Pan Krotký konstatuje, že česká „média nerozlišují mezi uprchlíky, běženci, imigranty a azylanty a často tyto pojmy volně zaměňují“. Sám však ve své zprávě-článku uvádí pouze jedinou definici: „Označení azylant je termín pro ty osoby, kterým byl přiznán azyl.“ Jen jediná definice je ale naprosto nedostatečným objasněním problematiky, v tomto si pan Krotký počíná téměř stejně jako česká média. Podrobněji o rozdílech mezi jednotlivými kategoriemi níže.

Sdělovací prostředky neobjasnily, respektive vysvětlily mylně, proč většinu migrantů tvoří mladí zdraví muži vybavení moderními smartphony. Obvykle tvrdily, že jde o nastolovatele zamýšlené budoucí muslimské nadvlády nad Evropou či o islámské teroristy, nebo že se jedná o běžence z ekonomických důvodů, protože přece mají peníze na pořízení si relativně drahých chytrých telefonů. Zcela opomněly, že rodiny obvykle vyberou a vyšlou svého mladého mužského člena, protože je nejodolnější proti možným strádáním během cesty, aby připravil v některém státě Evropy bydlo pro přestěhování celé, většinou široké rodiny. K vyslání do Evropy zejména lákají lživé sliby místních verbířů – například, že v Německu dostane každý do několika měsíců pro svou rodinu zdarma nový rodinný dům, který mu německý stát postaví, zdarma přiděleno auto, finanční příspěvek na rozjezd živnosti a že se celá jeho rodina bude moci za ním přistěhovat. Ani jedno z toho není pravda. Transfer uprchlíků do Evropy je ale pro organizátory výnosnější nebo alespoň obdobně výnosný jako pašování drog a je navíc bez rizika. (Poznámka: Teprve když dospělý imigrant se hospodářsky a kulturně v Německu integruje, smí se za ním jeho užší rodina za relativně dost přísných podmínek přistěhovat. Pak také může dostat od úřadu práce, pokud od nich dostává podporu v nezaměstnanosti, opět za dost přísných podmínek, i finanční obnos pro rozjezd živnosti z větší části ve formě půjčky.)

Nelze podceňovat ani rozsáhlý vliv ústní propagandy ve výchozí zemi uprchlíka. Uprchlíci, když se jim po příchodu do cílové země nenaplní nic z toho, co jim verbíři namluvili, předstírají při telefonátech domů, že je tomu tak, nebo si vymýšlejí jiné pohádky, jen aby nemuseli přiznat, že nalétli. Pokud rodiny uprchlíků se dovědí od nich alespoň částečně pravdu o podmínkách v cílovém státu, tak nemohou připustit částečný nebo úplný nezdar svého počínání a tím ztratit před sousedy tvář. Dále tedy předávají všem kolem nepravdy. O tom všem ale měla česká média zpravovat. Neučinila tak.