Z osvobozeného východního Aleppa, kde mělo syrské a ruské letectvo dlouhodobě masakrovat čtvrt milionu civilistů, vyšlo celkem 88 tisíc lidí, přičemž podle Mezinárodního výboru Červeného kříže z nich 35 tisíc – 13 tisíc ozbrojenců a jejich rodinní příslušníci – zamířilo na severozápad Sýrie, do provincie Idlíb, která je baštou Al Kajdy. Ostatní vstoupili do syrského Aleppa, odkud se ale první stovky rodin už mezitím vracejí do svých domovů v Aleppu východním.

Právě tam ženijní týmy pokračují v odminovávání jednotlivých ulic a domů, přičemž nálože umístěné džihádem už zabily desítky syrských vojáků. Přitom byly objeveny i masové hroby a v nich ostatky mučených příslušníků syrské armády i civilistů, které Al Kajda, Ahrár al Šám a další „umírněné“ teroristické skupiny popravily zřejmě krátce před svou evakuací. Syrská armáda ve východním Aleppu našla i několik skladišť zbraní a munice, vesměs pocházejících z Bulharska, které za saúdské peníze do východního Aleppa dopravila nejpravděpodobněji CIA. Mimochodem, dostupné analýzy naznačují, že z východní Evropy, Česku republiku nevyjímaje, putovaly k džihádu do Sýrie zbraně v celkové hodnotě půldruhé miliardy dolarů.

Pouhých deset kilometrů severně od Aleppa turecká armáda zkouší ovládnout Al Báb, město strategicky důležité z hlediska války a symbolicky významné z hlediska Erdoganových snů o obnově osmanské říše. Zřejmě existuje nepsaná dohoda, podle níž Turci osvobodí Al Báb a zamíří odtud na „hlavní město“ Daeše v Sýrii, Rakká, přičemž výměnou za to přestanou podporovat Al Kajdu a přidružené teroristické skupiny v Idlíbu hned u svých hranic, čímž se ovšem de facto zřeknou i svých letitých plánů na přeměnu severu Sýrie „v nárazníkovou zónu“, v níž by si mohli – navzdory sílící nespokojenosti původních obyvatel -- „pást“ své džihádisty.

Nicméně, Turecku ofenzíva proti Al Bábu (vedená v rámci rozsáhlé operace Štít Eufratu) nevychází podle představ – v dosavadních bojích většina bojovníků Svobodné syrské armády (FSA), která tvořila hlavní údernou sílu syrského postupu, dezertovala a namísto bojů proti Daeši se přesunula do Idlíbu. Během několika týdnů bojů o Al Báb turecká armáda i podle syrských opozičních zdrojů „masakruje“ civilisty po desítkách, přičemž sama přišla o bezmála stovku vojáků, což je víc padlých než těch ruských za celý uplynulý rok, a navíc turecká armáda přišla i o několik kusů těžké techniky, včetně moderních německých tanků Leopard, jimž se staly osudné protitankové rakety Tow, které džihádu k bojům proti syrské vládě dodala CIA. Mimochodem, CIA aktuálně „pociťuje určitou zodpovědnost za hrůzné krveprolití“ v Sýrii…

Turecká armáda k Al Bábu musela vyslat posily (asi pět set příslušníků speciálních jednotek a baterie dělostřelectva). Turecké letectvo nad Sýrii nesmí, a tak vzdušnou podporu tureckým útokům proti Daeši zajistilo ruské letectvo, což lze považovat nejen za velké ruské gesto dobré vůle, ale ukazuje to i na míru spolupráce, na niž je Moskva v Sýrii ochotná jít.

Ruské a syrské bombardéry přitom v posledních dnech zahájily rozsáhlé nálety na baštu Al Kajdy a dalších teroristických skupin v provincii Idlíb, kam Damašek delší dobu sváží všechny džihádisty, kteří kapitulovali, a která se v chápání některých médií stává „druhým Aleppem“. Předpoklad, že se chaotický Idlíb opravdu stane dalším cílem ofenzívy proti teroristům, podporuje i skutečnost, že by tím Damašek upevnil svou kontrolu nad západní, „funkční“ Sýrií, zatímco Turecko mezitím zpevňuje obranu své hranice, aby se očekávané boje nepřelily na jeho území…

Otazníků je spousta

Tak nějak zhruba vypadá situace ve chvíli, kdy Rusko s Tureckem oznámily rozsáhlé příměří pro celou Sýrii, které by mělo započít o čtvrteční půlnoci. Předcházely mu předvánoční konzultace ministrů zahraničí Ruska, Turecka a Íránu v Moskvě, kde se Ankara zavázala zprostředkovat kontakty mezi Damaškem a exilovými opozičními skupinami a připravit tak půdu pro mírové rozhovory, které by měly začít někdy v půli ledna v kazašské Astaně. Později turecká strana upřesnila, že se příměří nebude vztahovat na teroristické skupiny typu stále rozhádanější Al Kajdy, Daeše a dalších, mimo dohodu ale zůstanou i oblasti ovládané kurdskou YPG. Čili, bojových oblastí po celé Sýrii zůstává poměrně dost.

Celá dohoda o příměří je stále zahalena mrakem nejasností. Turecko kupříkladu dál trvá na tom, že podmínkou míru v Sýrii je okamžité sesazení Bašára Asada. Damašek pro změnu trvá na tom, že do příměří nemohou být zahrnuti džihádisté působící v okolí Damašku, zejména například ti, kteří před pár dny otrávili vodu pro celé syrské hlavní město mazutem a za tento válečný zločin budou podle všeho i „náležitě ztrestáni“. Lze předpokládat, že Turecko bude chtít mít do budoucna v Sýrii nějaký zaručený vliv, přičemž lze současně předpokládat, že Damašek – s Teheránem po boku -- s ničím takovým nebude souhlasit. Důležitý je i fakt, že s dohodou oficiálně vyjádřila souhlas syrská armáda, nicméně to je entita velmi těžko uchopitelná – tvoří ji hned několik na sobě fakticky nezávislých sil, které „jen“ podléhají společnému velení, ale ve skutečnosti se formálně tváří nezávisle, a vedle nich působí bezpočet lokálních a jiných oddílů, které sice bojují po boku armády, ale také je nelze považovat za její součást. A jak se zachovají šíitské oddíly z Íránu nebo Iráku, potažmo z Libanonu?

Jinými slovy, nejasností je příliš na to, aby se nejnovější dohoda o příměří dala považovat za cosi průlomového, na straně druhé je ale veledůležitým fakt, že se o řešení syrského konfliktu snaží Rusko s Tureckem, Íránem a Sýrií, tedy se státy, jichž se problém bytostně dotýká, a na rozdíl od Spojených států nebo Evropské unie (a jimi ovládané OSN) proto nemohou „zbytečně kličkovat“, neboť jim nic jiného než jednání na konec beztak nezbude. Obzvlášť to platí pro Turecko, které po atentátu na ruského velvyslance musí znovu urychleně prostudovat svou vlastní stabilitu a bezpečnost, s čím se nutně pojí i otázka další podpory džihádu v Sýrii. Damašek se svými spojenci je po osvobození Aleppa ve vojensky výhodném postavení a může si dovolit na Turky – klidně i vojensky -- tlačit, stejně jako může ofenzívou proti Idlíbu přimět ke kapitulaci další džihádistické skupiny.

Skutečně přelomovou se tak nová dohoda stává především tím, že jsou USA a Evropa odstaveny na vedlejší kolej, což je pro západní politiku na Blízkém východě po dlouhých dekádách hegemonie naprostou novinkou, nebo blamáží, chcete-li. Lze samozřejmě předpokládat, že se přinejmenším Washington pod palbou domácí mediální kritiky pokusí ještě přihodit do složitě se rozbíhajícího soukolí nějaký písek (v podobě dodávek zbraní), ale pravděpodobnost, že nastupující Trumpova administrativa ponechá iniciativu v Sýrii lokálním silám plus Rusku je vcelku vysoká. Čili, nějaká naděje na pokrok by tu přece jen byla… 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.