Ve skutečnosti nemá krize ani jedno optimální obecně platné řešení. V každé zemi má krize různé podoby a vyžaduje různá, specifická řešení. Obecně samozřejmě platí, že se po dlouhých letech poměrně bezstarostného zadlužování musí šetřit a hledat úsporná opatření všude tam, kde je to možné.

Jenže, a to opakuji často, je šetření a šetření. Šetřit se dá na státních zakázkách, což se nedaří všude tam, kde jsou politikové příliš propojeni s určitými podnikatelskými kruhy a více či méně jim nadbíhají, protože od nich dostávají finanční podíly. Odposlechy pana Janouška to potvrzují. Tajné služby mohou přitom odposlouchávat, jak chtějí, ale bez výsledku, protože státní zástupci jsou nebo spíše byli ve službách politiků, a ti zase, třeba na nejvyšší vládní úrovni, informace strčí do stolu a tváří se, že je ani nedostali. To byl případ Topolánkovy vlády. 

Šetřit se dále dá na sociálních výdajích a tvrdit, že lidé si hlavně musí pomoci sami, že musí převzít větší odpovědnost za svůj život atd. Obecně řečeno, jakmile toto bude jakákoli vláda často opakovat a podnikat i v tomto směru odpovídající opatření, dříve či později padne. Omylem každé takové vlády totiž je, že se domnívá, že větší odpovědnost za svůj život mohou převzít také lidé bez práce, chronicky nemocní nebo jen dlouhodobě unavení, s nepříliš vysokým vzděláním a hlavně v době krize bez životní orientace a motivace. Že větší odpovědnost za svůj život mohou převzít rodiny s malými dětmi, důchodci atd. Nikdo přesně neví, jak velkou část společnosti tito lidé tvoří, ale každá vláda by měla mít za povinnost si to zjistit. Pokud vychází pouze z nějakých ideologických pouček o úkolech a povinnostech státu, pak je normální, že padne.

Další zásadou je, že když už šetřit, tak musí šetřit úplně všichni, vládou počínaje a každým občanem konče. Vláda, která má plná ústa šetření a přitom se prokáže, že platí předražené zakázky, plánuje a provádí investice, které nejsou nezbytně nutné, a má další a další vládní výdaje, které postrádají účelnost, nemůže dlouho přežít. Vláda, která není schopná efektivně vybírat daně, je vládou, která nemá schopnost vládnout. Navíc přitom zdiskredituje politickou pravici na dlouhou dobu, protože lidé získají dojem, že taková hloupá a sociálně bezcitná politika je samou podstatou pravice. A obrátí se k levici, ačkoli ta sama nemá žádné lepší recepty na zvládnutí krize, pouze bude sociálně citlivější. Což samozřejmě přinese větší výdaje a do budoucna nové problémy.

Musím se přiznat, že tato diskreditace pravice mně vadí a začínám si myslet, že lidé jako ministři Drábek nebo Kalousek jsou natolik v zajetí jisté v zásadě bezhodnotové ideologie tržních vztahů ve společnosti, že na mě víc a víc působí jako psychopati, nebo dokonce jako Koukolíčkovi deprivanti. Jejich nadcházející výměnu za vládu socialistů vnímám proto jako spravedlivý trest. 

Od nové socialistické vlády přitom neočekávám nic zásadně nového, pouze zastavení některých vyloženě špatných reforem, které společnost mohly ještě více poškodit než je. A jestliže nějaký politik hájí svůj odpor vůči předčasným volbám tím, že chce zabránit vládě levice, pak by se mu mělo říci, že na to měl dost času, od prvního dne svého nástupu do vládní funkce. Váha levice totiž automaticky roste s chybami pravice. Chaos ve vládě a její neschopnost zajistit normální chod veřejné správy, například v sociální oblasti, se okamžitě odrazí například v tom, že v preferencích je KSČM před ODS. Předpokládám, že ČSSD nebudou lidé volit kvůli projevům předsedy Sobotky, které mají často charakter výuky v pomocné škole, ale kvůli tomu, že tato strana reprezentuje nejstabilnější politickou sílu v zemi, která může politicky jednat a věci měnit.

Podobně asi uvažovali lidé na Slovensku, když dali takovou silnou většinu socialistické vládě Roberta Fica. Znamená to, že v Evropě nastává levicová vlna, že postupně v dalších a dalších zemích přejde vláda do rukou socialistických stran? 

Na tuto otázku nám dají odpověď pravděpodobně nadcházející prezidentské volby ve Francii. Lze dokonce říci, že tyto volby mají pro celou Evropu jakýsi osudový charakter. Případné vítězství socialistického kandidáta Hollanda by bylo obrovským povzbuzením pro všechny socialisty v Evropě, především však v Německu. Němečtí socialisté se nemohou vzpamatovat z úspěšné vlády kancléřky Merkelové, z toho, že za její vlády, jak jsem o tom psal minule ve svém komentáři, vznikly obrovské přebytky na důchodovém a zdravotním účtu a ekonomika stále roste. Případné vítězství Hollanda by pravděpodobně oslabilo fungující francouzsko-německý tandem, a tím oslabilo jádro Evropské unie. Především z toho hlediska, že Francie by nebyla natolik připravena zachraňovat všechny země eurozóny jako Německo. Jednoduše z toho důvodu, že na to nemá tolik prostředků. Z vnitropolitického hlediska by to pak přineslo minimálně inspiraci pro ostatní evropské socialisty v tom smyslu, že šetřit se zase až tak nemusí a hlavně je potřeba více zdanit ty nejbohatší. 

Hollande přitom ale není psychopat jako naše pravice, která se vyžívá na důchodcích, a lze předpokládat, že jeho nová sociální politika bude mít silnější racionální rysy. Jeho možné vítězství lze také přičíst na vrub velkolepé a nákladné zahraniční politice prezidenta Sarkozyho v dobách krize. Trochu to připomíná skandál španělského krále, který jel v těchto pro Španěly tíživých dnech do Afriky lovit slony a ještě si přitom zlomil krček.

Na druhou stranu bychom neměli brát nadcházející socialistické proměny v Evropě, u nás nebo ve Francii, až tak tragicky. Jsou důsledkem chyb pravice a jejího ideologického přesvědčení, že jen ona zná ty správné recepty na krizi. Správné recepty nezná, stejně jako levice. Jedinou správnou cestou se zatím zdá cesta německá, to znamená důsledné sledování určitých směrů vládní politiky. Zaprvé udržovat zaměstnanost, včetně starších lidí, a schopnost velkých i malých podniků exportovat, protože jedině tak stát získá dostatek příjmů pro své činnosti. 

Za druhé důsledně trestat podvody a korupci a bránit se tomu, aby se z nich nestaly celospolečenské choroby. Německá vláda má při tom oporu v převažující mentalitě německého obyvatelstva, pro nějž na rozdíl od české mentality není okrádání státu samozřejmostí. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.