Zpočátku to vypadalo dost zamotaně. Turecko oznámilo, že „údajný“ syrský nálet zabil tři jeho vojáky, Sýrie vzápětí nálet popřela a New York Times sice použil jednoznačný titulek, ale fakticky coby možného pachatele přidal ještě Daeš. Ve skutečnosti bude přitom všechno pravda, protože se do jedné informace slily dva útoky, jeden proti tureckým oddílům podnikl Daeš 23. listopadu u Al Bábu severně od Aleppa, a při druhém, o den později, zaútočilo syrské letectvo, které vlastně popřelo jen to, že by útočilo onoho 23.listopadu…

Ve výsledku jsou tu tedy tři zabití turečtí vojáci (a deset zraněných) a turecká armáda v rámci své ofenzívy do Sýrie okamžitě slíbila „odvetná opatření“. Nicméně, nejprve Recep Erdogan zatelefonoval Vladimiru Putinovi, aby si mu na Syřany postěžoval a současně si ujasnil své mantinely. V Kremlu posléze vydali suché konstatování o detailním rozhovoru, který se týkal vzájemné „politické, obchodní a ekonomické spolupráce“, což v překladu nejspíš značí, že Moskva Ankaře připomněla, co všechno je ve hře v době, kdy se ekonomická situace Turecka drasticky zhoršuje a prezidenta kvůli tomu začínají kritizovat i dosud „souhlasící“ oligarchové.

Je navíc příznačné, že syrský nálet na turecký konvoj přišel v den prvního výročí tureckého útoku na ruskou stíhačku. Moskva v této souvislosti vyjádřila „naději“, že si z Turecko z této „tragédie“ vzalo „nezbytná ponaučení“, a Putin podle následných informací Erdoganovi – při druhém jeho telefonátu o den později -- s vojáky zabitými v Sýrii jen „vyjádřil soustrast“. Jinými slovy, syrský nálet na tureckou armádu hluboko na syrském území z 24. listopadu byl svého druhu „klepnutím přes prsty“, který měl Recepu Erdoganovi ukázat jeho meze. V podobném duchu se ostatně vyjádřil i Írán, který Turecku připomněl shodu obou zemí na uchování územní celistvosti Sýrie a Iráku a nutnosti společného „boje proti terorismu“. Tuto formulaci lze ovšem chápat nejen jako „červenou čáru“ pro turecký postup v Sýrii proti tamním vládním jednotkám, ale současně i jako „zelenou“ pro postup proti Kurdům, které Turecko i Írán považují za teroristy.  

Al Báb a východní Aleppo

Lze předpokládat, že Ankara – stejně jako ostatní „hráči“ -- chce využít nynějšího bezvětří během „střídání stráží“ ve Washingtonu k dosažení co největších možných zisků v regionu, aniž by riskovala nadbytečné zásahy dalších vnějších sil. A výhodnou se jí pro tento účel může jevit i pokračující koncentrace Ruska, Sýrie a Íránu na osvobození východního Aleppa, byť poslední zprávy naznačují, že tato bitva se už fakticky blíží ke svému závěru – syrské jednotky se svými spojenci a čerstvými posilami v sobotu dostaly pod kontrolu i klíčovou čtvrť Chanáno, kterou až dosud ovládal Daeš a v níž džihád vládl už od roku 2012. Osvobozením Chanána armáda získává kontrolu nad linií palby i na další čtvrti východního Aleppa a tím i rozhodující výhodu, což přiznávají i džihádisté. Po Chanánu byla o víkendu osvobozena i čtvrť Džebel Badro a z faktického zajetí džihádu vyšlo z východního Aleppa přes 1500 civilistů… Lze předpokládat, že z východního Aleppa bude ofenzíva syrské armády pokračování směrem na nedaleký Al Báb, o který nyní s Daešem bojují Kurdové, Turci a jejich předvoj tvořený oddíly Svobodné syrské armády (FSA). Přinejmenším právě těmito plány Damašku lze nejsnáze vysvětlit syrský útok na turecký konvoj, který se tak vlastně stal aktem svébytného „kolíkování“ prostoru.   

Recep Erdogan původně vyslal armádu na sever Sýrie s osvědčenou „salámovou“ taktikou – operace formálně motivovaná bojem proti Daeši se brzy proměnila v boje proti oddílům syrských Kurdů a současnou proměnu severu Sýrie v jakési „bezpečné“ území, na které aktuálně – pod tureckou ochranu – ze stále většího počtu měst míří džihádisté, kteří se s Damaškem dohodli na zastavení bojů a složili zbraně. Z této „turecké“ oblasti v Sýrii (o rozloze asi pěti tisíc kilometrů čtverečních) chtěla Ankara podle všeho – i s údajně zamýšlenou vojenskou základnou -- ovlivňovat nejen vývoj situace v Aleppu, ale usnadnit si i dostup k Rakká a především zabránit Kurdům v propojení svých „kantonů“ na severovýchodě Sýrie. Z hlediska těchto plánů bylo obsazení Al Bábu a okolí strategicky důležité. Nicméně, bez ruského souhlasu s leteckou podporou pozemní ofenzívy se boje jen protahovaly, až Damašek po řadě nevyslyšených protestů přistoupil k útoku. To ostatně jen dokládá, do jaké míry se v syrské válce se „hraje“ bez jasně domluvených, natož sepsaných pravidel, a jak se jednotlivé mantinely určují -- ať už po telefonu nebo náletem -- až „za pochodu“.

Konec osmanské obrody?

Prvotní turecká prohlášení o „odvetě“ vůči Damašku lze tedy chápat jen jako instinktivní „tik“, protože v praxi se zdá, že Erdogan není – přinejmenším pro nejbližší budoucnost – ochotný měnit rovnováhu sil. Možná i proto, že mu Čína s Ruskem současně s kreslením „červených čar“ v Sýrii kompenzačně otevírají dveře do Šanghajské organizace pro spolupráci, možná ale může určitou roli sehrávat i skutečnost, že masové čistky po potlačeném letním pokusu o puč citelně oslabily tureckou armádu, která nyní prostřednictvím inzerátů v novinách zkouší zaplnit hned 25 tisíc míst.

A k tomu si Erdogan podle všeho uvědomuje i „vedlejší“ regionální pohyby. Nejenže válka v Sýrii významně prohloubila spolupráci Ruska s Izraelem, který už upřednostňuje setrvání Bašára Asada v čele Sýrie, ale Rusku se navíc podařilo s Damaškem sblížit i Káhiru. V půli října se šéf syrské tajné služby Alí Mamlúk v Káhiře dohodl na společném boji proti terorismu, na počátku listopadu přijela skupina egyptských vojáků do syrského Tartúsu nacvičovat s Rusy boj proti Daeši, v týdnu egyptský prezident (a podle všeho Trumpův oblíbenec) Abdal Fattáh Sísí vyjádřil podporu syrské armádě a hned na to se v libanonských médiích objevily zprávy o letce egyptských bitevních vrtulníků, která prý už 12. listopadu vstoupila do syrské války na straně Damašku. Tato informace je sice „bez záruky“, ale svým způsobem zapadá do logicky vývoje, z něhož se pozoruhodně vytrácejí Saúdové, Katar a další wahhábisté.   

Právě sbližováním Egypta se Sýrií (a současně i s Izraelem) se na Erdoganově obzoru zjevuje další mantinel. Turecký prezident kdysi považoval egyptské Muslimské bratrstvo za jeden z úhelných kamenů své vysněné obrody Osmanské říše, ale MB je nyní v Egyptě považováno za teroristickou organizaci a namísto jakékoli pomoci Erdoganovi v něm samo naopak vidí svou poslední záchranu. Turecko podmiňovalo zlepšení vztahů se Sísího Egyptem mimo jiné i zrušením trestu smrti pro svrženého prezidenta Muhammada Mursího, čemuž Káhira před pár dny částečně vyhověla, nicméně posilování vztahů mezi Egyptem a Sýrií, jejíž význam v regionu po předpokládaném vítězství nad džihádem (a fakticky i Západem) nepochybně silně vzroste, jen nutně změní regionální rovnováhu na úkor Erdoganových neosmanských snů.  

PS.

Turecký ministr zahraničí Binali Yildirim zamíří v prvním prosincovém týdnu do Moskvy. Je příznačné, že zatímco Turecko poznává v praxi své mantinely na Blízkém východě nebo v syrské válce, o to rozhodněji vystupuje vůči Evropě. Evropský parlament v týdnu schválil více méně bezradnou, ale především nezávaznou rezoluci o dočasném pozastavení přístupových jednání s Tureckem. Recep Erdogan v tu chvíli jakoby si chtěl vybít frustrace na tom, na kom si to může dovolit: Reagoval nejen opovržlivými výroky na adresu europarlamentu, ale i pohrůžkou, že otevře hranice a vypustí do Evropy tři miliony uprchlíků. A pro změnu kreslí mantinely Evropské unii: „Copak Evropský parlament vládne Turecku nebo turecké vládě?“ zeptal se a vzkázal: „Uvědomte si své meze! Ty časy jsou už pryč.“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.