ČSSD prohrává jedno kolo za druhým a nyní jde jen o to, udržet se osobně v hráčském týmu za každou cenu a jakýkoli kompromis, tedy i obětovat občany, sociální stát, území, zdroje atd. Tímto ztrácí nejen „tvář“, ale i voliče a zřejmě to hlavním aktérům ani nevadí. Je to zoufalství, ubohost, slabost a neschopnost. V politice je velmi dobře poznat, kdo je z životní praxe a kdo nepřekročil kobku poslanecké sněmovny. Mezi politickou teorií a praxí je velký rozdíl i v běžném životě a politika je jeho součástí. Těžko se může někdo správně rozhodovat, když neprošel pracovním procesem a realitou všedních dní a nepoznal, jak to chodí „dole“ a mezi lidmi. V PS se bojuje ústy a papírem od stolu, řečnického pultíku nebo v klubu stejných lidí, odtržených od reality všedních dní, přičemž to, co vyplodí, často ani na své vlastní kůži nepoznají.

Skutečným vítězem je Babiš, který je ze svého vítězství evidentně zaskočen a potřebuje jen čas, kdy se rozkouká, rozjede se na plný plyn a „možná premiéra“ nechá daleko za sebou – to je ta životní praxe mimo PS a bez únavných politických frází, které již občany nudí - tím také vyhrál. Podobným způsobem vyhrál a dostal se do senátu i parlamentu Okamura. Zkrátka, chovají se jinak, než odkojenci či stárnoucí a stagnující dinosauři v PS. Sobotka prohrál svými politickými frázemi, které občan opakovaně slýchával již 24 let, kdy výsledkem českých politiků je republika v marazmu, vysoká nezaměstnanost, rozkradený stát a chudnoucí občané. Ustupoval postupně již před volbami ze svých slibů, důležitých pro většinu občanů i jejich stát a nyní se schovává za koaliční kompromisy, ani přesně nevyjádřené v koaliční smlouvě.

Sobotka není tvrdým a samostatným vyjednávačem, ale co je naprosto nepochopitelné, že chce sestavit vládu s KDU-ČSL. Občané od navržení možnosti přibrat do koalice KDU-ČSL vědí, že spolupráce je riziková a vláda by byla nestabilní. Ještě není vláda sestavena, ale KDU-ČSL už vydírá , což je předzvěstí, jak bude koalice s KDU-ČSL vypadat a jak bude vláda s ní stabilní. Buď chce nová vláda společně a řádně spravovat stát a napravovat chyby vlád minulých, pak by bylo jedno, která ministerstva KDU-ČSL obsadí, ale v případě, že vydírá tím, že pokud neobsadí ministerstvo zemědělství, ani do koalice nepůjde, tak se evidentně jedná o zájmy pro určitou skupinu a lze si domyslet, že má co dělat s církevními restitucemi. Pakliže toto Sobotka nevěděl nebo nepředvídal, své schopnosti sestavit vládu a být premiérem, poněkud přecenil. Je zde však i jiná varianta, že je zde zájem vyšachovat KDU-ČSL z vládní koalice k radosti nemalé většiny občanů. Vyšachováním KDU-ČSL z vládní koalice, by si Sobotka zachránil reputaci, vyhověl občanům a pravděpodobně se také vyvázal i z dohod, které byly učiněny ještě před volbami a bylo by odpovědí na to, proč se konal „vnitrostranický puč“ na Sobotku, který mohl s KDU-ČSL a některým křídlem v ČSSD souviset. Odchodem KDU-ČSL z koalice by se zároveň otevřela lepší spolupráce s KSČM a Úsvitem, čímž by si Sobotka rozvázal ruce i k většímu prosazení předvolebních priorit a zachránil straně volební hlasy i do dalších voleb. Nicméně, k těmto peripetiím vůbec nemuselo dojít, vláda již mohla být sestavena a schválena a mohlo se začít pracovat na plný plyn.

ČSSD se dlouhodobě jeví, že jí chybí odvaha a dravost, ale také zásadovost v prosazování priorit a pak tvoří kompromisy „při zdi“, ale může jít i o strategickou taktiku – uvidíme. Je však evidentní, že u strany došlo „k vyhoření“, stejně, jako u ODS. „Vyhořelci“ však nejsou žádnými silnými tahouny a často melou z posledního a nechávají také rozhodování na jiných a za sebe, formou koaličních a zbytečných kompromisů. ČSSD ztratila i motivaci, která pohání kupředu a nedovolí zakrnět ani „vyhořet“. Čerstvé politiky a nové tahouny mezi sebe nepustí a některých se zbavila, protože by přišli staří mazáci o dobře placená křesla a trafiky, ale i o různé dobře zaběhnuté a fungující obchodně-politické vazby. Je to sice lidské, ale pro občany tragické. V politice nemají neschopní lidé bez motivace a odvahy co dělat. Řídit a rozhodovat o závažných věcech jen z titulu, že je někdo zrovna zakrnělým politikem, který má právo rozhodovat, se nám již dlouho nevyplácí.

Čím větší politická neschopnost, tím více se oddalují důležitá a radikální rozhodnutí a iniciativu přebírají ti schopnější či všehoschopní. Politika není osamělý ostrov v oceánu, kde si političtí ztroskotanci udělali domorodou osadu v domnění, že budou řídit stovky mil vzdálená města na pevnině. Kolik vládců a králů přišlo o svá království tím, že „nebyli doma“ nebo pro svoji neschopnost. „Nebýt doma“ znamená i nebýt „v obraze“. Samozřejmě, že této slabosti náležitě využijí různí šplhavci a šmejdi, kteří nejsou nijak ohroženi neschopnými politiky bez osobní odpovědnosti a nakonec převezmou iniciativu za ně. Politika je živá a plná změn, kterým se musí politici přizpůsobit stejně, jako čemukoli v životě, ale s daleko větší odpovědností, kterou u nás politici zásadně odmítají. Politik bez osobní odpovědnosti nemá také v politice co pohledávat, protože mu nic nebrání, aby si dělal co chce a ničil, co se mu zamane a co si usmyslí nebo sloužil převážně cizím zájmům.

ČSSD hodně zklamala, zvláště své skalní voliče. Voliči dokážou i leccos odpustit a pochopit, jen ne zradu kvůli osobním profitům nebo paktování se se stranou, která souhlasí s rozkradením státu a majetku církevními restitucemi, stranou, která vždy způsobila jakékoli vládě jen osudové potíže, tedy v konečném důsledku občanům. Občané neodpouští, kdy se zjevně jedná o obsazení politických křesel na úkor jejich života a budoucnosti státu. Za 24 let jsou bohatě poučeni a také patřičně naštváni.

Na každém vládním dvorku se odjakživa intrikovalo a bojovalo o osobní moc, která znamená především zisky. Dobrá vláda byla vždy taková, která zajistila zisky pro lidi a na lidi myslela především. Špatná vláda myslela jen na osobní zisky a osobní moc, což se jí dříve nebo později vymstilo, protože si sice hrstka bohatých nahrabala, ale zchudla celá zem i občané. Hodovat přes mrtvoly nejde donekonečna.

Každý pád špatné vlády předznamenával i úpadek všeobecné morálky, která začala u vládnoucích mocných, kteří si nevážili ničeho a nikoho. Nemilosrdné okrádání, pohrdání slabšími a lidským životem, krvavé hry, sexuální perverzita a kulturní povrchnost s rozvázanými mravy, byly předzvěstí konce i velkých říší. Dnes tyto porce moderně konzumujeme přes média, ale obsah je stejný.

Publikováno se souhlasem vydavatele.