Voliči si sice u uren změnu objednali, ale nic nenasvědčuje tomu, že ji také dostanou a že volby znamenaly restart české demokracie, jak o tom také půvabně hovořili jejich zastánci. Sestavit jakoukoliv stabilní vládu se jevilo už při prvním pohledu na výsledky skoro nadlidským úkolem a povolební vývoj u vítěze voleb tomu ještě nasadil korunu. Volby vyhrála ČSSD a dvakrát už selhala. Poprvé předvolebně tehdy, když pod fascinujícím vlivem nově zvoleného bývalého předsedy Zemana prezidentem nechala rozvinout dlouholetě tiše doutnající spor mezi rivaly Sobotkou a Haškem a dala voličům najevo, že pokud dají hlas této jediné relevantní seriosní opoziční síle proti pravicovým liberálním receptům řízení státu, dávají tím hlas straně rozhádané, která po volbách může být zcela jiná než před nimi. A podruhé strana selhala, když tento spor sebevražedně vybujel hned druhý den po volbách, aniž by vítěznému nevítěznému předsedovi Sobotkovi bylo umožněno udělat první vyjednávací chybu.

Z vítězné ČSSD se tak definitivně stává smutný věčný favorit každých voleb, po kterých své vítězství prostě prohospodaří. Přitom jakási varianta sice nemastné neslané, ale přece nějaké vlády se rýsuje, nečitelné hnutí ANO podnikatele Babiše, v tuto chvíli ale daleko čitelnější než ČSSD, a obrození lidovci mohli být potencionálními partnery. Sesazovat za této situace předsedu je něco, co asi nemá v české, ale ani ve světové politické, obdobu.

I kdyby ale nedočkaví sociálně demokratičtí Sobotkovi oponenti měli více taktické trpělivosti, nečeká Českou republika stabilita, která byla očekávána s vítězstvím levice. Proč takto selhala? Příčin je jistě několik. Nejednotné jádro bylo už zmíněno. Naděje byla kladena do nově se tvořící prezidentské SPOZ, sympaticky vystupující strany Zelených a snad třiadvaceti lety konečně obrozené KSČM.