Nebo si vymezuje témata budoucího kolbiště a zkouší si označit ty, kdo mu zůstanou věrní, na které se bude moci spolehnout, a ty, kdo mu budou dělat problémy. Mezi ty z ČSSD budou nepochybně patřit předseda Sobotka nebo místopředseda Dienstbier, kteří nehodlají velkou a úspěšnou ČSSD obětovat mýtu o sjednocení levice. Ta se ostatně v českých zemích nikdy dobrovolně nesjednotila a nesjednotí, protože nemá nic programového, co by jí sjednocovalo. Usiluje o vládní moc, ale o po ní touží ČSSD stejně jako Zemanovci či Paroubkovci a další.

Marie Benešová, místopředsedkyně ČSSD, řekla v televizi, že ČSSD vždy hlavně rozdělovala volba prezidenta, ale nyní je prý tento problém vyřešen a může nastat nějaké sjednocení. Jenže je tu další problém, ČSSD nominovala do prezidentských voleb svého kandidáta, Jiřího Dientsbiera, a mnozí doufali, že by se mohl stát kandidátem celé levice. Dienstbier neuspěl, mimo jiné proto, že ho, jako vždy předtím, nevolila ani celá ČSSD, včetně paní Benešové. Dienstbier se ostatně k sjednocování levice vyjádřil nejostřeji, když nazval Zemanovce pouhou lobystickou skupinou. Poté, co Zemanovu vizi sjednocení levice – rozumí se pod taktovkou nového prezidenta - odmítnul i předseda KSČM, se zdá, že je věc vyřízena. Možná, že Miloš Zeman nehrál nikdy pokr, protože předčasné vytahování karet k pravidlům této hry nepatří.

Někteří pozorovatelé se domnívali, že rychle za sebou vytahované politické nápady, jako například že prezident může bez dalšího odvolat premiéra, že je třeba co nejrychleji udělat nové volby, jsou jakýmsi průzkumem bojem a budoucí prezident útočí, aby si vytvořil co nejlepší výchozí pozici. Zpočátku to tak vypadalo, jenže jsme patrně všichni zapomněli na jeden důležitý aspekt.