Zdroj citace ZDE.

Skutečnost je odlišná. Rozhlasový vysílač v německém Gleiwitzu byl 31. 8. 1939 přepaden, polsky odvysílána výzva k povstání proti Němcům, personál vysílače zavřen do sklepa (všichni přežili) a na místě zanechána jediná (!) mrtvola Slezana, kterého den předtím v nedaleké vesnici zatklo Gestapo. Dodnes není jasné, na co zemřel. Vše, co ukazuje na německé přepadení, je založeno na jediné (!) poválečné výpovědi Alfreda Naujockse, spolupracovníka Sicherheitsdienstu (SD), který onoho nalezeného mrtvého tehdy převzal v bezvědomí se zakrváceným obličejem. Mrtví vězni z koncentračních táborů navlečení při přepadu vysílače do polských uniforem nejsou nijak doloženi.

Zůstává také otázkou, proč mělo být přepadení vysílače v Gleiwitzu fingováno, když Německo mohlo využít 44 hraničních incidentů mezi 25. a 31. 8. 1939, tj. polských vpádů polovojenských jednotek na německé území spojených s vypalováním německých statků a domů. I zde vysvětlují spojenečtí historici ony incidenty jako německé provokace, tentokrát účinkujícími byli prý esesáci sami převlečení za Poláky. Tvrzení není dostatečně doloženo. Vyplývá pouze z výpovědi jediného (!) korunního svědka žaloby Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, vedoucího sabotážního oddělení Abwehru Erwina von Lahousen, který o tom z titulu svého postavení věděl. Korunní svědek ale za svou výpověď před soudem získává nižší trest, než kdyby nevypovídal, nebo nevypovídal tak, jak si přeje žaloba.

I další událost, kterou šlo velmi dobře propagandisticky využít proti Polsku, potřebu inscenace přepadení vysílače v Gleiwitzu zcela zpochybňuje. Dne 31. 8. 1939 (udává se i datum 30. 8., v každém případě před přepadením gleiwitzského vysílače) byl v Krakově zavražděn německý konsul Schallinger, což kupodivu nikdo za německou inscenaci nevydává.

Spojeneckých podvodů ve výkladu historie druhé světové války je celá řada, z pochopitelných důvodů je tendence o tom mlčet, Německo má dodnes zakázáno pochybovat o pravdivosti zjištění západních okupačních úřadů, o nálezech a rozsudcích spojeneckých soudů. Proč to vše? Spojenci se v poválečném norimberském proceu i později snažili vinu za světovou válku svalit výhradně na Německo, i když sami k ní významně přispěli, a také zakrýt skutečnost, že po většinu války věděli o probíhajícím holocaustu a nic proti tomu neučinili.