Na počátku byl „chemický útok“. No dobře, na skutečném počátku byla snaha USA, Izraele a Perského zálivu svrhnout Asadův režim v Sýrii, jak dokládají e-maily z časů Hillary Clintonové, ale to teď nechme stranou. A vlastně na počátku nynější kapitoly války byla syrská a ruská ofenzíva proti Východní Ghútě, poslední významné baště džihádu u Damašku, která byla z hlediska „měničů režimů“ současně i poslední, byť už jen teoretickou nadějí na prosazení prapůvodních cílů. Během šesti týdnů byl problém, který trval posledních pět let, vyřešen. A to nejspíš s pomocí Turecka, které do značné míry koordinuje syrskou politiku s Ruskem a „svým“ džihádistům do Ghúty vzkázalo, že „hra končí“ a tisíce jich v evakuačních autobusech přivítalo ve „své“ Sýrii na severu. Zbývající džihádisté podporovaní Saúdy a CIA už poté soustředěnému tlaku syrské armády a jejích spojenců nemohli odolávat dlouho. A aby mu osvobozování Východní Ghúty od džihádu nešlo až tak hladce a bezproblémově, tak Asad najednou v Dúmě, největším městě Východní Ghúty, „použil chemické zbraně“ a „zmasakroval XY lidí, včetně žen a dětí“, tedy přinejmenším podle Západu, očividně ve snaze přivolat na sebe západní hněv a „odplatu“.

Následovala pozoruhodná přetahovaná na půdě Rady bezpečnosti OSN. USA požadovaly důkladné vyšetření „chemického útoku“, a kvůli tomu chtěli zřídit nový vyšetřovací orgán, který by na místo údajného útoku dorazil už v řádu měsíců. Rusko návrh zamítlo a požadovalo vyšetření okamžité, s využitím inspektorů Organizace pro kontrolu chemických zbraní (OPCW), kteří už beztak v Sýrii pobývají. Neuspělo, jako by USA věděly, že inspektoři ve skutečnosti žádné důkazy o útoku najít ani nemohou. Vzápětí následoval očividně důkladně „předjednaný“ raketový útok USA, Británie a Francie proti Sýrii, který měl být – i bez důkazů -- trestem za „chemický útok“ v Dúmě. Tím mohly velmoci vše jako by uzavřít, ale to ony ne. Znovu vzplála debata o vyšetření „chemického útoku“, přičemž USA už zavrhly svůj původní nápad se zvláštním vyšetřovacím orgánem a pro změnu vyzvali Rusko a Sýrii, aby na místo „útoku“ vpustily inspektory z OPCW. Najednou Rusko i Sýrie přibrzdily, že prý to z bezpečnostních důvodů ještě nějakou dobu není možné, a když se inspekční kolona pod dozorem bezpečnostních sil OSN ve středu konečně rozjela těch pár kilometrů z damašského Four Seasons do Dúmy, ruské obavy se „naplnily“ – kdosi po inspektorech OPCW opravdu párkrát vystřelil, cosi kdesi i bouchlo, a tak ani nevylezli z aut a otočili se zpátky. Jeden syrský voják byl lehce zraněn, nikomu z ruské vojenské policie v Dúmě se nic nestalo. USA obvinily Rusko, že se snaží získat čas, aby mohlo „vyčistit“ místo „útoku“ a popřít tak, že se vůbec konal, Rusko naopak míní, že těch pár džihádistů, kteří v Dúmě ještě zůstali, dostali avízo kdy a na koho mají střílet, aby zabránili okamžiku, kdy inspektoři řeknou, že se tu nic nestalo... Je příznačné, že obě strany mohou ve svůj prospěch a tedy jaksi „společně“ využít i faktu, že kromě inspektorů OPCW se nikdo jiný v Dúmě terčem palby do té doby nestal, ať už je řeč o třeba novinářích západních nebo těch ruských. Ti mezitím pročesávají Ghútu a nacházejí tu sklady zbraní, ondy podzemní věznice, a pak zase sklady chemikálií západní produkce nebo rovnou „herce“ z filmů Bílých přileb, jimiž Západ veškerý ten humbuk kolem „chemického útoku“ až dosud dokládá…

Mimochodem, Rusko skoro měsíc předem avízovalo „chemický útok v Dúmě“ a nyní už upozorňuje, že se další podobná „provokace“ chystá pro změnu na jihu Sýrie, kde ještě působí vcelku silné oddíly džihádu, který by pod patronátem USA chtěl vytvořit jakousi autonomii.

Co s tím islámem?

To shrnutí nedávných událostí je důležité pro pochopení paradoxu: Zatímco se totiž „důležitý svět“ tam „kdesi daleko“ přetahuje o inspektory/neinspektory, viní se navzájem z toho nejhoršího, hrozí sankcemi a protisankcemi a média ani nestíhají vymýšlet palcové titulky, tady v Damašku nějaký „chemický útok“ jako by nikoho vůbec nezajímal. Nemá valného smyslu ptát se na něj na vládních úřadech, protože odpovědí je více méně unifikované popření a vcelku očekávatelné a oprávněné odsouzení ilegálního amerického, britského a francouzského raketového útoku. Koneckonců, jak z Dúmy dokládá mimo jiné Robert Fisk z The Independent, žádný útok se nejspíš opravdu nekonal, a tak ani nemohou říkat nic jiného. Ale alespoň se o problém z titulu funkcí „zajímají“.

Na rozdíl od damašské „ulice“.

Většina lidí, s nimiž jsem se třeba v kafírně pokoušela na téma „útoku“ hovořit, o něm vlastně ani neslyšela, což lze pochopit za situace, že se tedy vůbec nestal, a co víc, kdy každý má v osmém roce války svých starostí dost. Zjistila jsem ale, že mnohem lepším zdrojem diskusí jsou místní taxikáři, mezi nimiž se nyní, během války, vyskytuje mnohem víc doktorů filosofie a dalších intelektuálů, než u nás v Praze. A získávám dojem, že i kdyby k útoku opravdu došlo, s mnoha lidmi v Damašku by to nejspíš ani nehnulo. Zajímá je vlastně jediné: Osvobození Ghúty od džihádu oslavovali hlavně proto, že skončilo ostřelování Damašku a zabíjení jeho obyvatel.

Damašek je velkoměsto, lidé z Ghúty, která je fakticky skoro „přes ulici“, a kteří kdysi ze svých farem pokrývali až 85 procent spotřeby zeleniny a ovoce v metropoli, jsou v očích lidí z Damašku totální vidláci. „Máme je za nevzdělané tupce, kteří vždy chodili do mešit,“ shrnul „dočasný taxikář“ Hasan, který před válkou přednášel jakési sociální vědy na soukromé univerzitě, a s nímž jsme v centru, kousek od kdysi slavného hotelu Šám, zašli na kafe.

„Takže chodili do mešity, čili teď, dobře jim tak, zaslouží všechno, co si prožili!“ přeložila jsem si v duchu. Faktem je, že právě povýšený postoj obyvatel velkých měst, kteří v letech před válkou, kdy Sýrii postihlo velké sucho, více méně odmítl akceptovat rolníky, kteří ve městech hledali obživu. Umožnil tak vytvořit méně vzdělanou, ale za to nespokojenější a radikálnější vrstvu muslimů, o něž se později džihád mohl vcelku operativně opřít. „Poslouchali radikální imámy a z Ghúty neodešli, protože se drželi těch svých polí! Za každou cenu! I když je nakonec ani nemohli obdělávat, protože je džihád násilím nutil kopat ty své tunely… Přitom dokonce i teroristé posílali své rodiny do uprchlických táborů, aby se o ně postaral stát, zatímco chlapi proti tomu samému státu bojují. Ukazovali to přece v televizi…“

Od vedlejšího stolku to už nevydržela jedna slečna, od pohledu studentka, odlepila se od vodní dýmky s pronikavou vůní jablka a vpadla nám do hovoru stručně a jasně: „Fuck islam!“ A myslela tím nejen Daeš nebo Al Kajdu, ale nejspíš přeneseně i muslimy z Ghúty. Už dříve jsem si všimla, že mezi mladými Syřany ve velkoměstech, která jsou – na obecné poměry Blízkého východu -- takřka sekularizovaná, je to skoro standardní názor. Hasan zamyšleně pokýval hlavou: „Jo, ale bude to ještě trvat, než z nich ten radikální islám dostaneme. Celé generace. Hlavně bude záležet, aby v sobě stát našel vůli třeba k tomu, aby vyškrtl islám z ústavy…“ Jistě, jsou to jen náhodná setkání, jen pár názorů, které ale rozhodně nejsou ojedinělé, obzvláště ve velkých městech. A v době, kdy se za války žádné seriózní sociologické průzkumy beztak ani dělat nedají, je nelze jen tak odmávnout.

Když jsem pak večer v syrské televizi viděla reportáž, v níž jakýsi stařičký shrbený rolník z jakési vesnice ve Východní Ghútě až dětsky nadšeně provolával střídavě slávu alláhovi a Bašárovi a k tomu popisoval, jak jim džihádisté roky odpírali jídlo, zatímco syrský voják mu teď na požádání dal placku chleba a k tomu i kus okurky, alláhu akbar, napadlo mě, že ty dva světy, byť jsou vlastně „přes ulici“, snad ani nemohou být vzdálenější. Tedy že válka v Sýrii, nebo lépe, v Syřanech, bude pokračovat dál, i dlouho poté, co jednou snad zmlknou zbraně. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.