Ankara si už roky stěžuje, že jsou USA (a Západ obecně) příliš vstřícní vůči Kurdům, které Turci mají za „teroristy“, a celá tato problematika získala na naléhavosti v lednu, kdy turecká armáda se „svými“ syrskými džihádisty zahájila invazi proti syrské kurdské enklávě Afrín. Vztahy s Ankarou nedokázal příliš vylepšit ani americký ministr zahraničí Rex Tillerson, a průlom nepřišel ani 8. března, kdy poprvé zasedla americko-turecká „technická komise“, v jejímž rámci ovšem Turecko jen „navyšovalo sázky“: na stůl položilo „kurdské“ problémy v Sýrii, další osud „teroristické sítě“ Fathulláha Gülena, který toho času žije pod ochranou CIA v americkém azylu, budoucnost Strany pracujících Kurdistánu (PKK) a v neposlední řadě i požadavek, aby USA vyhnaly ze syrského Manbídže, který leží asi 100 kilometrů od Afrínu, všechny zástupce politické křídla YPG, čili kurdské Strany demokratického svazu (PYD). Turecká média přitom případnou „pracovní atmosféru“ kolem komise torpédovala zprávami, podle nichž americký Kongres na uzavřeném zasedání projednával možné potrestání Turecka kvůli jeho snaze dovézt ruský protivzdušný systém S400. Sám Recep Erdogan zdůraznil, že se Ankara tohoto úmyslu nevzdá bez ohledu na případné sankce. Instalace systémů S400 je naplánována na počátek roku 2020 a Turecko na ni co nejokatěji spěchá… 

Za takto rozehrané „partie“ už USA Turecku slibují, že syrským Kurdům „přitáhnou uzdu“. Z hlediska těch, kdo v americkém establishmentu doufají v uchování vazeb s Tureckem, je to logický postup, z hlediska prokurdského „křídla“, které by v Sýrii – právě s pomocí kurdských pozemních sil – rádo udrželo ilegálně okupovaná území, je to už horší. Vztahy mezi USA a kurdskými YPG chladnou už od zahájení turecké invaze do Afrínu a veřejná prohlášení o „přitahování uzdy“ je zcela jistě nijak nevylepší. Naopak, jen se utvrdí image Spojených států coby partnera, na kterého není spolehnutí, když jde do tuhého.

Ostatně, platí to nejen pro USA, ale pro NATO jako takové, protože turecké dobývání Afrínu pokračuje a Západ k němu více méně mlčí, bez ohledu na (podle všeho zveličené) turecké údaje o kurdských obětech, které i tak výrazně převyšují „čísla“ ze souběžného osvobozování damašské Východní Ghúty z rukou džihádu. Ačkoli do Afrínu dorazily (z pohledu Pentagonu je asi vhodnější termín „dezertovaly“) kurdské posily z „amerických zájmových oblastí“ na surovinově bohatém východě Sýrie, město samotné je už ale takřka obklíčené, přívod vody do něj byl zastaven a civilisté z města prchají do syrského vnitrozemí, pád Afrínu lze považovat za takřka hotovou věc, byť Kurdové proklamují opak...    

Svým způsobem lze tento vývoj považovat za výsledek kardinálního omylu PYD/YPG, kteří už loni v létě poprvé odmítli ruský návrh zachránit Afrín jeho navrácením zpět do rukou Damašku a vsadili na Spojené státy, jejichž politiku do značné míry ovšem ovlivňují Saúdové a Izrael. A právě za takové vazby se v současné realitě syrského konfliktu náležitě „platí“. Nyní tak na pomoc Afrínu dorazily „jen“ syrské dobrovolnické oddíly z Aleppa, Rusko prý zabránilo vstupu pravidelné syrské armády a podle nepotvrzených zpráv ruské a syrské jednotky – na místo, aby zabránily dalšímu postupu turecké armády -- opustily i nedalekou strategickou oblast Tal Rifáat. Turecká armáda před dvěma lety neváhala dělostřeleckou palbou ničit kurdská města na svém území, proč by tomu mělo být jinak v Sýrii?

Jinými slovy, kurdské PYD/YPG v Afrínu je zřejmě souzeno zaplatit za chybný politický kalkul svých lídrů a vypít kalich hořkosti až do dna, za tichého přihlížení Ruska i Západu, byť obě strany nečinně přihlížejí z různých důvodů. A k tomu ještě podle všeho rozhodnutím Washingtonu ztratí i Manbídž, kde už nyní obyvatelé znovu protestují proti represivní kurdské nadvládě…