Osvobozením Dará´a na jihu Sýrie džihád neprohrál – nebo přesněji, nevzdal – jen jednu bitvu, ale prohrál celou válku. Proklamace o „revoluci, která stále ještě žije“ nedávaly smysl už dlouho, nyní ztratily obsah zcela. Rusko válku v Sýrii s konečnou platností rozhodlo, přičemž poslední tři týdny ofenzívy na jihu Sýrie možná i bojovaly hlavně s časem, aby bylo vše adekvátně připraveno před summitem Trump-Putin.

Po celých sedm let války byl jih Sýrie skutečnou baštou prtiasadovského odporu. Právě tam vše kdysi začalo a právě tam to dnes symbolicky i končí. Z původního „rodiště revoluce“ zbývá jen pár obklíčených enkláv, v nichž poslední zbytky džihádistů ještě stále čekají na zázrak. A ve světě mezitím už dávno nic, co je nějak spjaté se Sýrií, nejde bez ruského „mandátu“, což je samo o sobě bezprecedentní…

Vše přitom započalo před třemi roky, kdy se Barack Obama vpustil Rusko do války a předal mu tak svým způsobem odpovědnost za to, jak to se Sýrií nakonec dopadne. Rusko získalo možnost obnovit mezinárodní stabilitu, ukázat schopnost své modernizované armády a zaplnit vakuum, které nastalo po faktické porážce USA v Iráku. Francouzská mutace portálu Politico poukazuje na fakt, že Rusko Západu předvedlo, jak vyhrávat války na Blízkém východě: „Poselství Kremlu bylo od počátku zcela jasné a stručné: Řiďte si své země, jak chcete, ale nechceme u moci vidět islamisty, ať už umírněné nebo neumírněné, a výměnou za to můžete vždy počítat s naší podporou,“ shrnuje. „Tím lze popsat jádro veškerých ruských tahů na Blízkém východě. A právě v tom se skrývá i obrovský rozdíl od americké a západní politiky.“

Kromě dokonale připravené strategie a modernizované armády ovšem svou roli sehrála i ruská diplomacie, ať už globální nebo lokální, v jejímž rámci bylo například zřízeno Centrum pro smíření, které vyjednávalo se znepřátelenými stranami, pomáhalo civilnímu obyvatelstvu, koordinovalo s místními samosprávami, zajišťovalo evakuace džihádistů, kteří složili zbraně, napomáhalo činnosti OSN a tak podobně. „Není pochyb o tom, že diplomatické úspěchy Kremlu, jeho diplomatů a vyjednavačů, jednou vejdou do dějin,“ míní Politico. „Vše bylo podřízeno zájmům velké politiky, která byla stanovena jasně a důsledně dodržována. Putin si Clausewitze nejenom přečetl, ale uvedl ho i do praxe: Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. A ve výsledku dnes Rusové na Blízkém východě razí politiku, svou politiku. Na rozdíl od politiky Západu ta ruská vychází z realismu a vlastních národních zájmů, a to nejen těch komerčních. V tom je zásadní klíč k úspěchu!“

Izrael "nemá problém"…

Něco podobného podle Politico platí i pro globální politiku: „Díky nezakomplexované politice vládnutí na Blízkém východě, která je citlivá vůči vnitřnímu regionálnímu soupeření, Putin dnes mluví se všemi a největší místní hráči se od nynějška vztahují ke Kremlu: spolupráce s Izraelem, se ve všech sférách neustále prohlubuje, a to tak, až je nepříjemné si to připouštět, a „partner“ ze Sýrie, Írán, aktuálně pod tlakem USA, může na Rusy spoléhat také. Co se týče Turecka, Kataru a Saúdské Arábie, někdejších nepřátel Ruska v oblasti, všichni se podvolili vůli vítěze (rusko-turecké partnerství v Sýrii, dohody v rámci OPEC za zády Íránu). Stále izolovanější palestinské vedení (Abbás a Hamás) dnes hledá podporu u ruského prezidenta a noví (i budoucí) arabští autokrati (alžírští vojáci, prezident Sísí, maršál Haftár v Libyi a dokonce i Muhammad bin Salmán v Rijádu…), ti všichni vzhlížejí k „carovi“ Putinovi, který na příkladu Bašára Asada prokázal, že je spolehlivým, pevným a seriózním spojencem.“

Faktem je, že především dohodu s Izraelem, o níž se spekulovalo už dlouho, lze považovat za „dohodu století“, protože radikálně mění diskurs i historické precedenty. V pozadí lze samozřejmě vidět nejen to, že USA o Blízký východ postupně ztrácejí zájem (na úkor Asie), ale třebas i skutečnost, že Izrael musí do budoucna počítat i s tím, že jeho podpora v samotných Spojených státech, především mezi tamními Židy, bude citelně klesat. A tak nyní izraelský premiér Benjamin Netanjahu v Moskvě prohlašuje: „Nikdy jsme neměli s Asadovým režimem problém, po čtyřicet let nebyla na Golanských výšinách vypálena jediná kulka. Co nás znepokojuje je Islámský stát a Hizballáh a to se nezměnilo. Jádrem otázky je uchovat si právo na akci proti komukoli, kdo jedná proti nám. Druhým problémem je odsun Íránců ze syrského území.“ Kvůli dosažení tohoto cíle byl prý Netanjahu ochoten nabídnout, že zařídí zrušení amerických sankcí vůči Rusku (!). Není zatím jasné, jak vše dopadlo, ale současně s izraelským premiérem v Moskvě jednal i zvláštní vyslanec íránského prezidenta, načež byla oznámena Putinova cesta do Teheránu. Írán přitom naznačuje ochotu jednat flexibilně: Ze Sýrie i Iráku je prý ochotný stáhnout své jednotky pokud o to bude tamními vládami požádán. Nepřekvapí proto, že syrské velení "v klidu" postupuje dál a po „dočištění“ oblasti Kunejtry na jihu hodlá zamířit rovnou na sever, k Idlíbu, což v zásadě předpokládá existenci dosud neznámé dohody s Tureckem. O Izraelem anektovaných Golanech ani muk.

Mise splněna

Svým způsobem bylo osvobození Dará´a jen formalitou, protože k němu Damašek dostal zelenou, a to jak z Washingtonu, tak i z Izraele, z Jordánska a v neposlední řadě i Saúdské Arábie, která rovněž projevila nad osudem „svých“ džihádistů v oblasti naprostý nezájem. Z tohoto pohledu lze soudit, že panuje obecná shoda na nutnosti syrskou válku ukončit co nejdříve – i za cenu, že Západ a jeho spojenci fakticky přiznají konečnou porážku. Ale ještě než Rusko i formálně ukončí válku, kterou vyhrálo bez větších nákladů i ztrát na životech, sbírá už trofeje – rozšiřuje geologické průzkumy nalezišť ropy, zemního plynu i fosfátů, násobně zvýšilo prodej zbraní, které se v Sýrii tak skvěle předvedly, začíná týt z trvalé vojenské přítomnosti ve Středomoří…

Právě to je ve zkratce úvod k helsinskému summitu Trump-Putin. Podle dostupných informací právě při této příležitosti Donald Trump ukončí spekulace a oznámí, že ze Sýrie opravdu stahuje jednotky, za což si nechá popsat, co všechno je pro něj Putin výměnou ochotný a schopný „zařídit s Íránem“. Nejnověji se diskutuje o Trumpově snaze dojednat s Teheránem svou vlastní jadernou dohodu…

A v tu chvíli Putin bude moci veřejně pronést své vlastní „Mise splněna!“. Izrael i Írán jsou drženy na distanc, Turecko je (nebo bude) adekvátně uspokojeno, USA mohou konečně odejít, protože „Daeš je poražen“, a Bašár Asad získá jistotu, že mu svržení hrozí maximálně za tři roky, v prezidentských volbách.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.