Na katedrálu bohatí lidé a instituce přispívají miliony a ti, co tolik peněz nemají, se zlobí – proč nepřispívají raději na pralesy, válkou stižené regiony, na něco dle nich podstatnějšího. Jedné ženě zakázali kojit v bance, tak se jiné ženy rozhodly na protest kojit všude.

Kamarádka má kousek lesa na Vysočině. Prý jí bylo do pláče – stromy napadené, zlomené, sucho, že to pod nohama šustilo, žádná vláha. Přemýšlejí co s tím. A do paliv se stále bude přimíchávat řepka. Zdál se mi sen, že jsem si hrál se třemi malými káňaty. Při toulání po beskydských kopcích jsem našel okousaný srnčí parůžek.

Kolem onoho bobřího potoka bylo v posledních letech zbudováno několik vodních ploch. Neznám jejich účel, ale přijde mi to hezké. Také kolem něj udělali cyklostezku. Po ní jsem se vydal a zjistil jsem, že mi přední brzda brzdí stále. Tak jsem často zastavoval a bedlivěji se díval, jet rychle zkrátka nešlo. Lehl jsem si k rybníčku a pozoroval žáby. Byla jich tam spousta. Nedaleko poodlétla volavka. Těší se na ně a já ji rušil v hodování.

Pak jsem v rákosí potkal majku. Ne tu paštiku, naštěstí. Ale brouka. Fialového. Docela dost vzácného a i jedovatého. Vlastně tam byly dvě. Dvě majky. No a pak na jiném místě, které trochu vypadalo jak prales v Amazonii, jsem objevil okousané stromy od bobrů a ty ezoteří šutry. A když jsem to už chtěl otočit tak i česnek od medvěda. Udělal jsem z něj pesto a je výborné.

Občas mě přepadá úzkost. Je to hodně nepříjemné. Cítím ji v břiše a ochromuje mysl. My chceme, aby nám bylo příjemně. Chceme cítit blízkost a zároveň chceme svůj prostor. Každá volba zavírá vesmíry jiných možností. Když jsem vařil u známých v jejich ekocentru, přidával jsem účastníkům do jídla kopřivy a pampelišky a oni byli rádi. Byli to ochránci přírody, tak asi proto. Rád bych, abychom si přidávali do života více kopřiv a pampelišek. To je celé.

Tento text věnuji Evě.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.