Proč se divíme neúspěchům studentů v různých srovnávacích testech a vždy trochu s obavou čekáme na statistické výsledky maturitních zkoušek? Vždyť výsledky jakýchkoli testů by měly být předpokládatelné. Co hůř, je obtížné na různá pracovní místa vybrat správného pracovníka díky tomu, že deklarovaná kvalifikace neodpovídá skutečným dovednostem a to často v těch nejzákladnějších parametrech. Je hezké, že máme  spokojené dítě se samými jedničkami na vysvědčení , ale žák s deklarovanými výsledky, které vůbec neodpovídají jeho schopnostem se stává problémem do budoucna. Školní známky a to i často na závěrečných vzdělávacích dokumentech nemají vypovídací hodnotu. Kde je problém?

Jednou z chyb bylo zavedení financování na žáka s tím, že značný počet škol dosud neodpovídá počtu žáků. Nízká poptávka po „školních lavicích“ se tak střetává s neúměrně vysokou nabídkou. Naivní představa některých politiků, že většina rodičů bude vyhledávat kvalitu velmi brzy vzala za své a zvítězila nabídka minima problémů pro žáky i jejich rodiče. Paradoxně se tak začal uplatňovat poměr „známka/práce“, kdy za co nejmenší odpracovanou přípravu studentů na výuku měla následovat co nejlepší známka. Proč ne, v situaci, kdy přijímací zkoušky na většinu středních škol neexistují a nebo pro malý počet žáků nemohou plnit svoji funkci, je tento požadavek rodičovské veřejnosti logický. Školy byly nuceny na vzniklou situaci reagovat a v podstatě se podbízet. Funkce státu, jako garanta kvality vzdělávání tak selhala.

Navíc, nedostatečným financováním a nízkými učitelskými platy byla ztracena celá jedna věková skupina učitelů a tak starší generace  nemohla dostatečně předat své zkušenosti  těm nastupujícím. Vzniklo vakuum, které velmi napomohlo pohledu na klasifikaci žáků jako na něco nezávazného, volného s výhradně motivačním charakterem.  Vždyť vyučující, který se  snažil zachovat trochu přísněji, nebo řekněme odpovědněji, dostával rány ze všech stran. Byl samozřejmě nucen pracovat navíc při přípravě dalších zkoušek pro slabě prospívající žáky, byl často osočován z neschopnosti učit, musel být schopen kdykoli svoje názory hájit před školním psychologem, vedením školy a samozřejmě rodiči a nebo školní inspekcí. Celkově byl a nebo dokonce často ještě je na škole nepohodlný a je mu vysvětlováno, jak vše dělat  „lépe“.  Pokud takový učitel ve školství vydržel, možná vyslyšel rady těch „úspěšnějších“ o tom, proč se na to nevykašle a také nerozdá ty jedničky a nebo aspoň „slušnější“ známky, bude mít klid a všichni budou spokojeni. Takové rady ovšem dostane v soukromí školních chodeb někde mezi čtyřma očima od bezproblémových kolegů. Míru s jakou je tento odstavec minulostí a jak moc vypovídá o současné situaci ve školství lze odhalit  například z mizerných výsledků státní maturity z matematiky při její nenáročnosti s porovnáním klasifikace od vyučujících.  Bylo by ovšem nespravedlivé hledat chybu  na straně učitelů, ti jsou do takového chování přímo vehnáni.