Již od roku 1989 si ve školství klademe stále stejné otázky, které bohužel zůstávají koncepčně nevyřešeny a neustále se vrací zpět jako bumerang. Není potom divu, že celý rezort upadá, přešlapuje na místě a nebo se při každém dalším volebním období točí v kruhu.

Samozřejmě, vyřešit kariérní řád učitelů, financování škol, stanovit optimální strukturu oborů a k nim navázané financování s případnou podporou nebylo jednoduché. Ovšem řízení resortu selhalo v základních otázkách, když nedokáže účinně podporovat funkce školy v podobě výchovy, vzdělávání, ale také např. selektivní úloze při rozdělování žáků do jednotlivých typů škol. Jinými slovy, státní zakázka vzdělávacímu systému je natolik nejasná v podobě „kompetencí“ a celý systém v podobě struktury škol natolik neřízený, že  nemůže dávat optimální výsledky.  Navíc, neustále se měnící směr od polytechnického vzdělávání ( se samozřejmou úlohou matematiky) , přes co nejdelší obecné vzdělávání, humanitní vzdělávání a znovu s deklarovanou podporou polytechnického vzdělávání s množstvím všech možných „přílepků“ v podobě mediálních výchov a dalších, které už nemají v rozvrhu žáků ani místo, dále vnášejí více a více chaosu. Nakonec  se lze domnívat, že podporováno je úplně všechno a nebo vlastně nic.

Často se stává, že dříve, než najdeme odpověď na otázku „Co vlastně chceme ?“ zjistíme, že dobou již byla otázka zodpovězena. Jako například, když mnoho odborníků mluvilo o nutnosti naučit žáky informace pouze vyhledávat a nepředkládat tak ve škole informace jako takové. Dnes je jasně vidět, že tento typ myšlení selhává, žijeme v hyperinformační době a to bohužel často informací zavádějících, ne-li klamných. Žák tak musí dostat ve škole určité nutné penzum pro orientaci v daném oboru, ale také schopnost z těchto informací vytvářet logické vazby. Jak jinak takové vazby konstruovat než na podkladě matematiky.

Tak, jak je velmi citlivě nasloucháno různým neziskovým a studentským organizacím, přibližujeme se k utilitárnímu pojetí školství v podobě odpovědí na jedinou otázku „ K čemu mi to bude ?“ Nejen, že při výchově žáků školního věku nelze i z osobního pohledu žáka na takovou otázku odpovědět, nikdo nezná jeho budoucí profesi. Otázka se ve světle nutnosti matematické gramotnosti, logického výběru informací, složitějšího usuzování z velkého množství dat v rychleji se měnícím světě vede k nezastupitelnosti matematiky. Přesněji řečeno, rozvoji dovedností, které matematika učí. Zde lze spatřit, že nejen vzhledem k utilitárnímu  přístupu, ale k všeobecnému rozvoji žáka jsou matematické schopnosti nezbytností. ANO, matematika je svým založením jiná, klade na myšlení studenta jiné nároky a nutí překonávat jiné překážky, ale právě tento fakt je důvodem, proč trvat na maturitní zkoušce z matematiky co nejdříve.

Dalším kamenem úrazu se stalo hledání „ideálního stavu“ , tedy věty typu : „Maturitu z matematiky zavedeme až……“ , často s komickým dovětkem, až ji budeme umět učit. Problém ale leží někde jinde. Matematika svojí logickou výstavbou klade zvýšené nároky na studenta a „vyspělost“ jeho myšlení. V této chvíli nefunguje systém výběru studentů do středních škol, přesněji řečeno, volba učilišť je stále nepopulární. Stejně nefunguje struktura středních škol nabízejících maturitu. Jejich počet je vysoký a dochází k boji o žáka. Maturitní zkoušku z matematiky by tak museli vykonávat studenti, kteří na ni svými schopnostmi nedosahují. Tento problém neleží ve způsobu výuky, ale v odvaze vedení rezortu udělat nutné změny, které ovšem bude nutno vysvětlit voličům.  Snadno se tak může stát, že na povinnou maturitní zkoušku z matematiky budeme čekat ještě řadu let i když budeme vnitřně přesvědčeni, že její zavedení bylo nutností již před pár lety.

Ing. Stanislav Šimandl, (www.sista.cz)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.