Pan Krotký konstatuje, že česká „média nerozlišují mezi uprchlíky, běženci, imigranty a azylanty a často tyto pojmy volně zaměňují“. Sám však ve své zprávě-článku uvádí pouze jedinou definici: „Označení azylant je termín pro ty osoby, kterým byl přiznán azyl.“ Jen jediná definice je ale naprosto nedostatečným objasněním problematiky, v tomto si pan Krotký počíná téměř stejně jako česká média. Podrobněji o rozdílech mezi jednotlivými kategoriemi níže.

Sdělovací prostředky neobjasnily, respektive vysvětlily mylně, proč většinu migrantů tvoří mladí zdraví muži vybavení moderními smartphony. Obvykle tvrdily, že jde o nastolovatele zamýšlené budoucí muslimské nadvlády nad Evropou či o islámské teroristy, nebo že se jedná o běžence z ekonomických důvodů, protože přece mají peníze na pořízení si relativně drahých chytrých telefonů. Zcela opomněly, že rodiny obvykle vyberou a vyšlou svého mladého mužského člena, protože je nejodolnější proti možným strádáním během cesty, aby připravil v některém státě Evropy bydlo pro přestěhování celé, většinou široké rodiny. K vyslání do Evropy zejména lákají lživé sliby místních verbířů – například, že v Německu dostane každý do několika měsíců pro svou rodinu zdarma nový rodinný dům, který mu německý stát postaví, zdarma přiděleno auto, finanční příspěvek na rozjezd živnosti a že se celá jeho rodina bude moci za ním přistěhovat. Ani jedno z toho není pravda. Transfer uprchlíků do Evropy je ale pro organizátory výnosnější nebo alespoň obdobně výnosný jako pašování drog a je navíc bez rizika. (Poznámka: Teprve když dospělý imigrant se hospodářsky a kulturně v Německu integruje, smí se za ním jeho užší rodina za relativně dost přísných podmínek přistěhovat. Pak také může dostat od úřadu práce, pokud od nich dostává podporu v nezaměstnanosti, opět za dost přísných podmínek, i finanční obnos pro rozjezd živnosti z větší části ve formě půjčky.)

Nelze podceňovat ani rozsáhlý vliv ústní propagandy ve výchozí zemi uprchlíka. Uprchlíci, když se jim po příchodu do cílové země nenaplní nic z toho, co jim verbíři namluvili, předstírají při telefonátech domů, že je tomu tak, nebo si vymýšlejí jiné pohádky, jen aby nemuseli přiznat, že nalétli. Pokud rodiny uprchlíků se dovědí od nich alespoň částečně pravdu o podmínkách v cílovém státu, tak nemohou připustit částečný nebo úplný nezdar svého počínání a tím ztratit před sousedy tvář. Dále tedy předávají všem kolem nepravdy. O tom všem ale měla česká média zpravovat. Neučinila tak.

Nikdo z českých žurnalistů se neobtěžoval veřejnosti vysvětlit, že chytrý telefon, navzdory jeho vyšší pořizovací ceně, má migrant kvůli tomu, protože obvykle neovládá evropské abecedy, tedy si cestou nemůže přečíst podle ukazatelů, kde se nachází, ba sni zeptat se nemůže, protože místní jazyk, kterým by se mohl domluvit, neovládá. Zbývá tedy internet v telefonu s mapami s místními názvy v jemu srozumitelné abecedě a funkce GPS k určení jeho momentální polohy. Na pořízení smartphone se mu skládá celá rodina.

Informaci, že nařízení č. 604/2013 Evropského parlamentu a Rady Evropy z 26. června 2013, tzv. Dublin III, podle něhož žádost o poskytnutí azylu vyřizuje první stát EU, kde uprchlíkovi již nehrozilo pronásledování, podala česká média většinou správně. Ale nikdo z novinářů se však nenamáhal zamyslet nad tím, co by aplikace tohoto pravidla vyvolala, když Řecko jako první stát z EU nejen hanebně selhalo při registraci migrantů, nýbrž i flagrantně porušilo ono nařízení tím, že nejdříve umožňovalo, pak přímo dopravovalo běžence k makedonské hranice doufajíc, že přejdou do Makedonie a tak se problému s nimi zbaví. Když migranti začali proudit do Maďarska jako druhé země EU – mimochodem médii hodně propíraný srbsko-maďarský hraniční přechod v Rözske nebyl ani na chvíli uzavřen, což jim nevadilo, aby tvrdila opak, protože se přes něj dalo s platnými doklady a vízem neustále přejet nebo projít – bylo jasné, že jejich vrácení do Řecka k azylovému řízení by způsobilo organizační i hospodářské zhroucení řeckého státu. A nejen jeho. Hlavní německé veřejnoprávní televize tehdy odvysílaly interview se srbským ministrem práce a sociálních věcí nacházejícím se před přechodem v Rözske, který označil chystané bránění se Maďarska proti vstupu migrantů za katastrofu, která zničí srbský stát, až se nakonec rozplakal. A to v případě Srbska šlo pouze o část z vlny migrantů v roce 2015. České sdělovací prostředky to ignorovaly.

Média lhala a lžou dodnes o okolnostech přestupu migrační vlny 2015 přes Rakousko do Německa. Na budapešťských nádražích bylo péčí maďarského státu soustředěno za mizerných podmínek na dvacet tisíc běženců. Dva syrské uprchlíky, kteří prodělali základní vojenskou službu v syrské armádě, tam při lelkování napadlo, že když je důstojníci honili v plné polní denně desítky kilometrů po pouštích, že je reálné dojít i s davem civilistů během několika málo dní oněch 180 km z Budapešti do Rakouska. Na 1200 uprchlíků se tedy vydalo pěšky po dálnici k rakouským hranicím. V tu chvíli se Viktor Orbán probral z letargie, zorganizoval autobusy, nechal sebrat všechny zbývající uprchlíky v Budapešti a vypravil je za pěší skupinou mířící do Vídně, aby ji dostihli ještě před hranicí. Když se 4. 9. 2015 večer o tom dověděl tehdejší rakouský kancléř Werner Faymann, začal ztrácet nervy a telefonicky bombardoval Angelu Merkelovou opakovanými dotazy, co že má dělat – zda uprchlíky zadržet na hranici násilím nebo ne. Když je vpustí do země, tak Rakousko všechny osoby z migrační vlny na trase Řecko – Maďarsko nezvládne hospodářsky, ani politicky. Prosil kancléřku o společnou koordinaci dalšího postupu. Angela Merkelová měla podle západních sdělovacích prostředků na rozhodnutí jen 2,5 hodiny. Na jedné straně jí bylo jasné, že všechny státy na balkánské trase: Řecko, Makedonie, Srbsko, Maďarsko, Rakousko, pak Chorvatsko a Slovinsko se dostanou do hospodářských potíží, vypuknou v nich nepokoje, které možná povedou k občanské válce nebo i k válkám mezi státy. (Jedině cesta oklikou přes Bulharsko by asi nebyla užívána, protože Bulhaři si hraniční překážky, zábrany, ploty a vojenské silnice podél nich z doby studené války po celé délce řecko-bulharské hranice ponechali.) Na straně druhé by to znamenalo konec schengenského prostoru a EU vůbec, na straně třetí by jejich nevpuštěním do země flagrantně porušila německou ústavu, která praví, že „politicky pronásledovaní požívají azyl“ a to bez jakéhokoliv omezení jejich počtu. Pokud stojí jen metr za hranicí na německé půdě, je nutné jejich žádost o azyl prozkoumat. Tedy Faymannovi sdělila, že je Německo tedy přijme k azylovému řízení a využila toho k „útěku vpřed“, jak říkají Němci, tj. sebrala ostatním německým politickým stranám možné volební téma tím, že si ho přivlastnila – uprchlíky pozvala. Německý stát se tedy odhodlal za neschopné Řeky přezkoumat důvody jejich žádostí o azyl, což se sice příčilo nařízení Dublin III, ale vzhledem k možným následkům pro Evropu to bylo vůbec nejmenší zlo. Rakušané se zachovali zcela prospěchářsky. Bleskurychle poslali autobusy na hraniční přechod do Nickelsdorfu, aby všechny uprchlíky z budapešťských nádraží dopravily neprodleně po vkročení na rakouskou půdu na bavorskou hranici. Že výše uvedené příčiny vedoucí Německo k rozhodnutí o přebírání uprchlíků z Rakouska česká média veřejnosti zcela zatajila, je snad nejzávažnější provinění, protože zamlčení těchto skutečností mělo a má velmi silný propagandistický dopad na obyvatelstvo ČR.

Místo objektivního zpravodajství se věnovala téměř každodenně podněcování české xenofobie, nenávisti k uprchlíkům a EU zejména i tím, že nerozeznávala a nevysvětlovala rozdíl mezi žadateli o azyl, oprávněnými azylem, osobami, jimž byla mezinárodní azylová ochrana odmítnuta, dále neobjasnila, co to je subsidiární ochrana (jednoho státu) na rozdíl od ochrany mezinárodní (uznání azylem) a kdy se uplatňuje, podmínky pro povolení pobytu migrantů alespoň v Německu, případně podmínky jejich trvalého setrvání v zemi. Dále rozšiřovala zcela nesmyslná tvrzení o výši sociálních podpory jak v Německu, tak v Rakousku, kde podle nich denní kapesné činilo i 20 €. Kromě toho se nikdy nesnažila rozlišit, zda dotyčný dostává jen kapesné k ubytování a stravě, nebo zda se stravuje sám, případně i bydlí mimo ubytovny a dostává k tomu příslušné obnosy. Účel byl jasný: vyvolat v českých příjemcích informací nejen odpor k běžencům, strach z nich, nýbrž i závist.

Pokud je někdo v Německu uznán azylem, podléhá přezkumu každé tři roky, zda důvody, proč dotyčnému byl azyl přidělen, stále trvají. Subsidiární uprchlíci, tj. osoby jimž byl azyl odmítnut, ale pocházejí ze zemí, kam by pro ně bylo zejména kvůli válce nebezpečné se vrátit, jsou strpěni pouze do doby, než tyto důvody pominou. Na rozdíl od mezinárodní azylové ochrany je chrání jen jeden stát. Skončí-li důvody subsidiární (humanitární) ochrany, jsou naloženi do letadel a posláni domů, což se stalo nedávno Kurdům poté, co jejich domovy osvobodila z područí IS irácká armáda. Pokud by migranté po skončení azylové nebo subsidiární ochrany chtěli v zemi, např. v Německu zůstat, museli by se vykázat dostatečnou integrací, za což se považuje znalost němčiny, pracovní poměr na dobu neurčitou, dostatečně vysoký pravidelný příjem a dostatečně velký byt.

Česká média s politiky neustále straší Čechy kvótami pro převzetí migrantů, což je nanejvýš podlé. Výše kvóty podle rozdělovníku EU pro ČR, činí kolem 400 osob a jsou to uprchlíci ze Španělska a Itálie, kteří dorazili do Evropy ještě před migrační vlnou 2015. Tuto skutečnost ale média české veřejnosti nezmiňují. Mlčí o tom, že kvóty EU se netýkají migrantů v Německu registrovaných, že kolem přelomu století žilo v ČR na 14 tisíc uprchlíků z Bosny a Hercegoviny a z Kosova a přitom to byli vesměs mohamedáni. Pes po nich tehdy neštěkl a uprchlíci jsou dnes všichni zpátky. Takže proč je dnes kolem oněch čtyřek stovek migrantů podle rozdělovníku a asi jedné stovky již v ČR přítomných takové pozdvižení?

Zda se u všeho výše uvedeného jedná o nedostatečné vědomosti žurnalistů, jejich lenost, nebo zda česká média hlásají zahraniční (anti)propagandu, nechme otevřenu. Nelze to dokázat. O čí propagandu by se jednalo, je lehce zjistitelné, odpovíme-li si na otázku: Který stát s mocenskými ambicemi má zájem oslabit, poškodit nebo rozbít EU?