Vlády Spojených států, Británie a Francie v rozporu s mezinárodním právem, bez souhlasu OSN i svých vlastních parlamentů či Kongresu, ale podle svého názoru „legitimně“, zaútočily na Sýrii. A přitom své rakety nezamířily „politicky“, čili vyhnuly se útoku na Bašára Asada, prezidentský palác a další cíle režimu, nezamířily ani proti Íránu a jeho objektům v Sýrii, nezamířily ani na objekty libanonského Hizballáhu, nezpůsobily žádné citelné škody ani syrské armádě a velkou oklikou se vyhnuly základnám ruským...

Takže „hora porodila myš“, jak praví arabské přísloví. Útoky, které Západ „Asadovi“ sliboval, sice byly, ale jen symbolické. Větší škody nenapáchaly, protože o nich bylo Rusko v řádu dvou tří dnů předem informováno a své informace mělo čas předat syrské straně. Situaci v reálu tedy nijak ani neeskalovaly, jak ostatně už před týdnem „slibovala“ například Francie. Zkušení američtí komentátoři mluví o „reality šou určené pro televize“ a domácí diváctvo, syrští džihádisté, kteří se o pomoc Západu tradičně opírají, mají raketový útok rovnou za „frašku“.

V zásadě mají pravdu. Například Francie je spokojená, protože nálety prý zničily „větší část“ syrských chemických arzenálů, které ovšem podle OPCW neexistují už od léta 2014. Pokud by existovaly sklady plné bojových chemických látek a americké, britské a francouzské rakety jich „většinu“ dnes v noci opravdu zničily, tak je nad Sýrií obří jedovatý mrak a celá země se dusí, společně s Libanonem, Izraelem, Tureckem a nejspíš i dalšími státy. Což se tedy rozhodně nezdá. Nicméně formulace nabízí vyhlídku na další „nálety“, protože přece byla „zničena“ jen „velká část“ chemických skladů a ne „všechny“. A to bez ohledu na tvrzení Washingtonu, že se jednalo o „jednorázovou salvu“, neboť i USA mluví vícehlasem…

Pokud ale Bašár Asad, potažmo celý syrský režim, nebyl terčem raketových útoků, jak ujišťuje Pentagon, k čemu byla celá ta kašírovaná „podívaná“, kterou nyní západní politici naplňují tunami přefouklých triumfálních prohlášení? Smysl navíc neměla ani jako pokus zhatit oficiální vyšetřování „chemického útoku“ v Dúmě, protože Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) potvrdila, že její lidé začnou v Dúmě pracovat v sobotu, čili podle plánu. Že by se tedy lídři tří útočících zemí jen pokoušeli „rohlíkem opít“ své skutečné domácí „jestřáby“? Nebo už jen nemohli ztratit tvář, když už pronesli tolik plamenných prohlášení o „chemickém útoku“ v Dúmě a o jeho nezbytném „potrestání“? A možná lze „frašku“ vnímat i tak, že útočící státy jejím „sehráním“ ve skutečnosti projevily slabost a uznaly meze svých skutečných možností ve válce, kterou už beztak nevyhrají? Koneckonců, snahou vyhnout se všem „ožehavým“ terčům, jejichž zasažení by mohlo celou válku jen eskalovat a přiblížit tak Západ ke střetu s Ruskem a Íránem, lze nejspíš vysvětlit vysokou míru úspěšnosti syrského protiraketového sytému – když se rakety smějí odpalovat jen několika směry, aby se vyhnuly místům, které zasáhnout zkrátka nemají, zbývá palebných koridorů jen pár a ty se obráncům lépe zaměřují… (Pentagon trvá na tom, že všechny jeho rakety zasáhly cíle. Pravda -- nejen o úspěšnosti raket -- se bude vyjasňovat v nadcházejících dnech, a tak český ministr zahraničí Stropnický pro jistotu dopředu varuje, že nás čeká záplava „falešných videí“ a „dezinformační kampaň“…)

Svět „mimo Západ“ si přitom nejspíš důkladně vštípí rozhořčení, s jakým raketový útok tří států odsoudil šéf OSN Antonio Guterres, i když v Radě bezpečnosti OSN se odsouzení nedočká, neboť narazí na veto USA, Británie i Francie. Možná i s tím Rusko ale dopředu kalkuluje. Bez ohledu na svá předchozí „silácká“ prohlášení o sestřelování útočících raket, se ruské jednotky při raketovém útoku samotném „ani nepohnuly“. Nebo že by pohrůžky naopak zabraly a bezzubý „raketový útok“ je jejich reálným výsledkem? Nyní ale zcela jistě bude následovat propagandistické „bombardování“ nesmyslného útoku, a když se k tomu ještě kromě ilegálnosti útoku přidá očekávané „VELKÉ NIC“, které inspektoři OPCW najdou v Dúmě, bude mít Rusko v ruce hodně vysoké propagandistické karty.

Raketový útok přitom v samotné Sýrii nic nemění, setrvání Bašára Asada a jeho režimu v čele státu je po sedmi letech války prostým faktem, jinými slovy, faktem je, že Západ ve svých snahách o „změnu režimu“ v Sýrii selhal. A „raketový útok“ může ze všeho nejvíc jen stmelit Syřany, posílit jejich nacionalismus a současně i vybičovat protiamerické nálady – i Syřané, kteří by Asada „nevolili“, si ze všeho nejvíc přejí konec války a na rozdíl od Západu chápou realitu své země.

Bez významu není ovšem skutečnost, že se Rusku očividně podařilo s útočícími státy dopředu dojednat bezpečnost pro íránské a hizballáhovské základny a jednotky v Sýrii. To je z jedné strany nepříjemné poznání pro Izrael a Saúdy, a ze strany druhé nejspíš i důkaz, že se rusko-íránské partnerství rychle mění ve stále pevnější a vzájemně výhodnou alianci. A když jeden z nejvlivnějších mužů íránského establishmentu, Alí Akbar Velájatí, uprostřed týdne bez ohledu na americké pohrůžky útokem na Sýrii přistál v Damašku a ostentativně se prošel i Dúmou, kde podle Bílých přileb mělo dojít k „chemickému útoku“, jasně prokázal nejen spojenectví se Sýrií, ale i to, že se právě u Damašku svým způsobem bojuje i o Teherán. A pokud „raketový útok“ USA, Británie a Francie na Sýrii něco v praxi opravdu prokázal, tak nejspíš skutečnost, že „koalice“ Ruska, Sýrie a Íránu dokázala znovu o něco oslabit politiku USA, Izraele a Saúdů, zatímco Turecko v této přetlačované zůstává stranou v roli jakéhosi prostředníka, byť ve finále si bude muset strany vybrat...

Nicméně, na vše se lze dívat i z jiného než jen regionálního pohledu. Pokud chtěl „kdosi“ filmíky a fotografiemi z „chemického útoku v Dúmě“ posunout svět blíž k třetí světové válce, nepochodil. Stejně jako loni po „chemickém útoku v Chán Šajchúnu“. A k tomu bylo znovu zapotřebí shody všech zúčastněných, především ale Trumpa a Putina... A to je vlastně vynikající zpráva, ne?

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.