Pan Mikoláš Minář, hlavní tvář pokrokového hnutí Miliónu chvilek oznámil zprávu o ukončení svého angažmá v tomto spolku a založení nové politické strany. Pro některé horlivé stoupence Miliónu chvilek může být zpráva velkým překvapením, nicméně pro ty, kteří si již v době založení tohoto spolku poskládali strohá fakta spolu s některými výroky jeho lídrů, bylo jasné, že Milión chvilek bude sloužit jen pro zviditelnění a následný výtah k politické moci.

Marketingový projekt s příchutí „Sorosových plodů“

Od počátku se pan Minář, nedostudovaný teolog humanitních studií,  profiloval jako bezelstný bojovník za svobodu proti „Babišově diktatuře“. Krásné fráze, emotivní výstupy, vyznávání těch správných pokrokových hodnot jako je  aktivní podpora sňatků homosexuálů, gender, zelená ideologie, to vše už bylo jasné z facebookového profilu pana Mináře a dalších dvou lídrů, také studentů humanistických fakult. Už před dvěma lety jsem psal, že Babiš není dobrou volbou, ale že počínání pana Mináře a jeho kumpánů připomíná spíše praktiky některých činovníků Sorosových neziskovek v západní Evropě a zámoří. Alarmující byl jejich nulový respekt k parlamentní demokracii a výsledkům voleb.

Podpora pokrokových médií, obalamucení opozice a finanční zdroje

Klíčový pro rozjezd této militantní partičky byla podpora celé řady mainstreamových médií včetně veřejnoprávních. Jakmile se jejich názory začaly prezentovat jako objektivní a nezávislé, měli již z poloviny vyhráno. Jen na „spontánní demonstraci“ na Václavském náměstí v prosinci minulého roku jsem napočítal tři přenosové vozy ČT. Pak již jen stačilo držet „protibabišovský prapor pravdy a lásky“ a obalamutit obyčejné lidi i opoziční strany.

Je až s podivem, kolik demokratických stran skočilo Minářovi a jeho partičce na špek a dělaly mu stafáž. Přesvědčit nespokojené voliče s Babišovým stylem vládnutí byla už jen hračka v důsledku absence autentické opozice.

Pan Minář měl pak dostatek času budovat si obraz autentického „nezávislého“ aktivisty, který sice nikdy v životě nepracoval (jak typické pro aktivisty) a nejspíš ani pracovat nebude, aby mohl založit svou politickou partaj. Prý s panem Čižinským, zarputilým neomarxistou  zvládajícím mnoho funkcí, pro kterého jsou prioritou na postě starosty Prahy 7 zákazy automobilové dopravy a hon na řidiče.

A tím se dostáváme k dalšímu tématu, kterým je financování tohoto hnutí, hlavně v jeho počátku. Aparatura, ozvučení, obrazovky, pódium, inzeráty v médiích, to všechno stojí obrovské finanční částky, které by byli schopni  ukočírovat tři studenti humanistických fakult? Nemluvě o reklamě a PR v médiích. Jejich neustálé zaklínání transparentností působí v této souvislosti hodně komickým dojmem. Ale pohádky o vítězství dobra nad zlem  máme přece všichni rádi,  i když v tomto případě mluvme spíše o vítězství marketingu nad realitou. 

Srovnání Mikuláš Minář a Václav Klasus mladší

Zajímavé srovnání nabízí rozdílná politická kultura pana Mináře a Václava Klause mladšího, zakladatele nového hnutí (Trikolóra). Zatímco Václav Klaus mladší od založení svého hnutí v minulém roce férově oznámil, že jde do politického boje a představil jasný program, pan Minář své politické ambice stále schovával řečmi o budování nepolitické platformy bez nutnosti skládat účty druhým s uměle vytvořeným obrazem „obětavého bojovníka“.

Nejpodstatnější rozdíl mezi  panem Minářem a Václavem Klausem juniorem je v čitelnosti, zatímco Klaus junior hraje s otevřenými kartami, pan Minář od počátku  zakrýval své politické ambice, což není nic jiného než obyčejné pokrytectví.

Proto je mi stokrát sympatičtější jednání Václava Klause juniora, který jde do kolbiště s jasným programem, se kterým sice nemusí všichni souhlasit, ale nehraje si na „nepolitickou politiku“, která neexistuje. Navíc je v nepolitické politice problémem absence odpovědnosti za rozhodnutí.

Každopádně si počkejme na další vývoj, pan Minář bude muset konečně odkrýt karty, co prosazuje a čí zájmy brání, obyčejní voliči to nejspíš nebudou.

 Robert Troška, autor knihy Mračna nad Evropou