Je to pár dní, co syrská válka vstoupila do svého sedmého roku a podle nedoložitelných (haus)numer z britského Coventry si vyžádala už 465 tisíc lidských životů, byť s ohledem na dosavadní zkušenosti s podobnými odhady lze předpokládat, že reálný počet obětí bude nižší. Džihádisté výročí slavili teroristickými útoky v Damašku, což bude podle všeho jejich reakce nejen na pokračující ztráty území v Sýrii a Iráku, ale i na rostoucí nedostatek ozbrojenců potřebných pro vedení „regulérních“ bojových operací. Častější sebevražedná taktika nicméně není jedinou změnou, která dokresluje nejen sedmý rok konfliktu, ale především skutečnost, že válka v Sýrii hned tak neskončí. 

Syrské vládní oddíly se svými spojenci (a s různou měrou úspěšnosti) osvobozují poslední džihádistická území v provinciích Aleppo a Homs ve „funkční“, západní části Sýrie, a vytlačují Daeš od Palmyry na východě, zatímco džihádisté v severní provincii Idlíb u tureckých hranic, kterou poslední dva roky ovládala výhradně syrská frančíza Al Kajdy, upadají do stále četnějších vzájemných konfliktů a pro větší přehlednost utvářejí nové a nové „bratrovražedné“ koalice. 

Asi největší změnu v uplynulém období – a další bojovou sílu do konfliktu – ale přinesla srpnová turecká invaze, která se nominálně zaměřila na boj proti Daeši, ale současně i proti Kurdům. Vstup turecké armády a „jejích“ džihádistů do Sýrie sice připravil Daeš o značnou část jeho území na severu, na druhou stranu ale osvobozená území neučinil o mnoho stabilnějšími, příkladem čehož může být takřka zničený Al Báb. Rusku a USA se sice společným postupem podařilo tureckou invazi více méně eliminovat, přičemž obě velmoci zprovoznily i koordinační linku mezi svými generály, Ankara se ale dál chlubí, kolik (Spojenými státy podporovaných) Kurdů zabila v posledních týdnech (a od začátku své invaze), s Ruskem „normalizuje vztahy“, zatímco omezuje vztahy s NATO a Spojené státy kvůli náletu na mešitu na severu Sýrie, který zabil až pět desítek civilistů, viní z „válečných zločinů“. 

Do nepřehledné skládačky syrského konfliktu se v posledních dnech razantně snaží vložit také Izrael, který je silně rozdrážděn tím, že syrská protivzdušná obrana zaútočila na jeho stíhačky útočící tentokrát údajně na pozice libanonského Hizballáhu až u Palmyry. Izraelské rakety sestřelily tu syrskou, která netrefila stíhačku, ještě nad syrským územím, ale židovský stát se nyní domáhá práva zničit syrskou protivzdušnou obranu, pokud si ještě někdy troufne bránit své území před izraelským letectvem. Podle Damašku i izraelských stratégů tím Izrael ve skutečnosti ale pomáhá jen a jen džihádu…       

Nad tím vším se vznáší stále neuchopitelnější pozice Spojených států a „jejich“ Kurdů, a to nejen těch syrských, ale i iráckých. Washington vysílá do Kuvajtu 2500 vojáků k nasazení v Iráku a Sýrii, přičemž mariňáci s houfnicemi, kteří mají útočit na Rakká, „hlavní město“ Daeše v Sýrii, jsou oficiálně pouze „poradci“ a jejich ostřelování města i s jeho civilním obyvatelstvem prý nebude „nepřátelská akce“. Tyto podivné formulace odrážejí paradoxní situaci -- chystaná eskalace amerického válčení proti Daeši v Sýrii totiž nemá souhlas syrského režimu, ale dokonce ani amerického Kongresu. Proti taktice prostého navyšování počtu vojáků i civilních obětí náletů, která v amerických válkách na Blízkém východě zatím nikdy nevedla k ničemu konstruktivnímu, vystupují mimochodem i mnozí generálové Pentagonu. 

Samotní Kurdové v čele tzv. Syrských demokratických sil (SDF) chystají finální zteč Rakká na počátek dubna, ale podle některých zpráv ofenzíva začne možná i dříve. Washington na Kurdy sází takřka vabank – v Kobani prý Američané rozšiřují letiště a ve městě, které je jedním ze symbolů odboje syrských Kurdů, jsou tisíce amerických „poradců“ a vojáků. To vše za situace, kdy si Kurdové pod silným vlivem „turecké“ Strany kurdských pracujících (PKK) svou oblast – Rodžavu – vysnili jako dokonalou utopii, v níž zavládne rovnost, volnost a bratrství a kde bude sice povoleno i soukromé vlastnictví, ale jen takové, které bude sloužit všem… Podobné sny jsou v současném globalizovaném světě a navíc na území vtěsnaném mezi mnoho „dravců“ jen těžko realizovatelné i v prosté teorii, a tak není divu, že se na nich objevuje stále více „kaněk“. (Viz velezajímavý loňský text na a2larm). Současní vládci syrských kurdských regionů ze Strany demokratické unie (PYD) s pomocí svého ozbrojeného křídla YPG a pod ochranou USA pokračují v čistkách proti jakékoli politické opozici na svém území, přičemž se jejich terčem v posledních dnech stali například křesťanští Asyřané v Hásace, plameny spolky sídlo Kurdské jednotné strany v Kamišlí a po desítkách jsou v syrském Kurdistánu zatýkáni „lidé“ prezidenta iráckého Kurdistánu Masúda Barzáního, který je pro změnu „mužem“ Erdoganovy Ankary... A mezitím se oddíly rodžavských pešmergů „koupených“ z iráckého Kurdistánu vydaly bojovat proti oddílům PKK v iráckém Sindžáru. Vše dospělo tak daleko, že dokonce i Human Rights Watch nyní vyzvala vedení iráckých i syrských Kurdů, aby propustily všechny politické vězně. Strach z budoucí kurdské nadvlády už přiměl menšiny žijící v iráckém Kurdistánu k boji o vlastní autonomii.  

Připočtěme k tomu západní sankce proti Sýrii, které i podle Světové zdravotnické organizace (WHO) brání v dovozu důležitých léků, včetně těch pro děti – reminiscence na Madeleine Albrightovou a její konstatování, že půl milionu mrtvých iráckých dětí za sankce „stálo“, se přímo nabízí – nebo stále bezvýsledné „mírové rozhovory“ v Astaně či Ženevě, a je tu pohled na válku v Sýrii. 

Pokračuje a pokračovat bude. Do nevidím. 

Tož tak nějak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.