„Bělobrádek s Hermanem… tvrdí, že sudetští Němci byli vyhnáni na základě své národnosti a vyhlašují, že se toto nesmí již nikdy opakovat. Lži, lži, a jen lži.“ Jak to bylo ve skutečnosti? Z ČSR byli vyháněni pouze podle své národnosti, dokonce i židé sotva přišedší z německých koncentráků, pokud nebyli s to prokázat, že tam byli za odboj proti okupantům, že v nich nebyli zavřeni pouze kvůli své rase.

„Odsun Němců z Československa a Polska se konal na základě jasné dohody vítězných mocností o poválečném uspořádání Evropy. Tedy na základě direktivy vydané společně USA, GB, SSSR. Benešovy dekrety přesně navazovaly na tuto direktivu a nikterak ji nepřekročily.“ Jaká je skutečnost? Žádná dohoda velmocí neexistuje jen Protokol z jednání Konference v Berlíně (postupimské konference) a Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně (o postupimské konferenci), kde se shodně praví:

„Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Všimněte si, že spojenci Československu v Postupimi transfer nevnutili, nenařídili, ani neschválili nebo nepotvrdili, protože ani zpráva, ani protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“, nýbrž pouze, že „vlády uznávají, že se do Německa má uskutečnit transfer“.

Postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo označit jako mezinárodní smlouva (jako například Mnichovská) s patřičně závaznými mezistátními důsledky. Ta by musela být parlamenty zemí účastníků smlouvy ratifikována a zveřejněna v publikacích pro to určených, například ve sbírkách zákonů. Československý stát zahájil vyhánění bez jakéhokoli souhlasu spojenců hned 9. 5. 1945. Na poslední vzájemné pracovní schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Churchill Benešovi, obdobně jako předtím Nichols, Eden a vláda USA, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby ČSR nejdříve získala souhlas Velké Británie, USA a SSSR, než začne transfer realizovat. Což, přeloženo do běžné, nediplomatické řeči, se rovnalo zákazu. Nicméně Molotov 21. 3. 1945 Benešovi za přítomnosti Zorina znovu ústně potvrzuje Stalinův souhlas s vyhnáním, což se pak projevilo přijímáním Němců českých zemí do sovětské okupační zóny. Podobnému do své zóny se Američané bránili a ubránili do stanovení Spojenecké kontrolní rady o podmínkách tranferu koncem listopadu 1945.

„Pokud nebyla prokázána kolaborace, či členství v NSDAP, či Hitlerjugend nebo ve Wehrmachtu a Gestapu, tak byli necháni na pokoji. Mohli zůstat.“ Jasná nepravda. Teoreticky mohli zůstat jen ti, kteří prokázali účast v odboji proti okupantům a obdrželi legitimace protifašistického bojovníka. Ty se československé úřady ale zdráhaly vydávat, takže mnoho, kteří měli na ni nárok, ji neobdrželo. Nicméně bylo takto uznáno 146 632 osob, z nichž okolo 23 tisíc v ČSR zůstalo, ostatní byly donuceny se vystěhovat.

„Existovala smíšená manželství, kde si lidé mohli dokonce vybrat, zda zůstanou v Československu, nebo půjdou do Německa.“ Nepravda, protože žádosti o zpětné přiznání občanství, což bylo podmínkou setrvání v ČSR, bylo možné podat jen v určených lhůtách pro každou kombinaci smíšech manželství jinak. V roce 1945-46 tak směly žádat jen německé manželky Čechů, v roce 1947, v posledních měsících vyhánění dostali tuto možnost němečtí manželé českých manželek, což se prakticky nedalo stihnout, a teprve od roku 1949, kdy už bylo v ČSR jen nepatrné množství původního německého obyvatelstva, si mohli žádat ostatní.