Domníváme se například, že jsme a vždy jsme byli malým, bezvýznamným národem, který byl ve srovnání se svými sousedy spíše na nižší úrovni. To je ale verze vítězů. Uveďme si zde některá fakta, která do tohoto obrazu příliš nezapadají.

Československé legie jako jediné dokázaly úspěšně vzdorovat přesile bolševických armád a na několik let udržet pod kontrolou značnou část ruského území. Turci, kteří po půl tisíciletí smrtelně ohrožovali Evropu, byli zastaveni za významného přispění našeho národa, který po více jak 200 let nesl hlavní tíhu boje proti tureckému nebezpečí. V době husitských válek jsme dokázali zvítězit nad armádami celé Evropy a navzdory tehdy všemocné katolické církvi jsme se stali první protestantskou zemí. Za vlády císaře Karla IV. a některých Přemyslovců patřilo české království mezi nejvýznamnější evropské státy a vícekrát se na našem území rozhodovalo o osudech Evropy. A ještě dříve, kam už národní povědomí téměř nedosahuje, za dob Velké Moravy a Sámovy říše jsme byli místní velmocí, která dokázala opakovaně rozdrtit největší vojenskou sílu tehdejší Evropy – armády Franků. Děsivá porážka, kterou Frankové utrpěli u Wogatisburgu a po které se půl století neodvážili vstoupit na slovanské území, nemohla být dílem nějakého malého, teprve před nedávnem se zde usídlivšího kmene. Tvrzení, že naši předkové osídlili toto území až v pátém století našeho letopočtu, v době stěhování národů, je verzí germánských dějepisců a je to pravda jen zčásti. V pátém století do střední Evropy dorazily bojovné kmeny Čechů a Polanů, které později sehrály významnou roli při zadržování germánského náporu. První, mnohem početnější vlna slovanského osídlení však proběhla už před rokem 1000 př. n. l. Tento přátelský, mírumilovný lid vykácel pralesy, vysušil močály a proměnil je v úrodná pole a pastviny pro svá početná stáda. V průběhu staletí postavil množství osad, hradišť. Vždy s otevřenou náručí přijímal příchozí a vždy tvořil na našem území většinu (i v době příchodu Keltů a Germánů). Jeho sídla se rozkládala na území od Alp až k Černému moři, od Baltu až po Jadran. Dokladem toho, jak velká byla oblast osídlená našimi předky a dorozumívající se staroslověnštinou je i fakt, že křesťanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přišli z oblasti dnešního Řecka, se bez potíží dorozuměli s místním obyvatelstvem.

Původním náboženstvím tohoto národa byl bráhmanismus, z jehož bohů a bohyň časem povstal slovanský panteon v čele s Perunem. Naši předkové měli ve velké úctě stromy (lípy), studánky a prameny, věřili v existenci přírodních bytostí (víl, rusalek, skřítků atd.) s nimi spjatých. Prajazykem, kterým se dorozumívali před odchodem ze své dávné vlasti, ležící někde na území dnešního Iránu, byl sanskrt. Sanskrtská věta „Kavajó dhané lubjanti“, tj. Pěvci milují dary, vcelku jasně ukazuje na příbuznost se staroslověnštinou.

Tento národ se po dlouhou dobu řídil příkazy svých náboženských textů, z nichž jeden z hlavních byl Ahinsa (nenásilí, neubližování). V důsledku toho se stával častým cílem agrese výbojných národů.

Římany byl nazýván „Ethné megalá“ (převeliký národ). Existují o tom četné záznamy v římských letopisech a kronikách a byl oním národem, který zastavil římskou expanzi za Dunaj. Po dlouhou dobu nebyl centrálně řízen a vojensky organizován a jsa napaden, bránil se udatně, ale nevojensky. Teprve po pádu Říma, pod narůstajícím tlakem Franků (slovo Frank vzniklo od staroslověnského wranken, tj. vrahové) vytvořil centrálně řízené státní útvary (Sámova říše a Velká Morava). Jejich vyspělost dokumentují i dochované zápisky arabských kupců z 9. stol., kteří přestože procestovali celý tehdy známý svět včetně byzantských velkoměst, stanuli v úžasu před sídlem krále Svatopluka a nazvali ho „Doposud nikdy nevídaným hradem“.