V Tokiu, kam přibyl Masaryk z Vladivostoku – do Ruska byl vyslán coby britský špión s britským cestovním pasem na jméno Thomas George Marden místo původního srbského – požádal ho vyslanec USA, aby pro prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona sepsal důvěrné memorandum o stavu Ruska a bolševismu. V Masarykově „důvěrném“ tokijském memorandu z 10. 4. 1918, určené prezidentu Wilsonovi, bylo Masarykem rozdané beze všeho (!) i diplomatům spojeneckých zemí, se psalo, že by spojenci měli uznat bolševickou vládu v Rusku, což vyvolalo značný politický skandál a nepěkně se pak Masarykovi vymstilo v USA, kam posléze přijel. I Milan R. Štefánik se na něj kvůli obsahu memoranda velmi rozkatil. Tajemník ministra zahraničí Lansinga Breckinridge Long se ve dvou dopisech ze 17. a 20. 4. 1918 obrátil k sekretáři pokladu, ministrovi, pod kterého spadala celní správa USA, aby celní úředník Masarykovi cestujícímu s britským pasem na jméno Marsden z Jokohamy do Vancouveru „poskytl výsadu volného vstupu (z Kanady) na území Spojených států“. V prvním dopise Long psal, že Masaryk chce navštívit Washington D. C. „v zájmu ruské bolševické vlády“, v druhém, kde oznamoval, že přibyde i se svým sluhou Josefem Husou se srbským pasem, označil Masaryka přímo za „člena bolševické vlády v Rusku“ [Kalina]. Ve Spojených státech Masaryk přidal k požadavku politického uznání bolševické vlády v Rusku i poskytnutí ekonomické pomoci bolševikům ze strany USA (!) [Kalvoda 1995].

Probolševický postoj Masaryka k sovětskému režimu, o kterém se česká historiografie raději nezmiňuje, dokumentuje i jeho memorandum z 25. 6. 1918 zaslané přes americké ministerstvo zahraničí Georgiji V. Čičerinovi, bolševickému lidovému komisaři zahraničí: „V interview… vysvětlujete své nepřátelské chování k česko-slovenskému vojsku na Rusi tím, že prý bylo protirevolučním již od doby ukrajinské Centrální rady kyjevské a že dokonce kulo pikle proti vládě sovětů… Byl jsem v Rusku od května r. 1917 až do března r. 1918. Organizoval jsem to vojsko. Znám každou podrobnost jeho života za tu dobu. S plným uvědoměním všech okolností musím prohlásit, že Vaše tvrzení je nesprávné a že jste na omylu… Mohu dokázat nevyvratitelnými dokumenty, že jsem odmítl každý plán, namířený proti Vaší vládě, mně navržený Vašimi politickými protivníky… Mohu dále dokázat, že jsem donedávna doporučoval státníkům Dohody, aby s Vaší vládou byli zadobře. My, Čecho-Slováci, milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou a svobodnou demokracií.“ [Kalvoda 1998] První světovou válku nazýval Masaryk světovou revolucí (jeho paměti mají titul Světová revoluce) a sám se označoval hrdě za revolucionáře. Následkem toho považoval ruské bolševiky zcela nesmyslně za své spolurevolucionáře.

Malý exkurs do roku 1917: Masaryk chtěl v létě 1917 po únorové revoluci dostat československé legie z Ruska do Francie, na západní bojiště. Později, po bolševickém převratu ho nic ho neplnilo větší hrůzou než představa československé armády pochodující na Petrohrad a cestou přebírající moc. Nechtěl za žádnou cenu vystoupit proti svým bolševickým „spolurevolucionářům“. Je totiž velmi pravděpodobné, že československé legie by byly bývaly Petrohrad dobyly, udržely a skončily tak s celým bolševismem v Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení a početně slabí bolševici (asi 5000 mužů), kteří měli těžké zbraně jen na lodi Auroře, se nemohli ani trochu měřit s československou armádou, sestávající ze dvou divizí s přibližně 40 000 dobře vycvičených vojáků vyzbrojených děly a podléhajících zkušeným carským důstojníkům [Kalvoda 1998]. Masaryk o třináct měsíců později tvrdil československé vládě, že s pomocí československých vojáků-legionářů mohl zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje československého státu].

Woodrow Wilson si dal s přijetím Masaryka, přes všechna naléhání jejich společného přítele Charlese Cranea, téměř půldruhého měsíce čas. Wilson schválil 24. 6. 1918 memorandum svého ministra zahraničí Roberta Lansinga, ve kterém se navrhovalo, aby se USA bez výhrad vyslovily pro samostatné Polsko, Čechy a jihoslovanský stát. 27. 6. 1918 podepsal dokument, ve kterém USA souhlasily s rozčleněním rakouské monarchie za předpokladu, že bude z nových nástupnických samostatných států vytvořena federace nebo alespoň sjednána dohoda mezi nimi k užitku všeho obyvatelstva monarchie [Kalina]. O podmínce federace nebo konfederace s ostatními nástupnickými státy pro vznik samostatného československého státu čeští historici mlčí.

Současně ale Spojené státy odmítly (!) uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a to kvůli jeho probolševickému postoji a zastávání se sovětské vlády. (Masaryk s Benešem záměrně používali chybný název rady, protože se nazývala až do konce své existence Národní rada zemí českých, Conseil National des Pays Tcheque.) Masaryk tedy zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a v pozdravu z 21. 7. a v rozkazu z 1. 8. 1918 československému vojsku na Rusi najednou nejen souhlasil s jeho ozbrojeným vystoupením proti bolševikům, proti kterému dosud vždy (!) byl, nýbrž začal doporučovat i spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna spojence k tomu už přímo (!) vyzýval [Kalvoda 1995, 1998]. USA nakonec Národní radu zemí českých a Čechoslováky coby bojující spojenecký národ uznaly 3. 9. 1918 (někdy se udává datum 2. 9.) jako poslední, po francouzském uznání z 1. 7. (podle jiných zdrojů již 29. 6.) a britském z 9. 8. 1918. Masaryk později, v prosinci 1918, prozradil československé ministerské radě své pocity: „Jíti s bolševiky jsme nemohli, byli bychom to na Západě prohráli naprosto.“ [Peroutka] Ani slůvkem se nezmínil, že bolševiky během války po většinu doby podporoval. Prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou, jehož autorem byl Masaryk, bylo vydáno z 18. 10. 1918 ve Washingtonu.