Započnu malou osobní vzpomínkou. V prvním ročníku gymnázia, jen shodou okolností to bylo v roce Charty a Anticharty, kteréžto dva fenomény k nám na maloměsto v srdci východních Čech poněkud nedolehly, měl jsem zajímavého učitele češtiny. Vypadal jako řezník, i ty pepito gatě nosil, také se mu tak přezdívalo: řezník. Mimochodem tento řezník, jak jsem později zjistil, byl na vsi, kde bydlel, ctěn coby umělec – „Pan učitel tak hezky kreslí“, neslo se návsí, když řezník stoupal nad kostel ke stráním, aby ponořil štětec do barev a zachytil nezachytitelnou chuť a vůni padajícího podzimu. Ta věta o panu učiteli se nesla s tichou úctou, snad dokonce i bázní – takový byl před těmi lety v malé obci respekt před vzdělancem.
Nu a tento řezník mi položil v prvém ročníku gymnázia záludnou větu: „Čím bys chtěl být, studente?“ Měl jsem po pravdě odpovědět: „Básníkem“, protože přesně tím jsem doopravdy býti chtěl. Avšak netroufal jsem si státi se třídě terčem posměchu. Tak jsem hekl: „Novinářem“. Řezník se zachmuřil, nevěděl jsem tehdy, že proto, že on ví, zatímco já ještě moc nevím, zač je toho v onom roce devatenáctistém sedmdesátém sedmém novinářský loket, a vyzval mne, abych jej po hodině navštívil.
Vstoupil jsem do kabinetu plného regálů s knihami v jednotné šedožluté papírové obálce s evidenčními čísly na anonymních hřbetech. Byly jich stovky, možná tisíce, jak se v tom krásném secesním domě za generace učitelů nastřádaly. Řezník po paměti sáhl na kterousi polici a vyjmul odtamtud útlou knížku. Strčil mi ji do ruky, abych se prý podíval, jak vypadá jazyk, jímž se chci po zbytek života živit. Byla to Terezka Planetová.
Řezník mne pak – patnáctiletého – vystavil ještě mohutnější kobercové palbě slov krásných, těžkých a opojných. Došlo na Noc s Hamletem, Jana houslistu, Jobovu noc, Lazara a píseň, a ovšem i na Máj, ale to až později, až jsem se vzpamatoval z Holanů, Horů, Hrubínů a Kainarů a byl tak o trochu lépe připraven na setkání s tím, bez něhož by žádní Holanové nebyli. A spolu s Máchou přišla Kytice Karla Jaromíra Erbena, Mohu mluvit o nadpozemském štěstí, že jsem ji četl bez předsudků a povinného odporu k povinné četbě. Četl jsem ji opojen tím proudem slov, těmi příběhy, tou chmurnou rozkoší. A někdy v tom čase jsem pochopil, že nemohu být básníkem, ale snad – někdy, když se budu opravdu snažit vstoupit drze mezi uživatele jazyka českého poučen, jak krásně jej lze užívati a jak snadno mrzačiti – možná pak tedy budu tím novinářem. Pravda, také snad za jiných časů, než byly v tom roce o dvou sedmičkách.
A protože Pánbůh občas plní přání vyslovená jen mlčky, nastaly jiné časy a já se stal tím novinářem. Snaže se přitom jazyk český nemrzačit a jeho krás využívat, co jen dovedu. A maje před očima řezníka, který patrně už není mezi živými, ale v mé paměti bude žít navždy jako ten, kdo mi zjevil asi nejdůležitější věc: Mohu být, kým chci, ale jen když to hodně chci a hodně pro to udělám. Při vědomí, že k některým božstvům je člověku dáno jen vzhlížet a s jinými smí i obcovat, ale v pokoře a s respektem. Jazyk český, jazyk Holanův, Máchův či Erbenův patří k těm druhým.
Skoro pětatřicet let po mém prvním setkání s K. J. Erbenem v řezníkově kabinetu jsem vedl řeč s médiologem Janem Jirákem. Ptal jsem se ho, zda není poněkud unavený z toho, jak mu noví a noví maturanti procházejí rukama, snažíce se býti v budoucnu novináři, ale o existenci nějakých Erbenů, natožpak Holanů či Kainarů namnoze nemají ani páru, snad kromě mlhavého vědomí, že o to kdysi zakopli v čítance. Ptal jsem se Jana Jiráka, zda se mu nezdá dnešní mediální svět poněkud odverbalizovaný, plný obrázků, které stěží mohou nahradit slovo v jeho schopnosti vyvolávat abstraktní práci mysli, v jeho umu informaci nejen sdělit, ale i skrýt, zahalit do metafory, nadsázky či zobecnění, což všechno obraz sám o sobě většinou nesvede. Zda mu tedy tento mediální svět nepřipadá jednodušší, ale také plytčí, než ten někdejší, jehož hlavním a podstatným řečištěm byl jazyk, slovo, řeč. A zda tím pádem budoucí novináři nevidí svět jednodušeji, a tím i povrchněji, zda jej nezbavují barev, odstínů a faset, které nejsou na první pohled vidět, ale které by tak dobře obsáhlo příhodné slovní vyjádření.
Jan Jirák mi řekl dvě věci, o nichž stojí za to přemýšlet. Předně že je přesvědčen, že náš čas už minul a věci, na něž jsme přísahali, jsou definitivně pryč. Žili jsme v představě, že některé věci prostě je třeba znát, mít načtené. Dnešní generace celou svou existencí dokazuje, že mnohé z těchto pro nás ikonických věcí znát nepotřebuje a nijak to kvalitu jejího života nesnižuje. Proč tedy kohokoli nutit k četbě Erbena? Neboť, a to je to druhé sdělení, tato generace má jiný typ zkušenosti a postoje k realitě, jinak ji vnímá a reflektuje, způsobem, který generace naše neumí, nezná a nedokáže ani zhodnotit, a tedy ani docenit. Může se stát a stává se, že dnešní generace řeší mnohé situace jinak, než bychom to činili my, neužívá našich zbraní, jak napsal Vančura: „neusazuje útočníka citátem“. To ovšem zdaleka nemusí znamenat, že řešení jejich je horší než řešení naše.
To může být pravda. Ale je jistě pravda, že dnešní mediální řeč, ať už s využitím slov, či pouze obrazů či zvuků, velice často vykazuje zjevné známky obsahové chatrnosti, která bývá obyčejně provázena chatrností formální. Novinář, který neumí vybrat z věcí podstatné jádro, obyčejně neumí své sdělení ani podat způsobem, který by byl přesvědčivý. Plavím-li se po hladinách jevů, nevidím do hloubky a nevím o prostoru, který se klene pode mnou. Z popisu jedné vlnky neuplácám obraz nekonečně bohatého světa, který se rozprostírá mezi hladinou a dnem. Nic o něm totiž nevím. A nevím o něm nic mimo jiné i proto, že mne užívání jazyka nenaučilo vnímat skutečnost pestře a mnohoznačně, neboť ani můj jazyk není dostatečně pestrý a mnohoznačný.
Proto si na otázku, zda je důležité míti v sobě Erbena, odpovídám vždycky kladně.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Máte rádi seriál Jak jsem potkal knihy?
autor: Petr Žantovský
