Dnes se ukazuje, že absence cíle hnutí zabíjí.

Levice přestala být nositelem ideálů, stala se symbolem rezignace. Jak jinak si vysvětlit, že po tolika volebních porážkách vedení KSČM a ČSSD nedokážou samy odstoupit, aby otevřely prostor pro naději? To ale není celý problém: mnohem větší beznaděj vyzařuje ze skutečnosti, že stranický aktiv neumí tato vedení odvolat a nahradit. Chybí vizionáři s romantickým odhodláním. Chybí politici nové generace s vlastní definicí socialismu. Takto vypadá klinická smrt levice v Česku. Jistě přijde den, a vstanou noví bojovníci; otázkou je, zda ještě budou potřebovat ČSSD či KSČM."

Atd. V kritické části, při pranýřování současné levicové reprezentace není s čím nesouhlasit. Problém je v teoretickém zázemí navrhovaného řešení, dílčích aspektech analýzy a doporučeních, které dává.

Nejdříve k teorii. O. Krejčí tučně vyznačuje svou metodologickou parketu takto:

"Karel Marx nově vymezil postavení člověka ve společnosti a dějinách. Ale byl tu také Charles Darwin, který ukázal místo člověka v přírodě a čase, i Sigmund Freud, který představil nové vymezení role přírody v člověku."

I toto vypadá líbivě. Možná, že to bude vypadat příliš jako příliš silné a neuctivé tvrzení vůči O. Krejčímu, ale svědčí to o tom, že nepochopil to nejdůležitější, co je v samotných základech myšlenky, která se rodila v klasické německé filozofii od Kanta přes Hegela až k Marxovi, totiž přírodně historické pojetí dějin. U toho, kdo nic neví o Marxovi (tedy, kdo nezná jeho práce) může obstát. U tzv. neomarxistů patrně také. Ale základem Marxova pojetí dějin je pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu, tj. procesu, který a) navazuje na vývoj přírody (kde plně přebírá Darwinův přínos), a ve kterém b) se proces přetváření člověka i společnosti odvíjí od procesu přetváření přírody (to převzal a dále rozvinul od Hegelova slavného "Pána a raba", ze kterého vycházel i Fukuyama, následně pak Hegelovy koncepce samovývoje Absolutního ducha, kterému – tomu "samovývoji" – dal vědeckou interpretaci). Přilepit k tomu ještě našeho Freuda, to už je hodně chabá konstrukce, protože i obsahy našeho vědomí (představivost, emoce, prožitky) se historicky vytvářejí na základě procesu přetváření přírody člověkem. To, čeho si všímá Freud, je hodně dílčí téma. Dnes již zdaleka ne tak slavné, jako kdysi.

Zkrátka O. Krejčí se opírá o úplně jinou koncepci dějin, než je ta, která vyrostla z německé klasické filozofie, Hegelova a Marxova pojetí dějin. – Budiž, namítne někdo. K čemu je nám Marx? To je nepochybně legitimní námitka, pak se ale na něj nelze odvolávat. A ještě něco. Konstrukce, se kterou přichází O. Krejčí, je svým způsobem účelová, takže jeho "nepochopení" Marxe o sobě dá za chvíli vědět. Protože se podstatou přírodně historického přístupu k pojetí dějin nemohu zabývat podrobně (odvedl bych tím pozornost od toho hlavního), odvolám se jen na pojednání publikované k příležitosti 50. výročí vydání slavné práce týmu Radovana Richty "Civilizace na rozcestí", které jsem s kolegy uveřejnil v časopisu Politické ekonomie (Miroslav Jurásek, Václav Leinweber, Radim Valenčík: "Politicko-ekonomická reflexe současného stavu globální společnosti", Vol. 64 No. 2). ZDE je ke stažení plný text.

V pojednání porovnáváme koncepci vývoje globální civilizace v pojetí R. Richty, S. Huntingtona, původního a poučeného F. Fukuyamy. Myslím, že text je srozumitelný pro dostatečný okruh čtenářů a že si zde každý může udělat představu o tom, jak R. Richta, který vychází z přírodně historického pojetí vývoje společnosti, obstojí i v konkurenci s nejslavnějšími mysliteli současnosti.

1. Krejčí "rozředěním" Marxe v roztoku namíchaném s Darwinem a Freudem (v tom není původní, s tím už přišla Frankfurtská škola) sleduje určitý záměr. Chce opřít o klasiky svou tezi zlého člověka podléhajícího ve svých motivacích živočišnému boji o přežití, a to jak v návaznosti na boj v přírodě kolem člověka (proto Darwin), tak i v návaznosti na přírodu, která je uvnitř nás (proto Freud). Podívejte se, kolik prostoru ve svém článku tomu věnuje (cituji, odlišuji menším písmem a proloženě, to nejdůležitější podtrhávám):

"Klasické levicové programy v návaznosti na osvícenství předpokládají lidskou dobrotu a racionalitu, nebo možnost rychlé změny člověka.

Úspěch v politice, v níž se uvádějí do pohybu masy lidí – což je mimo jiné případ voleb – vyžaduje spojení programových hesel a kolektivní emoce. Obé ke svému vzniku potřebují romantický prvek s nadějí na brzkou změnu. Když bolševici převzali moc, zrušili v Petrohradu kriminální policii v domnění, že v novém režimu přece nebude zločinnost. Jen víra v to, že poslední bitva vzplála a po ní dojde k radikální změně, vedla k sebeobětování. Pravdou ale je, že kriminalita nezmizela, ke stvoření mravně dokonalejšího člověka nedošlo. Zrodil se ale jeden ze základních důvodů programové nejistoty na levici: stojí za to bojovat za dočasná drobná vítězství, která příští vláda stejně zruší a základní sociální nespravedlnost se nezmění? Dostavil se pocit bezmocnosti, z něhož se rodí apatie.

To není okrajový problém: manifestovaným či skrytým jádrem každé politické doktríny je svébytné pojetí člověka. Tady je programová chyba klasické radikální levice – neúplná definice člověka, která uvízla v podvědomí téměř všech autorů programů evropské levice. Marxismus na úrovni politických programů předpokládal, že člověk je výsledkem prostředí, a to především ekonomického postavení. Vývoj výrobních sil vede ke změně výrobních vztahů, což má za následek vznik kolektivisticky uvažujícího člověka. Je to jednoduché, jen je nutné odstranit pár překážek včetně těch nechápavých.

Dnes psychologové uvádějí, že 60 až 70 % lidské osobnosti je výsledkem dědičnosti, která se míchá s vlivem prostředí. Proto se nemohl objevit nový člověk. Na konci minulé éry evropského socialismu rituály nahradily politiku, romantismus se vytratil, místo solidarity na individuální úrovni nastoupila byrokracie. Oddanost ideálu vykazovala především menšina lidí, kterým je vlastní osobní skromnost, pohrdání honbou za majetkem, určitá forma askeze – což bylo jak v rozporu s původním ideálem, tak i chováním značné části kádrové nomenklatury. Systém sice stále měl sebeobranné nástroje, jako je policie či armáda, ale ztratil vůli k přeměně, která jediná mohla umožnit další rozvoj. Takto, prohrami v zemích byrokratického socialismu, byl vykopán hrob kdysi tak významných komunistických stran Itálie, Francie, Španělska...

I proto se tolik komsomolců po více než sedmdesáti letech budování socialismu v Sovětském svazu nadšeně zapojilo do privatizace a pro řadu lidí v postsocialistickém Československu zůstaly restituce podstatou lidských práv. Tyto lidi nepohání přesvědčení, že práce je matkou pokroku. Nevyznávají mravní kodex budovatele komunismu, ale ani Desatero. Žene je pocit vlastní nadřazenosti plus animus dominandi, hobbesovská touha po moci. A přesvědčení Adama Smithe, že vytoužený zisk se rodí ze sobeckého podnikání. Využívání ostatních lidí není pro ně vykořisťováním. Ovšem neustrnuli a dále se zdokonalují – organickou součástí jejich podnikání se stalo usilovné vyhledávání a dobývání dotací z veřejných zdrojů."

Asi se najde dost těch, kterým se i toto bude líbit. O. Krejčí přichází se starou obehranou písničkou, že hlavním omylem levice vycházející z Marxe je přílišný optimismus, který přehlíží to, že lidé jsou zlí a hloupí (geneticky predeterminovaní k tomu, aby takoví byli), takže jsou naprosto nevhodní a nepoužitelní pro vize apelující na roli vzdělanosti, racionality, ideálů apod. Proto, jak už jsem uvedl, je podle něj potřeba Marxe rozředit Darwinem a Freudem.

V návaznosti na to O. Krejčí volá po "nové definici socialismu" (cituji):

"Nová definice socialismu musí nalézt globální spojení mezi nastupující umělou inteligencí a novým vztahem člověka k přírodě. Musí být vizí sdílené budoucnosti založené na stále se měnící spravedlivé rovnováze svobody a rovnosti, na důstojné práci a míru – a na následném pocitu spokojenosti členů společnosti."

Pokud by se držel přírodně historického pojetí dějin, pokud by vycházel ze současné reality, mohl by dlouhodobou vizi odvodit od starého známého:

Jde o společnosti, v niž svobodný rozvoj každého je podmínkou rozvoje všech.

Jde o společnost, v niž se svobodný rozvoj každého stává nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu.

To platí rovněž či přesněji tím více to platí ve společnosti, kde technologický pokrok dospěl k průmyslu 4.0, digitalizaci, umělé inteligenci (pozor, neplést s tou přirozenou inteligencí, která na rozdíl od umělé má schopnost přesahu stávajícího poznání).

O tom, jak rychle se vypařuje paměť z toho, co se odehrálo v historicky nedávné době, svědčí následující pasáž z článku O. Krejčího:

"Deprese levice po porážce takzvaného reálného socialismu vedla k tomu, že odvrhla nejen zprofanované instituce, ale i sen několika generací humanistů. Chybí odvaha ukázat morální převahu socialistického ideálu nad realitou kapitalismu. Strach z velkých změn podvázal fantazii. Z revolucionářů se stali příštipkáři, kteří obhajují svá křesla v domě oligarchy řečmi o možnosti upravit rozpočet."

Vsadím se, že spousta těch, kteří si tento odstavec přečetli, řekne: No vždyť to tak bylo a je, co se ti na tom nelíbí?!

Asi někteří zapomněli, že poměrně krátce po "depresi levice po porážce takzvaného reálného socialismu"byla schopna obrozená a reformě zaměřená KSČM od roku 1990 do roku 1992 zvýšit svůj volební výsledek z 12 na 14 % a etablovat se ve společnosti. Rovněž tak vzestup ČSSD po nástupu Zemana byl nečekaně výrazný. Jirku Svobodu zastavil atentátník s kudlou, na kterého navázali Filipovi vnitrostraničtí pučisté, Miloše Zemana zastavil jen "bezbolestný" vnitrostranický puč. Pak už to šlo od deseti k pěti (nyní i pod pět).

Bez problémů není ani následující pasáž O. Krejčího:

"Úspěch v politice, v níž se uvádějí do pohybu masy lidí – což je mimo jiné případ voleb – vyžaduje spojení programových hesel a kolektivní emoce. Obé ke svému vzniku potřebují romantický prvek s nadějí na brzkou změnu."

Pokud by tento apel byl vyvážen alespoň dílčím náčrtem "nové definice socialismu", budiž. Ale ten v jeho článku chybí, za to apel na krátkodobost a emoce je zde (jak ještě uvidíme) vícekrát. To je problém. V obdobích ideového zmatku je třeba poukázat i na nebezpečí revoluční netrpělivosti a nutnost odvození "kolektivních emocí" od jasného dlouhodobého cíle.

1. Krejčí správně konstatuje fakt:

"Zrodil se ale jeden ze základních důvodů programové nejistoty na levici: stojí za to bojovat za dočasná drobná vítězství, která příští vláda stejně zruší a základní sociální nespravedlnost se nezmění? Dostavil se pocit bezmocnosti, z něhož se rodí apatie."

Ale tato "programová nejistota" se zrodila právě z toho, že chybí program vycházející z kvalitního ideového zázemí a dlouhodobé vize vývoje společnosti. Pokud by takový program byl, bylo by možné krok za krokem realizovat a dotahovat do konce reformy, které už nikdy nikdo nezvrátí a které otevřou cestu pro budoucí perspektivní vývoj, které posunou civilizační vývoj na vyšší úroveň. Pokud O. Krejčí napsal to, co napsal, znamená to, že si takové reformy nedovede představit. Proč? Protože je v zajetí starých paradigmat, proti kterým sám bojuje. To jsou ty paradoxy...

Poměrně dobře O. Krejčí formuluje témata, kterým se nejen česká levice vyhýbá, která jsou stále aktuálnější a s nimiž si současní reprezentanti a ideologové levice neví rady:

"Nejen současná česká, ale celá evropská levice se ztratila v civilizačním chaosu. Je zápecnická, nechápe globální procesy, jako je růst významu asijských velmocí, rozpínání nůžek mezi chudými a bohatými v celosvětovém měřítku, atomizaci pracovního procesu; je bezradná jak ve vztahu ke klimatickým změnám, tak i k autorskému právu. V západním sebeuspokojení středních vrstev, umravněných půjčkami a exekucemi, utopila pochopení pro nebezpečí, které v sobě skrývá nová revoluce ve vojenství a nenasytnost vojensko-průmyslového komplexu. Podílí se na liberálním paternalismu – "máme vás všechny rádi, ale vy musíte převzít naše hodnoty a naše vedení". To je možné říkat imigrantům, nikoliv velkým neevropským civilizacím, s nimiž je nutné naučit se žít na rovnoprávném základě."

Ale některá zásadní témata v jeho přehledu – a patrně ne náhodou – chybí, např.:

1. Čím je současná doba přelomová, jakou zásadní civilizační proměnou procházíme?
2. Jaké reformy prosazovat (a to zejména v oblasti, která by motivovala všechny zúčastněné subjekty k plnějšímu využívání možností spjatých s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka.
3. Co je zdrojem aktivit, které vyvolávají a stupňují konflikty po celém světě, které se promítají i do vyvolávání animozit mezi lidmi v naší zemi.

Rovněž následující pasáž z textu O. Krejčího je líbivá, ovšem jen při prvním ohledání:

"Objektivně vzato v Česku i ve větší části severu Evropské unie chybí klasická masová témata umožňující slibovat rychlá řešení. Levicovost je převážně zděděná, tedy málokdy založená na osobním prožitku.Z pasti této etapy nelze vyváznout bez studia. Aktiv levicových politických stran, nemluvě o jejich vůdčích osobnostech, je však povětšině složen z nečtenářů; žijí ze zastaralých poznatků. Na druhé straně příliš velká část levicových intelektuálů nehledá řešení nových problémů a živí se prodejem starých idejí.Programové principy však nelze hledat v zaprášených textech, jsou skryty v pochopení současnosti. To není jen otázka nových nástrojů propagandy, jako je internet či mediální agentury. Základem je porozumění změně terénu politické práce, tedy sociální situace a povahy elektorátu, kterému levice dnes slibuje i nabízí velmi málo."

To nejdůležitější jsem zvýraznil tučně – jsou tam dobré postřehy i velmi zavádějící formulace:

• Ad "chybí klasická masová témata umožňující slibovat rychlá řešení" – s těmi rychlými řešeními bych byl velmi opatrný. Zase ta ztráta revoluční trpělivosti v době tápání.
• Ad "Levicovost je převážně zděděná, tedy málokdy založená na osobním prožitku." – Velmi nepřesná. Levicovost je vždy spojená s podporou neprivilegovaných a je reakcí na pociťovanou diskriminaci. Prožitky tohoto typu zažívá velká většina společnosti (zejména mladí) i celé země či národy. V důsledku absence kvalitního teoretického levicového zázemí a neuvěřitelnému úpadku vzdělání zůstává tato masově pociťovaná levicovost ve velmi primitivních formách (například v podobě frustrace, se kterou lze snadno manipulovat, mj. i formou "slibů rychlých řešení". Slibování rychlých řešení tedy určitě není cestou kultivace primitivnosti.
• Ad "Z pasti této etapy nelze vyváznout bez studia." – Asi nejlepší myšlenka v příspěvku O. Krejčího. Učit se, učit se, učit je aktuálnější než kdy jindy.
• Ad "velká část levicových intelektuálů nehledá řešení nových problémů a živí se prodejem starých idejí" – také nosná myšlenka, ale obávám se, že i O. Krejčí je v zajetí starých idejí. Cesta k tomu, abychom se z nich vymanili (všichni, to vztahuji i na sebe) bude velmi složitá. Ale určitě to nové nemůže být založeno na "slibování rychlých řešení".
• Ad "Programové principy však nelze hledat v zaprášených textech, jsou skryty v pochopení současnosti."– S tím už mám problém. Se "zaprášenými texty" nevystačíme. Ale chyba už je v tom, že jsme některé texty nechali zapadnout prachem. Kdo chce hledat přelomová řešení, musí si velmi dobře osvojit dějiny lidského myšlení. Jinak nabízí jen nějakou přihlouplou "kulturní revoluci", ze které nic dobrého nevzejde.

Další Krejčího apel na okamžitá řešení:

"Vedle dlouhodobého programu vyprávějícím o zářné budoucnosti zde musí být bojovná hesla pro všední den. Levicová politika musí slibovat širokým vrstvám změnu již zítra, musí být něco víc než žebřík ke kariéře či poslaneckému platu několika vyvolených."

Tady v této formulaci o sobě vypověděl O. Krejčí více, než patrně chtěl. Všimněte se – do kontrastu staví pejorativně podbarvený (vyprávějícím o zářné budoucnosti) dlouhodobý program s přikrášlenými (bojovnými) hesly pro všední den, slibováním změny již zítra. A přitom (jen si dobře přečtěte celý jeho text!) v jeho článku nikde nenajdete nic, co by nějakým způsobem konkretizovalo Krejčího představu o dlouhodobém programu. To je hodně velká asymetrie či podivnost.

Ale to největší překvapení nás čeká na konci článku. Jak jsem měl pocit, že mě Krejčího text stále více připomíná kázání pátera Kalába ve Zvonokosech, ve kterém po dlouhou dobu není zřejmé, k čemu směřuje, a které končí výzvou k bourání záchodku, tak se mně tento pocit i potvrdil. Tak čtěte pozorně:

"Příští měsíce se ANO stane cílem soustředěného útoku ODS, Pirátů a dalších opozičníků, kteří potřebují oslabit konkurenci. Přidá se i většina mainstreamových médií. Zůstanou dvě české levicové strany obhájci vlády oligarchy, v jehož láskyplném objetí se staly lokaji? Budou bránit současnost, která tolika levicovým voličům nevyhovuje? Vůbec nejde o to, zda premiér umí řídit vládu, zvyšovat důchody a hlasovat o zdanění restitucí. Na podpoře jeho vlády levice ničí svůj obraz, přestává být symbolem změny. Její voliči utíkají za monotematickými uskupeními, která mluví radikálním jazykem tu o ekologii, jindy o migraci, případně o internetu – a zároveň napomáhají obhajobě těch nešvarů kapitalismu, které jsou za hranicemi jejich uzoučkého programu. – V prognózách lze pro zjednodušení odhlédnout od výsledků vyšetřování nejrůznějších premiérských kauz či od poklesu hospodářské dynamiky. I pak ale pohled na výzkumy volebních preferencí naznačuje, že se ANO v příštích volbách do Poslanecké sněmovny v nejlepším případě dostane na hranici 30 % získaných hlasů. To znamená přibližně 80 mandátů, což na jednobarevnou vládu nestačí. Zatím vše nasvědčuje tomu, že do voleb ztratí ANO svůj koaliční potenciál – po propadu KSČM a ČSSD se spojenectví s ním bude bát i SPD. Kde potom skončí zdánlivé úspěchy levice dosažené za současné vlády?"

Ať to čtu, jak to čtu, je to výzva k tomu, aby KSČM a ČSSD přestaly podporovat ANO. Zda je to rozumná výzva či nikoli, tak právě to mělo být podrobeno racionálnímu rozboru jako hlavní téma. A ne přifařeno jako účelový závěr. Tady ať mě Oskar Krejčí promine, ale to se mně zdá hodně a více než divné. To se má KSČM a ČSSD přidat k MILIÓNŮM CHVILEK PRO BAKALU, RITTIGA, PRO PRÁVO NEZÁVISLÉ NA ZÁKONECH, VEŘEJNOPRÁVNĺ MÉDIA NEZÁVISLÁ NA FAKTECH A DEMOKRACII NEZÁVISLOU NA VOLBÁCH?! To asi ne. Ale chybí mně zde alespoň náznak toho, jak se má KSČM a ČSSD oddělit od toho, co předvádějí ještě větší darebáci, než je Babiš. Pokud jsem sledoval události nedávných dnů, nejlépe se daří SPD. Ale to může být jen dočasné.

Odkaz:
Oskar Krejčí, Smrt české levice, ZDE

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele