Donald Trump si pochvaluje, že ušetřil každoročních „hloupých“ 230 milionů určených původně na „stabilizaci“ válkou ztrápené Sýrie, přesněji na rekonstrukci Kurdy ovládaného severovýchodu země. Přenechal tyto náklady Saúdské Arábii a „dalším bohatým zemím“, byť prozatím se v této souvislosti mluví jen o Spojených arabských emirátech, které k saúdským 100 milionům slíbily dalších padesát milionů.

Americké fondy byly ve skutečnosti zmrazené už dlouho a jejich zrušení je tak v zásadě je formalita. Faktem je, že tento krok zapadá do Trumpova dlouho slibovaného vojenského odchodu ze Sýrie, nicméně uzavření finančních kohoutků je – vedle odsunu části Bílých přileb z jihu Sýrie -- zatím tím jediným, co Spojené státy v Sýrii opravdu „uzavírají“.

Mluvčí ministerstva zahraničí ujišťuje, že uzavření finančních kohoutků „neznačí, že by se USA v Sýrii vzdávaly svých strategických cílů“. K nim kromě porážky Daeše patří požadavek na odchod íránských sil ze Sýrie a navrch stále silná lobby opakuje i hesla o Asadovi, co „musí skončit“.

Střih. Pentagon ilegální působení svých vojáků v Sýrii obhajuje „bojem proti Islámskému státu“, který přinejmenším v Sýrii po sérii drtivých porážek působí už jen v pouštích na východě země a i podle USA ztratil 99 procent kontrolovaných území. Zvláštní výbor OSN pro dodržování sankcí zničehonic uvádí, že v Iráku a Sýrii aktuálně působí 20 až 30 tisíc bojovníků Daeše. A odvolává se přitom na „informace členského státu“. Nové údaje jsou přitom až nesmyslně vysoké, a to nejen s ohledem na samotného Trumpa, který (společně s ostatními zúčastněnými) už na počátku letošního roku vyhlásil, že Daeš byl prakticky poražen. Vlastně převyšují veškeré odhady o počtu teroristů Daeše za celou dobu jeho existence. Například v září 2014 CIA tvrdila, že v Iráku a Sýrii působí celkem 31 tisíc bojovníků Daeše, a tyto počty se s postupem bojů a drastickým osvobozováním hlavních bašt – ať už je řeč o Mosulu nebo o Rakká – logicky snižovaly až na Trumpův „asi tisíc“ nebo nedávné dva až tři tisíce. Loni v červenci navíc americká armáda „získávala body“, když mimo realitu tvrdila, že zabito bylo 60 až 70 tisíc teroristů Daeše… A nyní jejich počty -- v rámci malého propagandistického triku -- zase zázračně rostou. Aby mohl Pentagon pokračovat v okupaci Sýrie a rovněž pokračovat i v okupaci Iráku. „Dokud bude potřeba.“ Nejspíš proto, že ani přepočítání hlasů z nedávných voleb nezměnilo jejich výsledek a Bagdád se bude dál orientovat spíš na Teherán než na Washington. Pentagon v každém případě rozšiřuje tucet svých základen na severovýchodě Sýrie, prodlužuje ranveje svých tamních letišť a dováží si z Iráku do oblasti velké zásoby zbraní a munice, byť nové vojáky podle všeho do Sýrie nevysílá. Mluvčí kurdských Syrských demokratických sil (SDF) situaci považuje za sázku na jistotu a tvrdí, že USA zůstanou v Sýrii i po porážce Daeše…

Střih. Tureckou ekonomickou a finanční krizi současný americký tlak a sankce nezpůsobily; doutnala roky a Washington ji nyní jen eskaluje. Turecko si půjčovalo velké sumy, které investovalo do infrastruktury, aniž by vytvářelo něco vhodného na export, a tak deficit znovu dosáhne odhadovaných 60 miliard dolarů, přičemž zahraniční banky a věřitelé požadují více než dvacetiprocentní úroky. Prezident Recep Erdogan požádal o pomoc Rusko, ale dostal „jen“ nabídku obchodovat v národních měnách. Poohlédl se jinam. Když loni potravinami a vojenskými oddíly pomohl Kataru ustát atak Saúdské Arábie, reagoval katarský emír stejně vstřícně. Slíbil Turecku investice za 15 miliard dolarů, což tureckou měnu pomohlo stabilizovat, a ze speciálního letadla prý přihodil i jakýsi „záhadný“ náklad. Nicméně, „svět“ zastupovaný americkými ratingovými agenturami už Turecku nevěří: Předpovídá pro příští rok recesi a inflaci ve výši 22 procent. Tím spíš, že mediálně vnímaný hlavní sporný bod ve vztazích mezi Ankarou a Washington – budoucnost amerického pastora, jemuž v Turecku hrozí 35 let vězení za údajný podíl na dva roky starém pokusu o vojenský převrat – Republikáni pomalu mění v jeden z klíčových bodů své kampaně před blížícími se říjnovými kongresovými volbami. Tlak proti Turecku tedy bude v příštích týdnech jen sílit, stejně ovšem jako antiamerické nálady mezi prostými Turky. Jakýmkoli jednostranným ústupkem by nyní Erdogan doma ztratil tvář, což ostatně v opačném gardu platí i pro stejně ješitného Trumpa…

A za této situace je už pochopitelnější, proč Saúdové převzali od USA financování kurdského severovýchodu Sýrie – Spojené státy „outsourcují“ svou politiku a ušetří, zatímco svůj tlak na Ankaru současně znásobí zaťatým saúdským korunním princem, jemuž se nabízí unikátní příležitost pomstít se Turecku za jeho prokatarskou a obecně muslimsko-bratrskou politiku. Strana kurdských pracujících (PKK) bojuje proti Turecku už dekády, její sesterské syrské Obranné lidové jednotky (YPG) se připojily během syrské války. Saúdské miliony a americké zbraně jen znovu navýší jejich bojové kapacity namířené proti Turecku.

Fakt, že levicoví a sekulární kurdští ozbrojenci mohou bojovat pod patronátem wahhábistických Saúdů, je sice bizarní, ale ve skutečnosti jen o něco bizarnější, než když tito „nepřátelé světového imperialismu“ bojovali až dosud pod patronátem USA… Současně ale platí, že se tradičně roztříštěné kurdské hnutí dál štěpí a jeho část, včetně zástupců „amerických“ Syrských demokratických sil (SDF), vede s Damaškem sérii rozhovorů o budoucnosti svých území. Už nyní, před blížícími se komunálními volbami v Sýrii, zatýkají nepohodlné kandidáty ve svém Kamišli. Je tedy otázkou, kolik „duší“ nakonec Saúdové, kteří s Kurdy o jejich financování jednají už od května, ve skutečnosti pro své plány budou nakonec s to koupit.

Střih. Erdogan nejenže odmítá možnost podvolit se nátlaku USA, ale současně hrozí, že obnoví „skutečnou válku“ proti Kurdům, i kdyby byli pod ochranou USA, nebo nově Saúdů. Taková „válka proti Kurdům“ by se jistě Erdoganovi hodila k odpoutání pozornosti voličů od ekonomických problémů. Z očividných bezpečnostních důvodů si Turecko nemůže dovolit na svých hranicích americké nebo saúdské proxy síly usilující navíc o realizaci kurdských ambicí. Současně by to ale byla válka katarských peněz proti těm saúdským, což ze všeho nejvíc znamená, že by to byla válka dlouhá a podle neomezených možností obou energetických monarchií dle libosti eskalovaná, byť by logicky vyčerpávala a oslabovala oba dosud dominantní sponzory džihádu na Blízkém východě a vzdorovité Turecko nádavkem. To může mnoho regionálních sil vnímat jako přínosné, a proto proti současnému americkému postupu ani nezaznívají žádné hlasité námitky. Nicméně, čistě z početního hlediska by takový konflikt současně nejspíš vedl k likvidaci značné části kurdského etnika v Sýrii a zřejmě i Iráku.

Současně platí, že Sýrii a jejím spojencům (Rusku, Íránu, Číně a nejrůznějším šíitským silám) může konflikt mezi Tureckem na straně jedné a USA a Saúdy na straně druhé přijít vhod. Ankaře se nepodařilo eliminovat mocenskou infrastrukturu Al Kajdy v džihádistické provincii Idlíb a syrská armáda je už připravena k ofenzívě, která ovšem podle některých názorů ve skutečnosti už začala. Washington, mimochodem, ujišťuje, že on Moskvu právě v této ofenzívě nijak nebrzdí. Turecké plány na případnou anexi tohoto území jsou tím pádem nejspíš pryč a podobně dopadnou i ostatní syrská území, nad nimiž má nyní Turecko a jeho džihádističtí spojenci kontrolu. Poslední vývoj v Afrínu, kde Kurdové stupňují své útoky, může být příkladem. Ankaře kromě velkých slov ve skutečnosti – v situaci, jak se poskládala -- zbývá především naděje, že se Damašek s Kurdy dohodne způsobem, který jim do budoucna zabrání v případných útocích proti tureckému území. Nebo se nabízí rovnou spolupráce s Damaškem na „odsunu“ amerických a saúdských zájmů ze Sýrie.

Zbývají otázky. Třeba zda to v Ankaře už chápou nebo lépe, zda jsou aktuálně s to uvažovat chladně a příslušně kalkulovat. A také zda saúdský korunní princ, který se považuje za všemocného boha, chápe, že ho Trump – při sice pomalém, ale přesto postupném omezování amerického vlivu v Sýrii – jen „uvrtává“ do dalšího tragicky „nevítězného“ dobrodružství? Navíc proti (stále ještě) členskému státu NATO?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.