Rusko se rozhodlo dodat do Sýrie protiraketové systémy S300, a děje se tak ještě před původně oznámeným termínem. K tomu stejným směrem míří také rušičky radarů Krasucha 4, větší počet raket krátkého doletu a další související vybavení. Už jen to samo ukazuje na aktuálně zhoršenou úroveň vztahů mezi Ruskem a Izraelem – není totiž otázkou, zda jsou tyto zbraně pro supermoderní izraelskou armádu nepřekonatelné, ale problém je spíš v tom, že další izraelský útok by byl přímou výzvou ruskému postavení supervelmoci. S příslušnými důsledky pro židovský stát.

Důležitější totiž je, že Izrael svým raketovým útokem na Latákii v zásadě Moskvu k agresivní reakci donutil. Po v zásadě „ještě klidných“ reakcích na sestřelení letounu nad Tureckem v roce 2015, amerických raketových útocích na Sýrii (po „Asadových chemických útocích“) nebo americkém bombardování ruských žoldáků u Dejrizoru, nyní s izraelskými nálety ruská trpělivost přetekla.

Neznamená to ale, že by nyní syrská protivzdušná obrana začala okamžitě pálit po izraelských letadlech narušujících syrský nebo libanonský vzdušný prostor. Lze totiž předpokládat, že „prst na knoflíku“ od S300 v Sýrii si ponechá Rusko. Na druhou stranu ale opravdu platí, že izraelská arogance donutila Kreml k větší rozhodnosti. Když ruská generalita zahovořila o tom, že je Izrael „krajně nevděčný“, jako kdyby tím – na principu „hodný a zlý polda“ -- současně popisovala až marnivou míru, s níž Kreml během války v Sýrii vyrovnával balanc mezi Izraelem a šíitskou „osou odporu“. Tedy, do jaké míry v této přetlačované hájil i zájmy Izraele. Přesto Izrael dezinformoval ruské koordinační centrum v Hmejmímu – útok na Latákii podle dostupných informací oznámil pouhou minutu předem a navíc s tím, že přijde z východu. Ruský špionážní letoun se tak stočil k západu, aby se při přistávání na základně nedostal do křížové palby, ale izraelské stíhačky zaútočily ze západního směru, načež byl ruský letoun zasažen syrskou raketou a na jeho palubě zahynulo patnáct vojáků. K tomu Bašár Asad připomněl, že Izrael pod záminkou útoků proti vojenským cílům Íránu či Hizballáhu ničí syrskou vojenskou infrastrukturu a brání tak Damašku v procesu obnovy válkou zničené země. Jinými slovy, jako by se izraelský premiér Benjamin Netanjahu pokoušel – prosazováním svých partikulárních cílů -- ztrestat Rusko za jeho dosavadní neutrální pozici…

Nicméně, izraelský postup se zatím jeví spíš jako taktická chyba, neboť Rusko může „incidentu“ se sestřeleným letadlem využívat jako páky proti Izraeli, k prosazování svých vlastních záměrů v Sýrii, a to nejen těch vojenských, ale i politických, jak například soudí přední ruský politolog Fjodor Lukjanov. V této souvislosti se ale zdá, že namísto raketových systémů S300 je důležitější rozhodnutí uzavřít syrský vzdušný prostor před všemi nepřátelskými letouny. Otázkou ovšem zůstává, zda se přitom ruské armádě podaří předejít střetům s americkým letectvem, které operuje především nad východem Sýrie, nebo s americkými vojáky, kteří dál, bez ohledu na spekulace o odsunu, ilegálně působí na základně Al Tanf u jordánských hranic.