Chmurné - s nejvyšší pravděpodobností dojde ke zdražení potravin. Budete-li chtít najít viníky, máte je při ruce: Čechy samotné, protože si to zavinili svou tendencí okrádat vlastní soukmenovce z větší části sami.

Dvěma mechanismy došlo k tomu, že potraviny od stejného výrobce a stejného názvu jsou v českých řetězcích někdy ošizené co do použitých komponent. První, kterému nešlo zabránit, ale mohlo se jeho důsledkům vyhnout: Zahraniční výrobci z vlastní vůle se odhodlali ušetřit na složení produktu s tím, že východoevropští konzumenti to asi nepoznají. Předpoklad ji vyšel, protože ve všech bývalých komunistických zemích se jednalo většinou o výrobky dosud od dané firmy nedovážené, takže neměli možnost porovnat novou kvalitu se starou. Specialitou českého spotřebitele, v jiných zemích se tolik neprojevující, navíc bylo, že jeho chuťové buňky za éru komunismu ztratily nebo redukovaly svoje rozpoznávací schopnosti, takže je mu do jisté míry jedno, co jí. Nicméně okrádání přímo výrobci bez popudu koncových řetězců v jednotlivých východoevropských státech se dalo celkem lehce čelit přímým dovozem stejných produktů určených pro západní trhy, obejít tak výrobci nabízený přímý dovoz nebo přímou výrobu pro daný stát. Například zboží nakoupit přes řetězec stejného názvu na Západě. To se nestalo, východoevropské managementy potravinářských řetězců byly schopny uvažovat jen v krátkodobém časovém horizontu, ne strategicky, tj. si přály maximalizovat zisk za nejkratší možnou dobu.

Všechny potravinářské řetězce v ČR jsou bez ohledu na shodný název s řetězci v západní Evropě výhradně české firmy, byť založené zahraničním kapitálem a všechny jsou tak z více než 99 % řízeny manažery-Čechy. Zatímco západní potravinářské řetězce mají marži v jednotkách procent, víc si nemohou dovolit, v Česku nasadily desítky procent (maximalizace zisku bez ohledu, co to udělá se zákazníky z dlouhodobého hlediska) a zakázané kartelové dohody mezi řetězci jim zaručují minimální ceny u vybraných typů prodejních položek. Zatímco na Západě je výše zisku tvořena především zvyšováním objemu prodeje, v Česku zvyšováním marže. Za těchto okolností se v ČR uplatil druhý mechanismus, specielně český: Aby marže, tedy i zisk řetězce byly co nejvyšší, nutí managementy českých řetězců dodavatele - a to i západní výrobce (!) - aby pro ně minimalizovali výrobní ceny. Jejich cenové požadavky byly a jsou pro výrobce splnitelné jen tehdy, že do produktu nedají vše, co tam má být, ošidí ho, aby vyhověly českým manažerům. Managementy českých řetězců tak maximalizují zisk, aniž se zatěžují výčitkami, že sprostě okrádají bližního svého. Konkurenčních řetězců ve státě se nemusejí bát - to mají zajištěno kartelovými dohodami, které český antimonopolní úřad nedovede nebo nechce rozbít. Umožněno a nebývale podpořeno to bylo a je tím, že český konzument má ve zvyku se především za levný peníz nacpat, kvalita jídla je pro něj druhořadá, což je návyk pocházející ze školních a závodních jídelen s jejich nechutnými jídly.