V rukou drží obrovské finanční prostředky, které jsou schopni investovat do gigantického projektu sociálního inženýrství a přeměny celé Evropy, Evropu bez hodnotového zakotvení, což v historii západní společnosti nemá obdoby.

Naprogramování života občanovi v zeleném gulagu

V dnešní západoevropské společnosti máme unikátní spojení levicových liberálních socialistů (dnes si říkají neoliberálové) s neomarxisty. Obě skupiny se neskutečným způsobem prolínají a doplňují a v klíčových otázkách se shodují.

Zatímco neoliberálové chtějí naprogramovat život občanovi již od narození a ve svobodě rozhodování vidí jen nepříjemnosti a nástrahy, neomarxisté neskrývají svou touhu totální změny společenského systému, touhu vybudovat pro občany „zelený gulag“, ve kterém budou spokojeně vrkat holoubci, kde bude zrušen automobilismus, veškerý průmysl, což je hnací motor dnešní moderní společnosti a občané budou do práce i v plískanicích spokojeně chodit pěšky nebo jezdit na kole (nejlépe do nesmyslné neziskovky požírající 90% svých příjmů plynoucích ze státního rozpočtu na „nutné režijní náklady“). Co nás bude živit? Přece dotované obnovitelné zdroje energie. Možná povolí MHD, ale jen pokud bude palivem zdroj z obnovitelných zdrojů.

Ráj již na zemi

Obrovské úsilí, se kterým se pokoušeli komunisté vybudovat „socialistický ráj na zemi a již dnes“, a to celá desetiletí za cenu zmařených miliónů životů, , o to s větší vervou, chytrostí a manipulací se dnes znovu pokouší liberální socialisté a neomarxisté, tentokráte v sametovém hávu. Místo věznic s bitím a týráním nastupují „měkčí“ nátlaky v podobě ztráty dosavadního zaměstnání, veřejného zostouzení, „onálepkováním“ extrémistou či jiným negativním označením, nemožností sehnání alternativního zaměstnání, atd.

Mimochodem praví liberálové z 19.století , kteří prosazovali volný obchod a svobodu jednotlivce se musí dnes obracet v hrobě, ale převrácení původního významu je pro neoliberály a neomarxisty typické. Obě skupiny neuvěřitelným způsobem překrucují a mění vnímání takových hodnot, jako jsou lidská práva, tolerance, solidarita. Tyto hodnoty jsou samozřejmě ve společnosti nesmírně důležité (resp. jejich dodržování), ale výše zmíněné skupiny je překrucují, dávají jim nový obsah a dokonce prostřednictvím tohoto nového obsahu společnost svazují a činí nesmírně zranitelnou vůči agresivním neadaptibilním kulturám.

A co je vůbec nejhorší, novodobé elity si lidská práva, toleranci nebo solidaritu v těchto překroucených významech přivlastňují pro sebe!

V další části budu pro tyto skupiny používejme zkrácený termín neomarxisté.

Agresivní multikulturalistická ideologie novodobých neomarxistických elit (vzešlých právě z těchto dvou skupin) dnes prosakující do všech oblastí našeho života stojí na 3 základních pilířích:

RELATIVISMUS

Neomarxisté vědí, že pokud chtějí rozbořit základy jakékoliv společnosti, musí buď vymazat historii, což v dnešní době nelze, anebo změnit její interpretaci.

Podíváme-li se na hodnocení dějinných událostí z pohledu „moderních“ (tj. těch správně kritických historiků), setkáváme se s odmítáním některých historických událostí nebo snižováním jejich významu. Křesťanské kořeny naší evropské kultury jsou relativizovány, úspěch v obraně svobody (tehdy spíše křesťanské víry) vůči cizím nájezdníkům (ať již muslimským nebo mongolským) jsou podrobeny nejtvrdší kritice. Za základní objektivní zdroj jsou často udáváni autoři protistrany (samotných nájezdníků), kteří psali jen to, co jim určil jejich vládce/despota. Jedná se o podobný moment, jako kdybychom hodnotili sovětské gulagy, kde zahynuli milióny nevinných lidí „objektivním hodnocením“ komunistických historiků nebo bitvu o Velkou Británii z pohledu nacistických historiků.

Neomarxisté nehodnotí historické události v kontextu dobových reálií a časového zařazení, ale na dějinné události pohlížejí perimetrem 21.století.

Klasickým příkladem může být španělská rekonquista, tj. osvobození Španělska od muslimské invaze, křižácké výpravy, dualismus ve středověku, objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, bitva u Lepanta i pozdější postupné osvobozování jihovýchodní Evropy od muslimské nadvlády.

Obrovský problém s relativistickým nazíráním na svět přichází v období ohrožení, v nastavení bojové morálky, poněvadž obrana základních hodnot je pojímána jako něco nadbytečného a zbytečného. Proč bojovat za něco, když je vše v podstatě relativní?

Neomarxističtí historici tak glorifikují pacifismus, který bohužel v konfrontaci s totalitními systémy ve výsledku stál velké množství zbytečných životů. Obrana hodnot v jejich způsobu myšlení nemá smysl.

Pokud relativizuji historii, dokonce i boj proti nadvládě, zaniká důvod, proč se bránit, proč mám nasazovat vlastní život.

POKŘIVENÁ TOLERANCE

Na toleranci vůči jiným náboženstvím či společenským minoritám není nic špatného, tolerance je nezbytná k tomu, aby ve společnosti nedocházelo ke zbytečným sporům, osočování, které by mohlo přerůst do násilných střetů.

ALE

Tolerance vůči jiným náboženstvím nebo minoritám neznamená jejich zrovnoprávněníresp. zařazení do již existujícího hodnotového žebříčku ve společnosti. Tolerance znamená respekt k názorům druhých, ale nikoliv ztotožnění se s tímto názorem nebo dokonce automatický souhlas, jak požadují dnešní neomarxisté.

Dnešní pokřivená tolerance zašla až tak daleko, že mít vlastní názor, víru vycházející z tradičních křesťanských tradic a důraz na rodinu, je dnes považováno za netolerantní.

Klasická rodina je vůbec trnem v oku dnešních neomarxistů. Klasickou rodinu se snaží prezentovat jako něco zkostnatělého, nemoderního, snaha nahradit ji resp. zrovnoprávnit s homosexuálními svazky.

Západní společnost vymírá, mít děti je dnes považováno ve společnosti za břemeno, takže namísto masivní podpory rodiny, jejím zatraktivněním (včetně finančního) vidíme podporu homosexuálních sňatků, podporu genderových organizací a jejich témat, ve kterých je glorifikována žena kariéristka namísto ženy matky.

Tato gender protirodinná politika jde v některých severských zemích tak daleko, že rodina nemůže dostat plnou výši rodičovských příspěvků, pokud muž nenastoupí na několikatýdenní mateřskou dovolenou.

A co víc, dnešním neomarxistům nestačí zrovnoprávnění, ale požadují neustálé zvýhodňovánní minoritních skupin, jednou pro sexuální menšiny, jindy zase pro zatím ještě minoritní náboženskou skupinu.

Neomarxisté si tak založili nové vlastní náboženství, které můžeme nazvat náboženstvím bezbřehé tolerance, kdy nemám žádné zásady, žádná pravidla, tím jediným pravidlem, kterým se řídím, je tolerance a to úplně ke všemu i k tomu, co může společnost v příštích desetiletích zničit.

Jaké katastrofální důsledky má toto nové náboženství „jinakosti“ , můžeme dnes vidět v celé řadě západoevropských zemí. Namísto upřednostnění vlastní křesťanské kultury jsou dnes v Německu , Francii a dalších zemích štědře dotovány nejrůznější islámské organizace a spolky, nejrůznější tučné dotace dostává LGBT komunita prostřednictvím neziskových organizací a dokonce se objevují „odborníci“ na menšiny volající po toleranci pedofílie (bohužel i u nás).

REGULACE

Dá se říci, že regulace jsou svatým grálem dnešních neomarxistických elit, pokud má něco fungovat, pak jen přes regulace, zákazy a omezení. Nejrůznější dotace, příspěvky, vše co pokřivuje svobodné tržní prostředí, neomarxisté s chutí a vervou používají. Sem patří také další kategorie přerozdělování, pracovitým brát a nemakačenkům rozdávat. Kam tato politika vede, vidíme dnes na příkladu některých jihoevropských států nebo rozhodnutích bruselské administrativy.

HODNOCENÍ MIGRAČNÍ KRIZE

Pokud budeme migrační krizi hodnotit podle výše uvedených faktů, je třeba konstatovat, že migrační krize (stále probíhající) je důsledkem relativizace a pokřivené tolerance. Zde leží pravá příčina NEŘEŠENÍ migrační krize.

Relativizace, pokřivená tolerance a regulace se dají přirovnat k jedům způsobujícím sebedestrukci společnosti působícím na většinovou společnost nenápadným, ale o to dlouhodobějším účinkem. Pokud dnešní hlavně kontinentální západoevropská společnost nepřijme změny v hodnotovém směřování společnosti ve způsobu myšlení i legislativě, budou jejich kultury v dlouhodobém horizontu nahrazeny islámskými kulturami s jejich agresivnějším pojetím života, což se již v minulosti s původně křesťanskými kulturami na severoafrickém kontinentu také stalo.

Neomarxismus a bruselská EU

Zajímavý je také rozbor, zda neomarxismus vychází hlavně z Bruselu. Primárně vychází z vedoucích elit dnešních západoevropských států a Brusel je důsledkem jejich neblahého působení. Samozřejmě, že se neomarxistům daří a bude dařit v každé byrokratické instituci a dnešní Brusel a jeho exekutiva nejsou vyjímkou. Není od pravdy tvrzení, že dnešní neomarxisté se s chutí jim vlastní zahnízdili v Bruselu a v posledních 20 letech si ho přetvořili k obrazu svému. V prvopočátcích EHS měla jinou podobu a také jiné směřování než je tomu dnes.

Závěrem lze konstatovat,že neomarxisté se svých utopických vizí nevzdají ani dnes v bruselských strukturách , a ani zítra v rámci nově vzniklých celoevropských struktur podporující spolupráci mezi evropskými národy.

Proto je třeba se této agresivní ideologii bránit, svoboda není něco automatického, svobodu je třeba bránit a v extrémních případech za ní i bojovat!

To již ukázali naši předci, jinak bychom tu dnes nebyli.