Pan Pelc tvrdí: „Naši předci, občané Československa, ani za okupace v tzv. protektorátu žádné Němce nevraždili.“ Kdyby to byla pravda, tak by nemusel být schválen zákon č. 115/1946 Sb., ve kterém se píše: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

I další páně Pelcovo tvrzení: „V podstatě všichni bývalí českoslovenští občané německé národnosti v tzv. Sudetech se dobrovolně po mnichovské zradě v r. 1938 (po záboru pohraničních oblastí Československa) stali občany Říše, německými občany nacistického Německa!“ je nepravdivé. Dobrovolně si německou státní příslušnost nevzali, byla jim z moci úřední, podle československo–německé mezinárodní smlouvy z 20. 11. 1938, přidělena (na Hlučínsku vrácena) a oni si ji optací pro ČSR změnit nemohli, ani kdyby chtěli! To směly pouze osoby neněmecké národnosti, takže asi 130 tisíc Čechů v odstoupených územích optovalo a asi 194 tisíc nestačilo optovat nebo si německou státní příslušnost ponechalo. Kdyby bylo pravdou, že sudetští Němci československé občanství nabytím německého ztratili, nebylo by je nutné dekretem č. 33/1945 Sb. z 2. 8. 1945 s účinností od 10. 8. 1945 zbavovat československého. Ergo po celou válku až do 10. 8. 1945 byli i československými občany.

Naprostá lež je, že „vystěhování těchto osob (československých Němců) nebylo uplatněním kolektivní viny – ti, co nebyli aktivními nacisty, co se nedopustili zrady a chtěli v osvobozeném Československu zůstat – zůstali.“ Bylo to jasné uplatnění kolektivní viny, protože nebyly odsouzeny za své kriminální činy konkrétní osoby, nýbrž byly en bloc pouze kvůli své národnosti vyhnány ze země. Z ČSR nebyli však vyhnáni pouze aktivní nacisté, nýbrž i nenacisté, dokonce i Židé sotva se vrátivší z koncentračních táborů, pokud neprokázali, že byli pronásledováni také za protinacistickou činnost! K tomu nutno zdůraznit, že vyhánět neslovanské menšiny začal československý stát bez souhlasu spojeneckých velmocí hned 9. 5. 1945 (tzv. divoký odsun byl od počátku řízen československým státem), přičemž Sovětský svaz Němce českých zemí do svých okupačních zón mlčky přijímal, americká okupační správa nikoliv. Ani v Postupimi spojenecké mocnosti (tedy včetně SSSR) vyhánění, cudně nazývané transfer, neschválily, jen uznaly, že musí být dokončen, což bylo přiznání, že byl započat jinými státy a vládami bez souhlasu spojenců. Aby to vyniklo, tak většina evropských zemí své Němce nevyhnala, nýbrž si je ponechala. Němce vypudilo jen Československo a Jugoslávie, Polsko vlastně vysídlilo Němce z nově nabytých území na západě, neboť původní polští Němci ustoupili na rozkaz se stahujícím se Wehrmachtem ještě za války do nitra Německa. Maďarská vláda skřípajíc zuby pod tlakem sovětského vojenského velení vysídlila přibližně jednu čtvrtinu svých Podunajských Švábů, protože potřebovala ubytování a pracovní příležitosti pro Maďary vracející se z Rumunska a ze Slovenska.

Mnichovská dohoda je mezinárodní smlouvou. Československo jí navzdory tvrzení pana Pelce nebylo donuceno k odstoupení území Německu, to je nepravda, smlouva pouze stanovila organizaci předání území, tj. které bude předáno dříve a které později. Československá vláda a prezident Beneš totiž týden před mnichovskou konferencí (21. 9. 1938) odsouhlasili odstoupení všech okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německé říši – a svůj souhlas neodvolali. To vyplývá i ze znění preambule Mnichovské dohody. O žádnou zradu ze strany spojenců se v Mnichově nejednalo, bylo však třeba něco podniknout, protože Hitler hrozil mobilizací a vláda Syrového se k vydání neměla, jen se přela, jaká území Německu vydat a jaká ne, navzdory tomu, že to bylo předem jasné. Do války s Německem kvůli československému zacházení s domácími Němci a ostatními národnostními menšinami se nikomu nechtělo, zejména když českoslovenští politici a Beneš trestuhodně po celou dobu trvání první republiky ignorovali ustanovení pařížských mírových smluv, na základě kterých vznikl československý stát. Ve Versailleské mírové smlouvě se totiž v článku 86 a v Saintgermainské v článku 57 shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto článkem bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Tzv. čelnými mocnostmi ve Společnosti národů byly Francie, Velká Británie, Itálie a Japonsko, z nichž první tři byly z tohoto titulu iniciátory a signatáři Mnichovské smlouvy, další čelnou velmocí byly původně i USA, které pařížské mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly.

V článku 19 prvního dílu Versailleské smlouvy (v části zabývající se stanovami Společnosti národů) se píše a v Saintgermainské a Trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.

Tyto články pařížských mírových smluv dokládají, že Mnichovská smlouva byla v duchu Společnosti národů, i když její svolání neodpovídalo přesně liteře jejích stanov. I kdyby nebylo tlaku nacistického Německa na řešení národnostní otázky, rozpadla by se ČSR s vysokou pravděpodobností do roka dvou secesí Slovenska.