Pokud si je Češi uchovají, budou i nadále v Evropě považováni za exoty, což dobře vystihl současný ně¬mecký historik Arnulf Baring výrokem, že „česká společnost se vyznačuje takovou měrou národní hysterie, kte¬rou neznáme u žádného sousedního státu“. Vlivem svých národních bludů se Češi budou i nadále považovat za něco výjimečného, vystupovat protievropsky a usilovat o odchod země z EU minimálně s následkem obrovského poklesu své životní úrovně.

Navzdory tomu, že pan Lebeda obhajuje dekrety presidenta republiky, tzv. Benešovy dekrety, je nevyvratitelné, že ony dekrety opravdu „nepatří do Evropy“. Jsou v rozporu s československou ústavou z roku 1920, která byla platná v době jejich vzniku, protože ústava instituci prezidentských dekretů vůbec neznala. Jednoduše jsou protiústavní a pozdější ratihabice parlamentem na tomto faktu nic nemění. Podle mezinárodního práva platného v roce 1945 bylo nepřípustné zbavovat obyvatele státu státní příslušnosti nebo zabavovat jim majetek bez náhrady. A československé občanství Němci českých zemí měli od dob před odstoupením území nepřetržitě až do 2. 8. 1945, kdy byli s československými Maďary dekretem presidenta republiky občanství en bloc zbaveni. Náhrada za jim zabavený majetek nebyla nikde zmíněna.

Pokud se pan Lebeda pozastavuje nad tím, že „další sudetoněmecký sraz by mohl být v některém z českých měst“, tak jen připomeňme, že z větších měst v českých zemích těsně před první světovou válkou měla jen tři (!) nadpoloviční většinu českého obyvatelstva - Budějovice, Plzeň a Praha. A to necháváme stranou, že až na výjimky byla všechna města v Království českém založena Němci podle německých právních norem. Bezprostředně po první světové válce žilo v okresech připadlých do pozdější říšské župy Sudety, tedy i s venkovskými oblastmi, necelých 5 % jazykově českého obyvatelstva. Takže jaká česká města? Česká jen tím, že byla v Království českém, nikoli podle obyvatelstva.