Nebojte se, milí čtenáři, nebudu vás unavovat životopisem Mistra Jana, ani záplavou faktů a dat. Toho si v souvislosti s 600. výročím Husova upálení v Kostnici ještě „užijete“ ažaž.

Opakovaný vtip...

Mně jde o poněkud jiné jubileum, na které bezděčně upozornil prezident Zeman svým záměrem vyvěsit na Hradě husitskou vlajku. Jenže „opakovaný vtip není vtipem“. To už udělal před 90 lety jeho předchůdce v úřadu T. G. Masaryk a právě tohoto jubilea si chci všimnout.

Zmíněná Masarykova iniciativa posílila tehdejší antikatolické emoce v takové míře, že nuncius Svatého stolce Pietro Marmaggi demonstrativně opustil Prahu. Důsledkem byla složitá jednání československé vlády s Římem, která vyústila v dohodu známou jako Modus vivendi v roce1928.

Sv. stolec se tenkrát vyjádřil, že nemá námitky proti tomu, aby československý stát slavil husovské výročí jako ryze národní a světský svátek, nikoli náboženský. Pražská vláda toto přislíbila, jak dokumentuje mj. Edvard Beneš ve své knize rozhovorů s britským novinářem Comptonem Mackenziem.

Osobnost Jana Husa prostě už po staletí český národ rozděluje na ty, kteří v něm vidí morální vzor a hrdinu - a na ty, co zaujímají vůči němu kritický postoj - což byli vždycky na prvém místě katolíci.

Reformátor, či průkopník ideálů komunismu?

Navíc stoupenci Husovi sami nejsou jednotní: pro české evangelíky všech denominací je betlémský kazatel především postavou náboženskou, průkopníkem protestantské reformace, zatímco pro české národovecké liberály se jedná o jednoho z prvních hlasatelů ideálů Francouzské revoluce a pro komunisty je pak někým na způsob prvního bojovníka proti "vykořisťování", jak to nejlépe ilustruje známý Vávrův film z 50. let se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli.

Česká populace tedy vždycky byla a je v názoru na Husa rozdělená - a na tom nikdo nic nezmění i kdyby použil násilí. Každý normálně a logicky myslící člověk pochopí, že katolíci nemohou uctívat Husa jako světce, a to nejen proto, že se ve své nauce v některých bodech s katolickou věroukou rozcházel. Samozřejmě katolík odmítá a objektivně odsuzuje, že Hus byl za své názory upálen, podobně jako o rok později jeho spolupracovník Jeroným Pražský.

Církev neupalovala a upalovat nechtěla

Katolická církev ale upalování kacířů nevymyslela. Tohoto trestu používala nejprve pohanská římská moc v prvních staletích proti křesťanům. Když se křesťanství stalo státním náboženstvím a křesťanští císařové chtěli toto uplatňovat proti kacířům a jinověrcům, byli to právě církevní představitelé (sv. Ambrož, sv. Martin, sv. Jan Zlatoústý aj.), kdo vznesl proti tomu odpor a dosáhl toho, že trest smrti za hereze až do hlubokého středověku se nepoužíval - a pokud v ojedinělých případech k němu docházelo, tak vždycky vyvolal zápornou reakci Církve.

Ještě ve 12. století sv. Bernard a sv. Norbert kategoricky odmítali trest smrti pro heretiky. Ke změně došlo až ve 13. století pod dojmem terorismu bludařských sekt, zejména albigenských, o nichž III. Lateránský koncil r. 1179 konstatuje, že „po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší a nešetří ani ženy a děti“.

Bezuzdné vraždění nevinných lidí, jehož se albigenští dopouštěli, vyvolalo právě ze strany prostého obyvatelstva tlak, aby kacířství bylo stíháno přísněji než dosud. Římskoněmecký císař Fridrich II. proto ustanovil r. 1223 pro zatvrzelé kacíře trest smrti upálením - a jeho příkladu následovala potom celá Evropa.

Katolická církev to akceptovala s tím, že upálení je trestem světským, nikoli církevním, jenž spočívá pouze v exkomunikaci zatvrzelého kacíře. Toto opatření bylo legitimním aktem sebeobrany tehdejší společnosti proti rozvratnému působení a teroru heretických sekt. Jeho nedostatek tkvěl v tom, že nepřiměřený, krutý trest smrti na hranici za pouhé přesvědčení, byť sebezvrácenější, přece jenom z hlediska přirozeného lidského cítění vyvolává zápornou reakci.

Husovi odpůrci hořeli a umírali po tisících

Katolík tedy upálení Husa odmítá. Jenže u protistrany tady existuje - sine ira et studio (tedy řečeno bez zaujatosti, pozn. PP) - ještě větší „dluh“. Hus sám  upalování kacířů (jimi nazýval své myšlenkové odpůrce) v disputaci na Žebráku r. 1409 přímo požadoval, jak uvádí protestant a jeho ctitel František Palacký ve III. dílu svých Dějin národa českého (str. 117 ve vydání z r. 1939).

Jeho štvaní na kazatelně proti kněžím, kteří stáli na straně arcibiskupa Zbyňka, vyprovokovalo r. 1411 dav k tomu, že upálil několik duchovních, z nichž známe jedno jméno: dominikán Jan řečený Malík. To mu vytýká  Štěpán z Pálče, jak sděluje Jan Sedlák ve své husovské monografii.

Oběť kostnického koncilu je tedy sama vinna, alespoň nepřímo, tím, co nakonec postihlo ji: upálením jiných jen pro jejich přesvědčení. A co dělali husité, hlásící se k odboji Jana Husa proti Katolické církvi, i když byli ve svých teologických názorech mnohem radikálnější? Sám Palacký uvádí jejich oběti na katolické straně v řádech desítek tisíc, upálených v chrámech, ubitých palcáty, utopených, shozených z oken na kopí atd.  

Cesta ke smíru?

K celonárodnímu smíru v otázce Husově, o němž dnes svorně hovoří představitelé Katolické církve i evangelických denominací, vede tedy pouze jediná možná cesta: společné odsouzení trestu smrti za pouhé přesvědčení, a to nejen v případě Husově, ale v zájmu spravedlnosti i v případě obětí Husových aktivit a zejména potom obětí husitských band.

Pouze takové prohlášení ze strany reprezentantů českého křesťanství, s nímž zajisté budou souhlasit všichni lidé dobré vůle jakéhokoliv smýšlení, může být důstojným aktem národního a náboženského smíru v Husově kauze. Domnívám se, že toto by bylo aktuální právě dnes tváří v tvář krvavé lázni, kterou vyznavačům Kristovým připravily komunistické a islámské režimy současnosti.

Prvním krokem k tomuto smíření ovšem musí být vzájemný respekt k odlišnosti pohledu na Husa. Takový, který dojednal Sv. stolec ve 20. letech s československou vládou a jenž znamená, že Katolická církev nijak nebude tlačena k tomu, aby se zapojila do husovských oslav, když její názor není v souladu s politickokulturním paradigmatem. Jsou nyní skutečně katolíci k tomu tlačeni? Nikoliv, oni se tam bohužel „tlačí“ sami.

Estébáci brání pomýleného katolíka

Již od 90. let tady máme husovskou ekumenickou komisi, letos obnovenou poté, co se rozpadla v důsledku odhalení jejího faktického tvůrce dr. Františka Holečka jako exponenta komunistické StB. V rámci Katolické církve se stal letos hlavním „specialistou“ na dialog o Husovi profesor systematické teologie C. V. Pospíšil.

Již vyšla jeho kniha „Husovská dilemata“, za niž by se nemusel stydět žádný antikatolický agitátor. Navazuje na belgického benediktina a husovského badatele Paula de Vooghta ze 60. let, který se snažil dokazovat, že Hus se vlastně s naukou Církve v ničem nerozcházel, že jenom „ti zlí preláti v Kostnici“ ve spolupráci s jeho nepřáteli Pálčem a Causisem mu vytrhli věty v traktátech z kontextu a interpetovali je hereticky.

Z omylu ovšem Vooghta usvědčuje sám Husův stoupenec Jeroným Pražský v dopise Lackovi z Kravař 12.9.1415, kde píše, že věty odsouzené kostnickým koncilem „nalezl v Husových knihách plně a v témž smyslu“. Prof. Pospíšil toto ovšem ignoruje a zastává Vooghtovu tezi, že Hus byl katolicky pravověrný.

Obhajoba sadismu husitských vojsk

Ještě horší je však Pospíšilova manipulace s historickými fakty, která místy nabývá podoby přímé falzifikace. Na str. 93 např. píše ve snaze omluvit krutosti Žižkových vojsk: „...český katolík a jezuita Bohuslav Balbín dokázal jen stěží skrývat z jeho srdce spontánně tryskající radost, již v něm vyvolávala sláva vítězství Žižkových polních vojsk.“

Nevím, jestli pan profesor zná Balbínův spis „Bohemia docta“, tam by se dočetl o Husovi jako o „kacířském spisovateli jedovatém“ a Žižka je tam častován ještě horšími výrazy. Vrcholem Pospíšilovy nehoráznosti však je, když ospravedlňuje sadistické krutosti husitských vojsk poukazem na tehdejší dobu a dodává: „Stačí připomenout, že upalovat jinověrce nechával třeba svatý Karel Boromejský...“ (str. 98).

„Omyl“ o Sv. Karlovi Boromejském

Příznačné je, že toto své tvrzení narozdíl od řady jiných Pospíšil nepodepírá žádným odkazem na prameny. Dal jsem si práci a mohu s jistotou prohlásit, že jde o lež a pomluvu velkého katolického světce. Je pravdou, že sv. Karel při své misijní činnost v jižním Švýcarsku a severní Itálii vyháněl protestantské pastory, ale není znám jediný případ, že by někoho vydal jako kacíře světské moci k upálení.

Protestanté uvádějí pouze jedinou kauzu: kalvínského emisara Georga De Ghese, který byl uvězněn jako kacíř v Miláně, uprchl z vězení, byl ale chycen a r. 1559 upálen. Prý se o to zasadil sv. Karel jako milánský arcibiskup. Jenže ouha! Světec v té době teprve studoval a nebyl ještě ani vysvěcen na kněze, úřadu milánského arcibiskupa se ujal až r. 1565, nemohl mít proto na upálení Gheseho žádný podíl.

Soutěž v hanobení světců

Kdyby toto napsal liberál nebo komunista, tak od nich jsme na to jaksi „zvyklí". Ale když toto napíše katolický teolog formující budoucí duchovenstvo a katolickou laickou inteligenci, potom je to k pláči a vzteku, kam až současní modernisté uvnitř Katolické církve došli.

Jsou na stejné lodi s jejími odpůrci, jimž se plně přizpůsobují a jakoby s nimi soutěžili, kdo více a účinněji zhanobí největší katolické světce minulosti. To konstatuji se smutnou tváří už proto, poněvadž Pospíšil mne ve své knize cituje, jde o jeden můj článek o Husovi z 80. let v samizdatu. Neskrývám, že tehdy jsem o Husovi - a nejen o něm - smýšlel trochu jinak než dnes.              

Nechtěná filmová parodie

Jestliže si katolíci v otázce Husově počínají takto nedůstojně, potom ať se nediví, že se současná agnostická společnost podle toho dívá na ně. Dokladem je letošní "novinka" české kinematografie - třídílný film Jiřího Svobody podle scénáře Evy Kantůrkové „Jan Hus“. Jeho úroveň je spíše kabaretní než publicisticko-didaktická, jde o slátaninu primitivního charakteru.

Pomíjím historické nepravdy, např. tu, jak česká delegace na kostnickém sněmu nabádá Husa, aby odvolal, ačkoliv podle dobových pramenů právě opak je realitou.

Katolíci si říkají o zesměšnění...

Horší je, že režisér Jiří Svoboda se ani nenamáhal zjistit si, co učí Katolická církev o odpustcích, jinak by se totiž ve filmu neobjevil jejich prodavač nabízející „odpuštění všech minulých, přítomných i budoucích hříchů a vysvobození duší z pekla“.

Nejhorším paskvilem je ale bezpochyby scéna, jak nepravý papež Jan XXIII., občanským jménem Balthasar Cossa, leží zcela nahý ve vaně a tam uděluje audience, z oděvu má na sobě pouze biskupskou rukavici s prstenem, aby se návštěvníci ani tady nemohli "ulít" z povinnosti líbat mu jej.

Svobodův film vykazuje mj. snahu Církev zesměšnit, zkarikovat. Lze se ale divit, když si katolíci sami skrze osoby typu C. V. Pospíšila o to přímo říkají? Díky Bohu, že existují v naší zemi ještě jiní katolíci, tradiční a do důsledku věrní katolické nauce. Jedině takový postoj může přinést Církvi v očích slušných nekatolíků patřičný respekt a vážnost.      

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.