Svým způsobem se vše jako by zopakovalo. Loni koncem září si Barack Obama sedl k jednání s Vladimirem Putinem a Rusko vzápětí vojensky vstoupilo do syrského konfliktu. Před týdnem si Putin zatelefonoval s budoucím americkým prezidentem Donaldem Trumpem, dohodli se na normalizaci vzájemných vtahů, a druhý den ruské letectvo po měsíční pauze obnovilo bombardování džihádistických pozic v provincii Idlíb na severu Sýrie. Je tu ale významná změna – zatímco loni Obama trval na tom, že Rusové smějí bombardovat jen Daeš a „umírněné“ teroristy mají nechat na pokoji, Trump nyní připouští, že „umírnění“ vlastně neexistují, a tak se povinná kritika ruských náletů z washingtonských vládních kruhů přesouvá spíše už jen do médií. Byť i jejich dikce v posledních týdnech prochází pozoruhodnou proměnou, jejich terčem se nově stávají Putin s Trumpem společně – budoucí americký prezident prý dal Rusku zelenou „k páchání zvěrstev“ a pomáhá Rusku stát se (přinejmenším na Blízkém východě) znovu velmocí.

Ačkoli zatím není zřejmé, do jaké míry se Putinovy názory obecně shodují s těmi Trumpovými, končící Obamova administrativa začíná být nervózní, neboť budoucí prezident si už telefonoval s prezidenty Ruska a Číny a setkal se i s japonským premiérem, takže v Moskvě, Pekingu a Tokiu prý toho o budoucí americké zahraniční politice vědí víc než ve Washingtonu. Putinův zvláštní vyslanec pro Blízký východ Michail Bogdanov ve čtvrtek v Bejrútu konstatoval, že ruská strana je v kontaktu s lidmi z Trumpova týmu kvůli Sýrii, a už jen opětovné zahájení náletů proti Al Kajdě a dalším džihádistickým formacím naznačuje, že přinejmenším principiální shoda mezi Ruskem a Trumpem existuje. Nebo jak podotkl přední britský politolog Malcolm Chalmers, Trumpovy „očividné sympatie“ k Putinovi a jeho skepticismus k americký válčícím aliancím „nelze brát jako pomíjivý rozmar“.

Stávající Senát proto slibuje zabránit jakémukoli sblížení s Ruskem, které je třeba vímat jako „nepřítele a ne jako partnera“, zatímco Sněmovna reprezentantů už Obamovu, ale i Trumpovu blízkovýchodní politiku – dokonce i v rozporu s přáním Izraele -- „boří“ prodloužením amerických sankcí proti Iránu o dalších 10 let, zakázem Boeingu prodat Teheránu dopravní letadla, přičemž schválí nejspíš i zákon o nových sankcích proti Sýrii, který fakticky ubírá zdroje z Trumpova avízovaného „boje proti Daeši“ a legalizuje „změnu režimu“ v Sýrii.

Východní Aleppo

Faktem je, že ruská armáda na džihád v Sýrii zaútočila snad vším myslitelným, co má po ruce – k bombardování se vrátily letky dislokované v Sýrii, přidaly se stíhačky z letadlové lodě Admirál Kuzněcov kotvící u syrských břehů, z křižníků byly na Idlíb a provincii Homs, prý aby zabránily přesunům bojovníků Daeše z Mosulu do Sýrie, odpáleny křídlaté rakety a ve čtvrtek na cíle v Sýrii zaútočily i strategické bombardéry. A k tomu samozřejmě po měsíční pauze zahájilo nálety na východní Aleppo i syrské letectvo.

Smyslem je „probombardovat“ cestu nejen ofenzívě do východního Aleppa, jíž se kromě syrských vládních jednotek účastní také oddíly libanonského Hizballáhu a šíitských milicí z Iráku Harákat al Nudžábá, ale k „omezení kapacit“ džihádu v Sýrii obecně. Zatímco se další džihádisté, tentokrát v provincii Damašek, vzdávají a smír s vládou podepisují další města, syrská armáda postupuje stále hlouběji do východního Aleppa. Přicházejí odtud na jedné straně „klasické“ zprávy o „posledních zničených nemocnicích“, ale současně i nepotvrzené zprávy o rebelii tamních obyvatel proti Al Kajdě a ostatním džihádistům, kteří odmítají vypustit civilisty z města a používají je jako živé štíty. Motto minulého pátku znělo „Odejděte, nebo nechte odejít nás!“ Džihádisté místo toho vyhlásili bojovou pohotovost, do shromážděných demonstrantů prý zahájili palbu z kulometů, zaminovali ulice vedoucí ven z města, při útocích na syrskou část Aleppa používají chemické zbraně a naposledy zabili v jedné ze škol sedm dětí…

OSN varovala, že opětovné vzplanutí bojů přináší pro východní Aleppo „velmi pochmurný okamžik“, neboť místním obyvatelům docházejí potraviny a léky. Dodávky do města váznou už několik týdnů, přičemž ale OSN nebyla kvůli odporu džihádistů dovést pomoc do oblasti ani během měsíčního zastavení palby. A když už nějaká pomoc do města dorazila, skončila v rukou ozbrojenců.

Rusko jakékoli další příměří podmínilo ujištěním od OSN, že opravdu dodá do východního Aleppa humanitární pomoc, jinak veškeré ústupky odmítlo s tím, že je to jen „mrhání času“, neboť během příměří beztak žádná pomoc dovnitř neprošla a žádní civilisté nebyli vypuštěni ven. Zvláštní vyslanec OSN aktuálně v Damašku narazil, když se pokusil odvrátit humanitární katastrofu ve východním Aleppu návrhem, aby se celá tato oblast proměnila v autonomní zónu pod správou džihádu, tedy Al Kajdy a skupin, které jí vyhlásily věrnost – a používají civilisty jako živé štíty.

K Aleppu mezitím míří posily syrské armády i libanonského Hizballáhu. Není otázkou, zda bude východní Aleppo osvobozeno, ale kdy.

Geopolitika a válečné zločiny

Komplikovaná situace kolem Aleppa do určité míry nahrává Turecku, které se v rámci své invaze na sever Sýrie rozhodlo osvobodit z rukou Daeše strategické město Al Báb, díky čemuž by posléze mohlo snáze „čistit“ oblasti ovládané syrskými Kurdy, hlavních to oficiálních amerických spojenců v konfliktu. Nicméně, Erdoganovy plány nevycházejí do puntíku, neboť Daeš i po bojích dál ovládá oblast a oddíly Svobodné syrské armády (FSA), které tvoří předvoj tureckého postupu a které Libanon zařadil na seznam teroristických organizací, začaly mezitím bojovat navzájem o nadvládu o příhraniční město Azáz (a především o lukrativní výběr „cel“).

Faktem je, že turecká invaze až k Al Bábu musela být předem odsouhlasena s Ruskem, které má pocit, že se mu podobné „benevolence“ dlouhodobě vyplatí, přinejmenším tím, že postrčí Ankaru, která se prý podle Moskvy „stále ještě hledá“, dál od Západu. Právě do tohoto kalkulu zapadají nejnovější hlasité Erdoganovy úvahy o připojení Turecka k Šanghajské organizaci pro spolupráci, tedy především k Číně a Rusku. Západu a Severoatlantické alianci za takové situace nezbývá než spekulovat o tom, do jaké míry je Turecko ještě loajálním členem NATO, ale současně platí, že Trumpovo jmenování generála Flynna na post poradce pro otázky národní bezpečnosti muselo v Ankaře vyvolat jásot.

Nicméně, například Teherán Turecku až tak velký prostor nejspíš ponechat nechce, a tak se síly obou zemí utkávají o Tal Afár, město, které stojí v cestě případnému masivnímu odsunu Daeše z iráckého Mosulu do syrské Rakká. A bojuje se nejen o to – pro Teherán by se tím totiž otevřela přímá pozemní cesta přes Sýrii až do Libanonu. Pokud tedy Tal Afár ovládnou šíitské oddíly, může to být považováno za přímé ohrožení Izraele, ale Írán i Izrael jsou aktuálně spojenci Ruska, Izrael a Rusko na příští rok chystají dohodu o volném obchodu a USA „nechápou“, proč izraelský ministr zemědělství před pár dny svému ruskému kolegovi daroval americký dron plný amerických technologií…

Libanonský Hizballáh po nedávném upevnění své moci ve vlasti uspořádal v syrském Kusajru nečekanou vojenskou přehlídku, na níž předvedl i těžkou techniku, včetně tanků a obrněných vozidel americké výroby, které nejspíš pocházejí z arzenálu někdejší proizraelské Jiholibanonské armády, ale mohou to být také trofejní kousky z bojů proti Al Kajdě v Sýrii, která je mohla dostat od Daeše, který je ukořistil irácké armádě... V každém případě tím Hizballáh světu oznámil, že už není žádným obyčejným hnutím odporu, ale pravidelnou vojenskou silou, která už se nemusí spoléhat na guerilové taktiky. „Jsme víc než guerila, ale méně než armáda,“ uvedlo vedení Hizballáhu, nejspíš ze slušnosti k armádě libanonské.

A kde je v tomto propletenci Donald Trump? V otázce syrského konfliktu se zatím drží vcelku konzistentně se svými dřívějšími výroky, bez ohledu na gloriolu antisemity má v týmu řadu významných amerických Židů a stoupenců Izraele, a v samotném Izraeli, který už vyjádřil podporu Bašáru Asadovi, sílí naděje, že se s Trumpovou pomocí podaří jednou provždy pohřbít „dvoustátní“ řešení okupace palestinských území…

Jinými slovy, geopolitická mapa Blízkého východu se překresluje za pochodu a ačkoli je ruské a syrské bombardování východního Aleppa a dalších oblastí mnohými považováno za válečný zločin – a Putin aktuálně „vyvedl“ Rusko z dohody o Mezinárodním trestním tribunálu (ICC) – realita, která ono překreslování map doprovází, je mnohem pochmurnější.

- Po pouhém měsíci přibývá důkazů, že v bitvě o irácký Mosul se válečných zločinů dopouštějí jak útočící strana (tedy irácká armáda, Kurdové, šíitské oddíly a americké letectvo), tak i strana bránící, čili Daeš. Celá operace přitom může trvat měsíce a počty civilních obětí už nyní podle OSN „přesahují kapacitu“ vlády i mezinárodních humanitárních agentur.

- Civilisty americká armáda zabíjí i při náletech na syrskou baštu Daeše v Rakká.

- Prokurátoři ICC mají za to, že USA spáchaly válečné zločiny během své okupace Afghánistánu, a to především mučením lidí. USA, na něž se jurisdikce ICC nevztahuje, mají obvinění za „nemístné“.

- Žaloba za „systematické válečné zločiny“ byla k ICC podána i na tureckého prezidenta Recepa Erdogana, a to kvůli pomoci Daeši nebo agresi proti Kurdům. Na Turecko se jurisdikce ICC rovněž nevztahuje.

- Saúdská Arábie páchá s podporu Západu válečné zločiny záměrným ničením civilních cílů v Jemenu. Souzeni by za to mohli být i američtí vojáci, kteří Saúdům zajišťují podporu.

- Válečným zločinem může být i systematické boření arabských vesnic, čehož se dopouštějí oddíly iráckých Kurdů.

Čili, není třeba se vracet třeba k americké agresi do Iráku nebo bombardování tamní Fallúdži: válečné zločiny se už staly normou, stejně jako nálety na nemocnice…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.