Jeden z nich ZDE se objevil i s doprovodným videem v iDnes.cz. Jak článek, tak video obsahují nepravdy zkreslující náhled na československou historii. Podle onoho článku Francie v červnu 1918 uznala Československou národní radu v Paříži. Jenže ona Rada měla od začátku až do konce své existence, do listopadu 1918, tj. až do konce první světové války, pouze název: Conseil National des Pays Tchèque, Národní rada zemí českých, takže výrok ve zmíněném článku: „Francie před 100 lety uznala Československou národní radu“ je nepravdivý. (Navíc k článku připojená fotografie pochází z Velké Británie za druhé světové války. Inu, „kvalitní“ redaktorská práce!)

Masaryk s Benešem onen falešný název Rady záměrně používali ve všech svých oficiálních dokumentech a v memorandech k ovlivnění státníků Dohody ve snaze, aby takto zamýšlený český samostatný stát in spe odsouhlasili. Slovensko podle původně mladočeských názorů a panslavistických představ mělo vytvořit spojení s ruskou říší a tím dodat novému státnímu útvaru zdání podpory proti Němectvu, které obklopovalo české země ze tří stran. Masaryk i Beneš tedy záměrně lhali a s nimi lžou čeští historici dodnes.

Čeští historici též úpěnlivě zamlčují, že až do začátku srpna 1918 neměli ruští bolševici většího zastánce než právě v Tomáši G. Masarykovi, který byl zásadní odpůrce vojenské intervence proti sovětské vládě bez ohledu, zda se uskuteční s československými legiemi na Rusi nebo bez nich, chtěl za každou cenu zabránit střetu legií s ruskými bolševiky, které nazýval svými „spolurevolucionáři“. Vyzval státníky Dohody, aby sovětskou vládu diplomaticky uznali, což rozkatilo zejména Milana R. Štefánika. Masaryk se zastával ruských bolševiků tak intenzivně, že tajemník ministra zahraničí USA Roberta Lansinga Breckinridge Long v dubnu 1918 napsal, že Masaryk přicestovavší s britským pasem do USA z Vancouveru „chce navštívit Washington D. C. v zájmu ruské bolševické vlády“, a v druhé zprávě o tři dny později, kde oznamoval, že přibyde i se svým sluhou Josefem Husou se srbským pasem, označil Masaryka přímo za „člena bolševické vlády v Rusku“.

Americký prezident Woodrow Wilson podepsal 27. 6. 1918 dokument, ve kterém USA souhlasily s rozčleněním rakouské monarchie za předpokladu, že bude z nových nástupnických samostatných států vytvořena federace nebo alespoň sjednána dohoda mezi nimi k užitku všeho obyvatelstva monarchie. Spojené státy současně odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem kvůli jeho probolševickému postoji a zastávání se sovětské vlády. Masaryk tedy oportunisticky otočil o 180° a v pozdravu z 21. 7. a v rozkazu z 1. 8. 1918 Československému vojsku na Rusi (legiím) najednou nejen souhlasil s jeho ozbrojeným vystoupením proti bolševikům, proti kterému dosud byl, nýbrž začal doporučovat i spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Masaryk se po válce ani slovem nezmínil, že během války ruské bolševiky po většinu doby vehementně a účinně podporoval. Masarykovi se podařilo rozptýlit Wilsonovy obavy z rozpadu Rakouska-Uherska lživým prohlášením, že jakmile národy monarchie získají nezávislost, spojí se do středoevropské unie. To ale neměl Masaryk nikdy v úmyslu, byla to jen vějička, aby Wilson se vznikem československého státu souhlasil.

Masaryk předložil 31. 8. 1918 ministru zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum opět s falešným názvem Rady: Uznání Česko-Slovenské národní rady a česko-slovenské armády. Není divu, že tento dokument byl po první světové válce v ČSR prohlášen za tajný, Masaryk v něm opět velkolepě lhal. Pár příkladů. Uváděl, že Národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích

českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem, Josefem Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů v zahraničí, představitelé českých politických stran doma neměli o tom ani tušení. Česká družina v Rusku (součást ruské armády vytvořená z Čechů s ruskou státní příslušností) byla zorganizována místní českou kolonií a nikoliv Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu lživě psal Masaryk. Dále v něm tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc civilistů, ve skutečnosti jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popravena asi tisícovka, naprostá většina v Haliči, v českých zemích jen čtyři (!) osoby. USA jako poslední ze států Dohody nakonec Čechoslováky 3. 9. 1918 coby bojující spojenecký národ uznaly - po francouzském uznání z 29. 6. a britském z 9. 8. 1918.

19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu o půjčku pro československou spoluválčící vládu. Ministr zahraničí USA Robert Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka sjednat půjčku ve prospěch dosud neexistujícího státu. Beneš informoval amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada (ve skutečnosti Národní rada zemí českých) byla založena v únoru 1916, její složení a federální pravidla byly přijaty 6. 2. 1916 a pravomoce jejího předsedy, Masaryka, byly stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, vše byla lež, Beneš si to vymyslel a příslušné listiny zfalšoval. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. požádal amerického vyslance v Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumenty dorazily do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost. Je příznačné, že tato Benešova falza nebyla v ČSR nikdy zveřejněna.

Neměli bychom si po tak dlouhé době snad přestat přikrášlovat skutečnost a lhát? Ne dětinsky líčit vlastní minulost a začít se smiřovat s faktem, že Československá republika vznikla ze lží, nekalých machinací a klamání spojenců Tomášem Masarykem a Edvardem Benešem.