Pokud si je Češi uchovají, budou i nadále v Evropě považováni za exoty, což dobře vystihl současný ně¬mecký historik Arnulf Baring výrokem, že „česká společnost se vyznačuje takovou měrou národní hysterie, kte¬rou neznáme u žádného sousedního státu“. Vlivem svých národních bludů se Češi budou i nadále považovat za něco výjimečného, vystupovat protievropsky a usilovat o odchod země z EU minimálně s následkem obrovského poklesu své životní úrovně.

Navzdory tomu, že pan Lebeda obhajuje dekrety presidenta republiky, tzv. Benešovy dekrety, je nevyvratitelné, že ony dekrety opravdu „nepatří do Evropy“. Jsou v rozporu s československou ústavou z roku 1920, která byla platná v době jejich vzniku, protože ústava instituci prezidentských dekretů vůbec neznala. Jednoduše jsou protiústavní a pozdější ratihabice parlamentem na tomto faktu nic nemění. Podle mezinárodního práva platného v roce 1945 bylo nepřípustné zbavovat obyvatele státu státní příslušnosti nebo zabavovat jim majetek bez náhrady. A československé občanství Němci českých zemí měli od dob před odstoupením území nepřetržitě až do 2. 8. 1945, kdy byli s československými Maďary dekretem presidenta republiky občanství en bloc zbaveni. Náhrada za jim zabavený majetek nebyla nikde zmíněna.

Pokud se pan Lebeda pozastavuje nad tím, že „další sudetoněmecký sraz by mohl být v některém z českých měst“, tak jen připomeňme, že z větších měst v českých zemích těsně před první světovou válkou měla jen tři (!) nadpoloviční většinu českého obyvatelstva - Budějovice, Plzeň a Praha. A to necháváme stranou, že až na výjimky byla všechna města v Království českém založena Němci podle německých právních norem. Bezprostředně po první světové válce žilo v okresech připadlých do pozdější říšské župy Sudety, tedy i s venkovskými oblastmi, necelých 5 % jazykově českého obyvatelstva. Takže jaká česká města? Česká jen tím, že byla v Království českém, nikoli podle obyvatelstva.

Neblahou péčí Jungmanna a hlavně Palackého byl u česky mluvících vzbuzen dojem, že na Království české (název nemající s jazykovými Čechy co dělat) mají výhradní právo česky mluvící obyvatelé (tvořící 2/3 obyvatel země), kdežto německy mluvící (1/3 obyvatel), byť v zemi jsou usedlí několik století (některé rody již od 12. století), nikoliv. Kulturně byli německy mluvící nadřazeni česky mluvícím, protože kultura, řemesla, dovednosti, znalosti a obchod se šířily nejdříve z dnešní severní Francie, pak ze severní Itálie a byly vždy česky mluvícím zprostředkovávány německy mluvícími, protože kultura a vzdělanost nepřeskakuje geograficky území. Nejdříve je civilizováno obyvatelstvo nejblíže k civilizačnímu centru, tedy směrem na východ a sever Němci, kteří pak předávali osvojené svým bezprostředním sousedům. To je názorně vidět na Rusech, kteří byli od takových center nejdále (například Kreml jim postavili Italové, medicínské obory jim vybudovali Němci).

Českoslovenští Němci neměli mezi válkami (a ostatní národnostní skupiny ve státě) všechna občanská práva, zcela chyběla demokracie pro velké skupiny. Konkrétně: Němci, Maďaři, Poláci, jihomoravští Charváti, Rusíni, Rumuni a Židé byli v parlamentu vždy přehlasováváni státním národem československým. Žádná obrana proti tomu neexistovala, ústava byla zformulována pouze Čechy, dokonce i bez Slováků v Revolučním národním shromáždění.

Konrad Henlein byl napůl Čech, bankovní úředník a činitel Turnvereinu, ne učitel tělocviku. Výrok, že v roce „1937 se sudeťáci otevřeně přihlašují k Hitlerovu nacionálfašismu“ je nepravdivý: fašismus nemá s německým nacionálním socialismem pranic společného, otevřený příklon k Říši se datuje až po 15. 9. 1938, kdy vůbec poprvé zaznělo heslo Heim ins Reich! Tedy onen požadavek byl v platnosti pouhé dva týdny. Československou republiku Němci českých zemí nezradili, až do odstoupení území většina doufala, že setrvají v ČSR a dostanou národnostní autonomii, což jim dosvědčuje ve své knize Munich: Before and After i Hubert Ripka. 80 % z nich uposlechlo mobilizačního rozkazu a nastoupilo k obraně ČSR. Kromě toho neměli po odstoupení pohraničí možnost se prohlásit za československé občany (optovat), to směly podle československo-německé smlouvy z 20. 11. 1938 jen osoby neněmecké národnosti.

Předhazovat Sudetoněmcům službu v SS nelze, během války do SS rukovali němečtí státní příslušníci jako do normálních vojenských jednotek, tj. bez výběru. Kromě toho ve Wehrmachtu a v SS sloužilo více Čechů (kteří se nikdy nevzdali své národnosti a Němci se o ni také nestarali) než ve všech československých vojenských jednotkách na straně spojenců.

„Vítězné mocnosti v Postupimi rozumně usoudily, že další soužití sudeťáků s většinovým obyvatelstvem poválečného Československa není nadále možné“. Nepravda. Jen „uznaly, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ To znamená, že to vzaly na vědomí, nerozhodly o tom.

„Myšlenku na nucený odsun tzv. sudetských Němců nevymyslel prezident Beneš.“ Zcela naopak - jako první to právě vymyslel Beneš a to již v polovině září roku 1938 v tzv. pátém plánu a ČSR je začala bez jakéhokoli souhlasu spojenců vyhánět hned 9. 5. 1945.

„Veškerý majetek německé vlády a jednotlivých Němců přešel do plného vlastnictví Československa jako povinná splátka na reparace za válečné škody, způsobené Němci.“ Nepravda, majetek československých Němců nebyl započten na vrub reparací. Ten byl mimochodem tak obrovský, že kdyby započten byl, tak by válečné reparace dalším 17 státům neplatilo jen Německo, nýbrž po jeho boku svorně i ČSR ze zanechaného sudetoněmeckého majetku.

Další lež pana Lebedy: „Německo navíc dodnes nezaplatilo jakoukoli náhradu za tyto (válečné) škody“. Uhradilo, ne však v plné výši přiřčené reparační konferencí, Československu stejně jako ostatním 17 zemím, západní spojenci zastavili reparace v roce 1962.

Pan Lebeda pokládá za drzý i výrok „Pro vyhnání Němců po válce nebyl ani morální ani politický důvod“. Pak ovšem musí zdůvodnit, proč státy jako Dánsko, Holandsko (pomineme-li jen 2,7 % vyhnaných tamějších Němců), Belgie, Francie, Itálie a Rumunsko své německé menšiny nevyhnaly, kdežto Československo, Polsko a Jugoslávie ano, Maďarsko vyhnalo jen jednu třetinu z nich, dvě třetiny si vyvzdorovalo na sovětské okupační správě.

Divím se, že pan Lebeda uvádí i údajný projev Beneše z května 1947, který je evidentní podvrh z 90. let minulého století z dílny republikánů pana Sládka, což českými sdělovacími prostředky bylo již několikráte zmiňováno.

Tomáš Krystlík