Řeč je o článku Jana Zieglera ZDE. Pět pajány na atentát a používat k tomu nepravdivé argumenty, je nedůstojné, i když je vedeno dobrými úmysly.

Pan Ziegler například tvrdí: „Já bych smrt zastupujícího říšského protektora nenazval vraždou, ale zaslouženou odplatou za zločiny, kterých se třetí muž Třetí říše dopustil. Nezapomínejme, že právě Heydrich předsedal v lednu 1942 konferenci ve Wannsee nedaleko Berlína posvěcující holocaust, jehož výsledkem bylo šest milionů zavražděných Židů.“ Konference ve Wannsee rozhodla v lednu 1942 o tzv. konečném řešení pro evropské židy – místo vystěhování mimo Evropu za války téměř neuskutečnitelného kvůli převaze britského válečného námořnictva, nastoupil plán transferu na východ Evropy, do dobytých sovětských území. Po zahájení útoku proti SSSR se začalo uvažovat o tom, že se po rychlém vojenském vítězství židé pošlou do opuštěných táborů GULAGu, zejména za Uralem. Těsně před konferencí ve Wannsee Hitler rozhodl, když válka proti Sovětskému svazu přináší prostory pro vystěhování židů na východ, do dobytých území, že se s jejich exodem na Madagaskar již nemusí počítat. Konference jednala o způsobech jejich deportování do nových východních území, přičemž ze stěhování měli být vyloučeni židovští vojenští veteráni z první světové války, osoby starší 65 let a židé, kteří pracují v podnicích důležitých pro válečné úsilí. Snad není třeba se zmiňovat, že protokol z konference ve Wannsee neobsahuje ani náznak toho, že židé tam mají být zlikvidováni.

Dále pan Ziegler tvrdí: „A dá se říci, že v jeho důsledku (atentátu) britská vláda nakonec anulovala Mnichovskou dohodu.“ Velká Británie nikdy neanulovala Mnichovskou dohodu. Dodnes tak neučinila! Po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká závazků vyplývajících z Mnichovské smlouvy a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa. V dopise také stálo: „Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později.“ To sice znamenalo, že nebude přihlížet k faktu, že ČSR odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit Československo v hranicích před rokem 1938. Britská vláda se sice zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, vyjma odstoupených území, k ostatním jejím důsledkům pro ČSR, a neprohlásila Mnichovskou smlouvu za neplatnou, natožpak od samého počátku.

Dále pan Ziegler tvrdí: „Bohužel se najdou jedinci, kteří tento mimořádně statečný čin znevažují, tvrdí, že byl zbytečný a v jeho důsledku němečtí nacisté vypálili Lidice, povraždili všechny tamní muže a také většinu žen a dětí. A za osud této obce u Kladna prý mohou parašutisté, Beneš apod. Prezidentu Edvardu Benešovi je možné vytknout leccos, ale rozhodně ne Heydrichovu smrt.“ Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující říšský protektor Kurt Daluege, a které některý z parašutistů vyzradil Gestapu. Pro srovnání: v Pardubicích bylo dvanáct záchytných adres, v Praze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Ležákách dvě, jedna v Lázních Bělohrad a jedna v dalším místě (zde je rukopis kriminálního komisaře Gestapa Pannwitze nečitelný). Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Dále Gestapo zadrželo dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. podruhé – bez jakékoli další perzelkuce – vesnici bezvýsledně prohledalo. Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci. Pět, tj. 20 % z parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo.

Kdo jiný si přál Heydrichovu smrt než E. Beneš? Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně pravidelně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ Beneš předem zakalkuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe. Potřeboval mj., aby Britové uznali jeho prozatimní vládu v Londýně za trvalou, jako měly ostatní okupované státy. K tomu se ale britská vláda neměla, argumentovala faktem, že Češi mají jednu svou protektorátní vládu v Praze, Slováci druhou v Bratislavě, takže k čemu by jim byla třetí vláda v Londýně s trvalým statutem?