…skupina šestadvaceti příslušníků katarské panovnické rodiny (a dvou Saúdů), kteří si před šestnácti měsíci, válka neválka, vyrazili do irácké divočiny na ilegální lov vzácných sokolů, neb sokolnictví je v Perském zálivu zábavou králů. A byli zajati a uvězněni jako rukojmí. Kým? Na to se názory rozcházejí – v oblasti působí oddíly Islámského státu a dalších sunnitských teroristických skupin, pestrá škála šíitských milicí, ať už z Iráku, Íránu nebo až z Libanonu, o lokálních klanových ozbrojených skupinách ani nemluvě. Například britský Guardian má ale za to, že Katařany držela irácká šíitská skupina Katáíb Hizballáh. Prokázané to sice nijak není, ale smysl by to dávalo – už dlouho se totiž spekuluje o tom, že únos byl motivován čistě politicky, a to především kvůli roli Kataru při financování a podpoře sunnitských teroristů v Iráku a Sýrii.

Dlouho se jako by nic nedělo a veškerá případná utajovaná vyjednávání žádný výsledek nepřinášela, až se do věci někdy před pěti měsíci vložily Katar a Írán se svými „proxy“ silami. A původní prosté osvobození vězněných feudálů se při jednáních v katarském Dauhá proměnilo v komplexní „kulový blesk“. Podle AP Katar vyplatil desítky milionů dolarů jak šíitským skupinám, tak i jejich nepřátelům, sunnitským syrským teroristům z Ahrár aš Šám, takto spojencům Al Kajdy. Další zdroje mluví o tom, že současně s propuštěním Katařanů byly ze syrských věznic propuštěny stovky vězňů a spolu s nimi měli na svobodu vyjít i šíitští bojovníci, které v Sýrii držel tamní sunnitský džihád. A všem těmto „směnám“ vévodila dohoda o evakuaci sunnitských džihádistů ze Zabadání a Madáji ležících západně od Damašku výměnou za propuštění obyvatel šíitských měst Fuá a Kifrája z Al Kajdou obležené provincie Idlíb. Do povědomí široké veřejnosti vstoupila ve chvíli, kdy sebevražedný terorista ještě na kajdistickém území zaútočil na kolonu evakuačních autobusů a zmasakroval přes 120 lidí, přičemž asi polovina obětí byly děti…

A když už všechny tyto dohody byly v chodu, přistál na bagdádském letišti katarský letoun s podivnými balíky, v nichž bylo objeveno 500 milionů dolarů. Podle The Independent je to možná největší výkupné v dějinách, které ale nyní (k nezměrnému katarskému údivu) zabavila irácká vláda, která – jistě společně s tou syrskou – celému vyjednávání přihlížela. Není přitom pochyb, že se příslušné milice, ve skutečnosti ovšem menší armády, o „své“ peníze, zcela jistě „přihlásí“, a irácká vláda na hliněných nohou bude mít existenciální problém…

Unikátní případ nabízí unikátní pohled na zákulisní chod Blízkého východu, nicméně síť nepřehledných vazeb, které svazují válku v Sýrii a v Iráku a udržují je v chodu, je ale mnohem složitější. V kostce:

– Ona půlmiliarda dolarů je jen „třešničkou“ na už vyplacených desítkách milionů, které v rámci vyjednávání skončily i u Ahrár aš Šám, spojenců Al Kajdy. Ahrár aš Šám byli za Obamy "umírnění" džihádisté, zatímco Al Kajdu u Hillary Clintonové kdysi, bez ohledu na 11. září, považovali za americké spojence v Sýrii. A lídr Al Kajdy nyní upozorňuje své bojovníky, aby se v Sýrii připravili na dlouhou „guerillovou válku“. K tomu v rámci blízkovýchodního matrixu prý aktuálně vede rozhovory o spojení s Islámským státem a nabízí spolupráci saúdským invazním jednotkám v Jemenu, zatímco další džihádisté mezi sebou už několik dní bojují na východě provincie Damašek...

– Daeš je sice na Západě obecně deklarován jako hlavní strašák ve „válce proti terorismu“, ale bez Daeše bude třeba vymyslet/vykonstruovat dalšího „nepřítele“, proti němuž bude možné vést nekonečnou válku, ku slávě vojenskoprůmyslového komplexu a pro jistotu daleko od americkýc břehů. A co víc, například bývalý izraelský ministr obrany Moše Yaalon nedávno rovnou přiznal, že židovský stát s Daešem v Sýrii spolupracuje, a renomovaný britský bezpečnostní think-tank JANE´s upozorňuje Západ, že z případného pádu Bašára Asada by nejvíc tyl právě Daeš, protože většinu svých bojů svádí s oddíly syrské armády věrnými vládě.

– Je ale ironií, že pokud Izrael považuje Daeš za přijatelného spojence v boji proti šíitskému Íránu, sám Daeš pro změnu vyhrožuje Íránu, protože je příliš tolerantní ke své židovské menšině …

– Rusko pak na jedné straně kritizuje své izraelské spojence za pokračující nálety v Sýrii, na straně druhé dál prohlubuje vzájemné vztahy, a to až k bezprecedentnímu uznání Jeruzaléma za izraelské hlavní město. Izrael pro změnu považuje válku v sousední Sýrii za „svou“ a současně v ní vidí i příležitost „zabetonovat“ anexi syrských Golanských výšin a co nejvíc poškodit Írán.

– Bez ohledu na skutečnost, že Katar a další monarchie Perského zálivu otevřeně financují džihád v Sýrii, vyjednává Moskva právě s nimi především o spolupráci v energetice.

– Katar či Saúdové se podporou sunnitských teroristů snaží především zabránit šíření šíitského vlivu v regionu a přinejmenším v pohledu na otázku svržení Bašára Asada jsou sice nominálně spojenci Washingtonu. Jejich vztahy se aktuálně upevňují, vše ale do značné míry kazí první žaloby kvůli saúdském podílu na 11. září, trest smrti za ateismus, ale především Trumpovo stále oblíbenější „má dáti, dal“ – Rijád může být spojencem sebevětším, ale prý Američanům za svou vojenskou ochranu rozhodně neplatí dost.

– Trump aktuálně kalibruje i svůj postoj k Íránu, který je vedle Ruska hlavní oporou Damašku. Tu Írán sice svou část dohody o jaderném programu plní, ale „sponzoruje terorismus“, vzápětí dohodu sice plní, ale prý „porušuje jejího ducha“. Veškeré námitky Bílého domu však mizí, když přijde na třímiliardový nákup amerických boeingů pro Írán, který je podle Ruska prý připraven na „plné členství“ v čínsko-ruské Šanghajské organizaci pro spolupráci (ŠOS). Právě Čína mezitím Americe fakticky zavřela dveře pro případné kverulantství kolem jaderné dohody, když (po Rusku) vstoupila do íránského jaderného sektoru, a současně i na pracovní trh v Izraeli.

– A do ŠOS by chtělo vstoupit i Turecko, což by případně ve výsledku znamenalo, že by se NATO jeho prostřednictvím propojilo se svými „úhlavními nepřáteli“, Pekingem a Moskvou, což následně případnou třetí světovou válku zahaluje do zajímavých otázek typu „kdo, s kým a proti komu“. Už nyní má Turecko zájem o ruskou protivzdušnou obranu.

– Ankara, která má na kontě sarinový masakr u Damašku z roku 2013 a podle všeho (společně s Katarem) i ten nový z Chán Šajchúnu – kdo se vsadí? – mezitím sice oficiálně ukončila svou vojenskou agresi v Sýrii, ale dál „mává migrační zbraní“, kterou jí válka v Sýrii nabídla. A k tomu pokračuje i v útocích na Kurdy. Činí tak ale poněkud bezhlavě: Chán Šajchún sice nabídl Donaldu Trumpovi záminku k jeho první bombastické vojenské akci, a tím mu dopomohl i k image prezidenta válečníka, ale oběťmi pokračujícího tureckého bombardování se stávají i nominálně spojenečtí iráčtí pešmergové, a co víc, Spojené státy protestují, že turecké útoky ohrožují i americké vojáky. A zatímco napětí mezi USA a Tureckem narůstá, Rusko si stěžuje, že americké akce v Sýrii pro změnu ohrožují ruské vojáky, ale i tak chce dál s Washingtonem v Sýrii spolupracovat. Pokud by ale USA s dosud stále „svými“ Kurdy opravdu chtěli ovládnout východ Sýrie a stát tím fakticky rozdělit, je tu vedle Libye možný ruský protitah i v Jemenu, nemluvě třebas o Afghánistánu…

A v neposlední řadě si své menší hry v Sýrii (s cílem vrátit se plnohodnotně na scénu budoucí, třebas i Asadovy, Sýrie) zkoušejí také tajné služby Francie, Británie nebo Německa…

Skutečný propletenec regionálních i globálních zájmů je samozřejmě mnohem složitější a komplexnější, vydal by na tlustou knihu, jejíž obsah by byl ale v neustálém vývoji, nicméně i v tomto nástinu se mantra „Asad musí jít“ jeví tak nesnesitelně malicherná a ohlupující…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami