Je dobré si to připomínat. Jde o naše peníze a měli bychom vědět, jak se s nimi nakládá. Na druhé straně jde na poměry a potřeby politických stran stále o drobné. Vždyť jen na volební kampaně padnou výrazně vyšší sumy.

A to takové, že strany vymýšlejí první poslední, aby nemusely dát nahlédnout do svého skutečného financování. U parlamentních voleb v roce 2010 oficiální částky hovoří u ODS o 542 milionech korun, suma deklarovaná sociálními demokraty je 270 milionů korun, čemuž jistě nevěří ani oni sami.

Politická strana je zkrátka Otesánek, jehož není snadné živit. Kromě státních příspěvků jsou proto významným oficiálním zdrojem financováním stran dary. Nabízí se ale i značný prostor pro korupci, černé financování, či různá "uloupnutí" z veřejných zakázek.

Proto je namístě být ostražitý ve chvíli, kdy si politici sami na sebe nyní vymýšlejí úřad, který by měl na financování politických stran dohlížet. Notabene, když přípravu takového úřadu zaštiťuje strana Věci veřejné, která raději vyvolá vládní krizi, než aby musela vysvětlovat, kdo že jsou její záhadní sponzoři, kteří i straně s nulovou budoucností nacházející se v permanentní křeči, neváhají ze svého věnovat desítky milionů korun.

Každopádně je to tak: pokud tahle vláda přežije, mohlo by se stát, že možná už příští rok vznikne nový úřad - pro veřejný dohled nad hospodařením stran a hnutí.

První reakce se nabízí – další byrokraté, další trafika pro vysloužilé politiky, další bezzubá instituce. 

Varuje před tím ostatně i respektovaná organizace Transparency International, podle níž „lze předpokládat vysokou tendenci politických stran k tomu, jmenovat za předsedu úřadu politického „veterána“, který bude mít „porozumění“ pro potřeby politických stran.“

Na druhé straně jsou investice, které by se mohly vyplatit. I když důvěra v českou státní správu není velká, můžeme aspoň doufat, že se to třeba jednou povede. Vždyť podobná instituce existuje v řadě zemí světa. Mimo jiné ve Spojených státech, v Británii, v Rakousku a Německu, úřadem s poměrně silnými pravomocemi disponuje například i Lotyšsko.

Fungují transparentně a užitečně, dokonale využívají možností internetu, vše, co se týče příjmů a výdajů stran, dary, či výdaje na kampaň, detailně monitorují a dávají veřejnosti on-line k nahlédnutí. Kromě toho disponují i pravomocemi strany pokutovat, dávat je k soudu, v extrémním případě dokonce vyloučit z voleb. Je se tedy kde učit. Pokud je k tomu upřímná vůle.

Příkladem mohou být i české nevládní organizace, které na vlastní pěst spouštějí veleužitečné projekty typu rozklikávací rozpočet státu i obcí, či portál „kam jdou naše daně“. Za málo peněz pořídí hodně muziky. A stát má nekonečně větší možnosti.

Jistě, vznik nového úřadu sám o sobě nic nevyřeší. Vždy záleží na konkrétních lidech, jejich odhodlanosti, nezávislosti, možnostech, pravomocech. V Česku však evidentně chybí arbitr, který by nezávisle a autoritativně posuzoval i střet zájmů, hlídal svobodný přístup k informacím, reguloval lobbing. A měl v rukou - na rozdíl například od ombudsmana – i nějaké sankce.

Potřebujeme na to nový úřad? Pravděpodobně ano, protože stávající v tomto směru nefungují, případně pro to ani nemají legislativní rámec.

Celý problém s novým hlídacím úřadem je tak vlastně jediný – jak zajistit a zaručit jeho nezávislost, když hlavu úřadu i jeho rozpočet budou nutně schvalovat politici? Pohled na nejrůznější mediální rady, šéfa antimonopolního úřadu, či Nejvyššího kontrolního úřadu ukazují, že nezávislost není zrovna meta, kterou by politici chtěli docílit.

Nejbližší možnost, jak otestovat dobrou vůli politiků je proto volba nového šéfa NKÚ. Ta může hodně napovědět, jaký osud čeká zatím ani nepočatý Úřad pro veřejný dohled nad hospodařením stran a hnutí. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.